Když Havel objal Dubčeka. Fotograf Jaroslav Kučera o ikonické fotce z roku 1989

Fotografie Jaroslava Kučery z roku 1989 pocházejí z jeho nové knihy Sametová revoluce.
Václav Havel, listopad 1989. (Ukázka z knihy Sametová revoluce).
"Po pádu Jakešova komunistického vedení byla atmosféra mnohem uvolněnější, lidi už neměli strach a všichni očekávali velké změny," uvádí Kučera.
"25. listopadu se na Letné konala největší manifestace
v dějinách naší republiky. Podpořit Občanské fórum přišlo téměř milion lidí," napsal fotograf ke snímkům z Letné .
"7. listopadu byl pátek a lidé se o masakru na Národní třídě dozvídali během víkendu, kdy se v divadlech a na vysokých školách zakládaly stávkové výbory a v neděli 19. listopadu bylo v Činoherním klubu založeno legendární Občanské fórum. V pondělí a další dny už bylo plné Václavské náměstí a na schodech u sochy sv. Václava se v projevech střídali studenti, herci, a do té doby neznámí lidoví tribuni," popisuje události Jaroslav Kučera.
Foto: Jaroslav Kučera
Tomáš Vocelka Tomáš Vocelka
1. 10. 2019 6:01
Fotograf Jaroslav Kučera patří k legendám české fotožurnalistiky. V rozhovoru  popisuje, jak vznikl jeho ikonický záběr Václava Havla objímajícího Alexandera Dubčeka. Situace nastala poté, co se dozvěděli, že odstoupil Ústřední výbor komunistické strany v čele s nepopulárním a vysmívaným Milošem Jakešem. Hovoří také o tom, jak se v roce 1989 fotilo, a o své nové knize Sametová revoluce.

Zažil jste rok 1968 i tvrdé zásahy proti demonstrantům v roce 1969, takže jste měl v listopadu 1989 představu, jak by režim mohl postupovat.  Začněme tedy malou odbočkou do šedesátých let. Jak to tehdy vypadalo?

V srpnu '68 jsem byl v Prachaticích a do Prahy jsem se dostal, až když bylo po všem. Ale o rok později jsem se vrátil už 18. srpna z Mnichova, kde jsem pár dní vydělával marky na jakési stavbě vytahováním hřebíků ze starých prken. Chtěl jsem být na první výročí okupace v Praze. V poledne 21. srpna bylo na Václaváku snad 100 tisíc lidí. Když boj s Veřejnou bezpečností (jak absurdní název pro komunistickou policii) a brutálními milicionáři vrcholil, byl jsem zatčen a s očima plnýma slzného plynu dovlečen do policejního "antona". Ten nás pak odvezl na policii do Krakovské ulice, kde na nás čekali zvlášť nabuzení esenbáci.

Zažil jste tam také policejní uličku, ve které mlátili demonstranty obušky a která sehrála významnou roli i o dvacet let později, při událostech 17. listopadu.

Já osobně jsem jí v roce 1969 musel projít pětkrát. První rány jsem tehdy schytal už u Národního muzea při zatýkání. Pak v Krakovské nás mlátili hlava nehlava, když jsme vybíhali z antona a běželi přichystanou "uličkou" po schodech do prvního patra…

Následoval výslech za neustálého bití a kopání. Pak další "ulička" do jakési místnosti a potom na půdu a tam čekání do půlnoci. Pak "ulička" a bití dolů po schodech do autobusu a odvoz do věznice na Pankráci. Tam pro nás sice bachaři připravili další "uličku", ale když viděli zbité, ploužící se trosky mladých kluků, nikdo nás už neuhodil.

Do cely pro tři vězně nás pak dali celkem dvanáct a takto nás v ní drželi asi týden, než se některé cely uvolnily. Mimochodem, do té doby bylo zadržení možné jen na 48 hodin. Prodloužení té doby umožnil takzvaný pendrekový (retroaktivní) zákon, který podepsal i Alexander Dubček (muž který byl tváří takzvaného Pražského jara 1968). Tak jsem zůstal na Pankráci několik týdnů jako číslo 2125.

Jaroslav Kučera

Jaroslav Kučera
  • Významný český fotograf, spoluzakladatel fotografické skupiny Signum a člen renomované agentury  Bilderberg.
  • Narodil se v Ředhošti na Litoměřicku v roce 1946.
  • Vystudoval stavební fakultu ČVUT, ihned po dokončení školy se stal fotografem na volné noze.
  • V roce 1969 byl zatčen za účast na demonstracích proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy a souzen jako kontrarevoluční živel.
  • Fotil pro řadu časopisů a firem. Má za sebou mnoho úspěšných výstav a publikací.
  • V roce 2006 založil vydavatelství Jakura, kde vydává umělecké publikace.

Takže jste měl v listopadu 1989 docela dobrou představu, co by se na Národní třídě mohlo odehrát. Jak jste tehdy 17. listopad prožil?

Stál jsem s mojí budoucí ženou Markétou na schodech u kostela sv. Voršily na Národní třídě. Kolem procházel průvod z Albertova a v něm pochodoval i jeden můj kamarád, který na nás bojovně volal něco v duchu tehdejších komunistických hesel - "kdo nejde s námi, jde proti nám", nebo tak nějak. Markéta chtěla, abychom se k tomu nadšenému davu přidali. Možná bych tomu vábení podlehl, ale jako na smůlu se mi ve foťáku zaseknul jediný film a taky jsem tušil, že to skončí násilím. Tak jsem svoji partnerku, s ohledem na její tehdejší zdravotní stav, raději odvedl domů.

Byly zásahy proti demonstrantům horší v roce 1969, nebo v listopadu 1989? 

Myslím, že brutalita v roce '69 byla mnohem horší, včetně mrtvých a mnoha těžce zraněných. Sám jsem při běhu první "uličkou" na policii v Krakovské ulici přeskakoval dva nehýbající se lidi, do kterých ti chrabří příslušníci kopali.

V knížce, kterou jste vydal k výročí listopadu '89, máte fotky z ulic i ze zákulisí, fotil jste třeba v Melantrichu, kde se scházeli disidenti a vlastně se tam rodilo převzetí moci. Jak jste se k tomu dostal?

V Melantrichu jsem měl kamarádku Jitku Skopalovou a ta měla kancelář právě ve druhém patře, odkud Havel a další vystupovali na legendárním balkonu a promlouvali k demonstrantům. Dostal jsem se tam díky ní. Jinak tam takzvaná ochranka pustila málokoho - to štěstí mělo jen několik fotografů z tiskových agentur a pak ti, kteří se znali s Václavem Havlem, jako třeba můj kamarád, fotograf Miloň Novotný. 

Právě tam jste se setkal s Alexanderem Dubčekem, politickou legendou osmašedesátého roku, o kterém se dvacet let v podstatě nesmělo mluvit.

Ano, bylo to 24. listopadu. Seděl jsem v kanceláři, nikde nikdo, jen ve vedlejší místnosti byli Václav Havel a Věněk Šilhán (někdejší komunistický funkcionář a pak signatář Charty 77).

Najednou se otevřely dveře a v nich stál Dubček. Koukal jsem na něj jako na zjevení a pak mu říkám: Dobrý večer, pane Dubčeku, to je skvělé, dvacet let jsme vás tady neviděli. A on odpovídá: No, já jsem tady dneska poprvé. Řekli jsme si pár vět, on pak kamsi telefonoval a  já jsem ho při tom fotil.

Fotil jste pak i na dalším klíčovém místě, kde se tvořila historie, tedy v Laterně Magice.

Ono to s tím souvisí. Když Dubček dotelefonoval, přišli Havel se Šilhánem (ještě mi stačili podepsat malou kartičku a pan Dubček tam připojil datum), vzali ho s sebou a spěchali do Laterny Magiky. Já jsem tehdy netušil, kam jdou. V Melantrichu to vypadalo, že už se tam nebude nic dít, takže jsem vyšel ven, na ulici. Potkal jsem Miloně Novotného a ten mi řekl, ať jdu s ním do Laterny, že bude tiskovka a že tam "budou všichni".

"Tiskovka? Co bych tam dělal? Ulice je lepší," odpověděl jsem mu.

"Pojď, bude tam teplo," přesvědčil mě. Tehdy v listopadu totiž byla venku opravdu zima. A tak jsem šel.

Jak vlastně vznikla vaše slavná fotka, na které Havel objímá Dubčeka? 

Na pódiu Laterny seděli zástupci studentů a Občanského fóra a střídali se v projevech k aktuální situaci. V osm hodin večer, těsně po televizních zprávách, přerušil tiskovku hudební kritik Jiří Černý, a ohlásil, že Ústřední výbor vládnoucí komunistické strany v čele s Milošem Jakešem padl. Prostě to zabalili.

V sále lítaly čepice, všichni křičeli, objímali se..  Nikdy předtím jsem nic takového nezažil. Samozřejmě jsem taky řval, ale zároveň jsem věděl, že musím fotit. Stoupnul jsem si na opěradla svého sedadla a teleobjektivem, přes zdvižené ruce novinářů z celého světa, jsem fotografoval dění na jevišti. A tak vznikl zlomový snímek, kdy Václav Havel objal Alexandera Dubčeka

Ta fotka pak v roce 2005 vyšla na dvoustraně jubilejní publikace World Press Photo nazvané This Critical Mirror…

Ano, byla to publikace vydaná k 40. výročí založení World Press Phota a jsou v ní fotky, které zachytily určité milníky v dějinách lidstva v oněch posledních 40 letech. V té knize je díky kunsthistoričce Daniele Mrázkové, která mi také nyní napsala krásný text do mé nové knihy Sametová revoluce. 

Připravil jste jako kurátor spolu s Dušanem Veselým velkou výstavu českých fotografů o listopadu 1989 na Pražském hradě, a navíc právě i svou novou knihu Sametová revoluce. Znovu jste tedy procházel své negativy z té doby. Objevil jste mezi nimi i po těch letech zajímavé záběry, o nichž jste třeba ani nevěděl, že je máte? 

Ano, objevil jsem několik fotografií, které jsem je předtím přehlédl, a přitom jsou podle mého názoru z dnešního hlediska důležité a přitom kvalitní. 

Kolik jste toho vlastně v listopadu '89 nafotil? 

Moc ne, šetřil jsem každé políčko filmu. Bylo to tak 40 filmů, víc ne. Nebyl jsem u novin, nejezdil jsem ani po republice, všechno jsem naplno prožíval v Praze.

Je vlastně podstatné, kolik toho nafotíte?

Myslím, že ne, mezi počtem pořízených záběrů a šancí na to, že se mezi nimi vyskytne opravdu dobrá fotka, není žádná podstatná souvislost. Třeba v roce 2000, kdy jsem fotil nepokoje provázející zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze, jsem měl jeden barevný film, toho jsem nafotil půlku, a pak jsem naexponoval  možná tři černobílé filmy. Nehledě na to jsem za fotky z této události získal hlavní cenu na Czech Press Photu a hlavní cenu na Euro Press Photu. I když je fakt, že člověk musí mít taky kliku, aby se mu podařilo zachytit ten bressonovský "rozhodující okamžik".

Jak dlouho jste dával knihu o listopadových událostech dohromady? 

V roce 1990 jsem měl výstavu ve Švýcarsku a v Německu, s Honzou Šibíkem jsme měli společnou výstavu k 10. výročí sametovky v Bratislavě, ty nejlepší fotky jsem měl na více kolektivních výstavách, nyní některé mám i na největší výstavě k 30. výročí listopadu v Královském letohrádku královny Anny na Pražském hradě, takže hlavní výběr jsem měl. Myslím, že cyklus drží pohromadě. Takže jsem do něj už jen přidával další záběry a nakonec je v knize téměř 90 fotografií, včetně mnoha nových, nikdy nepublikovaných fotek.

Kde je vaše nová kniha k dostání?

Můžete si ji objednat se slevou přímo u mě (kontakt je na webu a Facebooku) nebo v galerii Nová síň. Do knihkupectví po republice ji distribuuje Kosmas a také je k sehnání v prodejně Foto Škoda, v pražské Leica Gallery a samozřejmě je mání do konce listopadu na výstavě Pád železné opony na Pražském hradě.

O knize

  • Název: Sametová revoluce
  • Fotografie: Jaroslav Kučera
  • Text: Daniela Mrázková a Jaroslav Kučera
  • Vydalo nakladatelství: JAKURA 2019
  • Cena: 300 Kč
  • Web: www.jaroslavkucera.com

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Lyžařka Smutná skončila v dálkovém běhu v Itálii pátá

Lyžařka Kateřina Smutná doběhla pátá v závodu seriálu Ski Classics La Venosta na 34 kilometrů. Na vítěznou Norku Astrid Slindovou ztratila česká reprezentantka čtyři a půl minuty, za třetím místem zaostala o 19 sekund. Mužský závod v Itálii vyhrál Rus Jermil Vokujev, Jan Šrail obsadil 28. místo

Už v prvním stoupání nastoupila Slindová, která si na vrchařskou prémii na 11. kilometru přivezla náskok 20 sekund. V cíli měla k dobru více než tři minuty před Švédkou Brittou Norgrenovou. Boj o třetí místo ovládla další Norka Kari Gjeitnesová.

"Během závodu jsem se necítila úplně špatně, i když trať byla dost náročná. V posledních stovkách metrů mi ale totálně odešly nohy. Cítila jsem to už včera na tréninku, když jsem jela něco rychlejšího. Myslím, že v tom sehrála roli ta vysoká nadmořská výška," uvedla v tiskové zprávě eD system Bauer Teamu Smutná, která na začátku prosince doběhla v prologu v Livignu druhá.

Seriál Ski Classics bude pokračovat po Novém roce, 11. ledna se v Rakousku pojede Kaiser Maximilian Lauf.

Zdroj: ČTK
Další zprávy