Reportážní fotografii se věnujete zhruba třicet let. Vaše poslední výstava a kniha se týkají pouze poslední dekády. Liší se to období nějak od těch předchozích?
Kromě války na Balkáně se většina událostí v minulosti děla daleko mimo Evropu. Nedotýkaly se nás tak osobně, jako je to v současnosti. Z Asie, Blízkého východu a Afriky se těžiště najednou přesunulo do Evropy. Kniha a výstava, které jsou logickým uzavřením deseti let, vznikaly nejenom z důvodů osobních, ale i z politických. Zaznamenávají totiž hlavní události, které neuvěřitelným způsobem změnily společnost, v níž žijeme, a ovlivnily bezpečnost Evropy.
Kde všude jste během poslední dekády fotil?
Zpočátku jsem se ještě věnoval převážně sociálním tématům. V knize je například věnována kapitola ženám z keňského slumu Kibera, které se staly nedobrovolnými prostitutkami, sérii snímků pořízených v Severní Koreji a košickému sídlišti Lunik IX. Pak už následují fotky focené během arabského jara nebo válka na Ukrajině a rovněž uprchlická krize. Právě arabské jaro podle mého velmi úzce souvisí s uprchlickou krizí. Evropané ho tehdy podcenili v domnění, že evropská demokracie může fungovat kdekoliv.
Zhruba před rokem jsme spolu mluvili o tom, že o reportážní fotografie je ze strany médií stále menší zájem. Platí to stále?
Platí a krize se ještě prohloubila. Fotožurnalismus je v koncích, ale o samotnou fotografii je čím dál tím větší zájem. Díky stále kvalitnějším mobilním telefonům je jednodušší udělat technicky kvalitní snímek. Mě samotného focení na mobil baví a považuji to za svébytnou samostatnou fotografickou kategorii. Samozřejmě ne všichni moji kolegové to vnímají stejně a ani já bych mobil nikdy nevyměnil za zrcadlovku. Často ale vyrážím například na náplavku a mobilem fotím ty "krásné" věci. Vnímám to tedy jako relax, ale zároveň i jako trénink naučit se vnímat různé situace.
Má snímek pořízený mobilem šanci vyhrát i Czech Press Photo?
Určitě. Už se to i v rámci World Press Photo stalo. Já vždycky říkám, že není důležité, co fotíte, ale jak. Ještě k tomu ale musím dodat i to, že není ani důležité čím. Nikdy to neplatilo více než dnes. Dříve to bylo myšleno tak, že někdo má drahý foťák za statisíce a někdo za deset. I tím se, pokud to máte v sobě, dalo vyfotit skvělý snímek. Dnes to stejné platí pro mobil.
Mobilem fotíte rád a poměrně dlouho. Kdy jste ale začal fotit na digitální fotoaparát?
Poměrně dlouho jsem odolával. A když se na to podívám zpětně, moc to nechápu. V době, kdy už většina fotografů přešla na digitál, já s sebou vozil filmy a hrozně mi to komplikovalo život. Třeba když jsem fotil v Gaze. Filmy se tam samozřejmě nedaly vyvolat. Ostatní poslali fotky do redakce mailem, já musel do Tel Avivu, abych je vyvolal, naskenoval a poslal. Ztratil jsem tak hrozně moc času. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je to jedno. Nehledě na to, že dnes existuje spousta možností, jak fotku přizpůsobit tak, aby vypadala jako pořízená na film.
Událo se v poslední době něco, u čeho jste nemohl být, a litujete toho?
Hodně jsem trpěl, že jsem nemohl vyrazit na Kubu zaznamenat dění a pocity kolem úmrtí Fidela Castra. Na Kubu totiž jezdím moc rád a byl jsem tam minimálně patnáctkrát. Rád bych taky vyrazil do Bělehradu. Uprchlíci tam musí v těch děsivých mrazech strašlivě strádat. Uprchlické krizi se věnuji poměrně intenzivně a tato část mi tam zatím chybí.
Čím vás Kuba tak inspiruje?
Možná vás to překvapí, ale já mám hodně rád street fotky. Hodně lidí mě spojuje s dramatickými událostmi, ale já pětkrát až šestkrát ročně vyrážím do světa. Na Kubě se mi dobře fotí, jsou tam naprosto nádherné kulisy, a to díky tomu, že tam nejsou moderní auta. Havana je koloniální, Santiago de Cuba je stále velmi původní, což na fotkách působí velmi malebně. Zároveň se na Kubě děje něco, co je pro nás těžko pochopitelné. Lidé tam žijí relativně spokojeně, i přestože je tam velká míra nesvobody.
Čím si to vysvětlujete?
Jedním z důvodů může být masivní imigrace na Floridu. Tedy to, že ti nejradikálnější odjeli. Proto Kubáncům stačí ty kosmetické úpravy Raúla Castra a dál si vesele na ulicích vaří, povídají a tančí. Panujete tam skvělá atmosféra, a navíc jsou velmi přístupní focení.
Zmiňoval jste i Severní Koreu. Jaké máte dojmy z návštěvy této země?
Míra nesvobody, která panuje v Severní Koreji, je absolutně nesrovnatelná s jakýmkoliv jiným nedemokratickým režimem. Vzpomínám si, jak jsem ze Severní Koreje přiletěl do Pekingu a říkal jsem si, hurá svoboda a demokracie. Korejci nesmí vůbec nic. Například cizinec se tam smí pohybovat pouze v doprovodu průvodce. V současnosti se ale dá do KLDR vycestovat poměrně jednoduše, a to díky zájezdu, který některé cestovky nabízí. Problém je, že jde o poměrně drahou záležitost. Soudruzi vás pustí, ale nechají si to tvrdě zaplatit. Nicméně všem, kteří by chtěli poznat a pochopit dění ve světě, návštěvu této země vřele doporučuju.
Proč je tamní režim tak přísný?
Tak o tom můžeme pouze spekulovat. Tamní lidé se nesmí vůbec bavit s cizinci. Na to jsou vyškolení pouze ti průvodci. Do kontaktu s lidmi se nemáte šanci dostat. Byl jsem tam dvakrát a hrozně moc bych se tam vrátil i potřetí. Mladý Kim Čong-un je ještě drsnější než jeho otec. V době, kdy jsem tam byl já, tedy v roce 2007, tam nebyla žádná auta a ani žádné obchody. Skoro neexistoval trh, což se teď změnilo. A mě by právě zajímalo jak. Problém je, že se tam tak trochu bojím jet.
Proč?
Ve vlaku, kterým jsem tam tehdy cestoval, jsem vyfotil ilegální fotky. Všechno mají dokonale naprogramované, ale tohle nedomysleli. Cestu tam absolvujete v uzavřeném kupé vlaku, který jede pomalu místy, kam se cizinec nikdy nemá šanci dostat. Cestu zpět letíte. Z vlaku se mi podařilo vyfotit nádraží, vojáky nebo lidi, kteří měli v ruce zbraň, což se samozřejmě nesmí. Zavírá se tam za mnohem menší prohřešky, než je tento.
Trochu mě teď třeba vyděsil příběh Američana, kterého za to, že bez povolení opustil pokoj a na recepci si vzal budovatelský plakát, absolutně bez skrupulí odsoudili na 14 let, aniž by se namáhali vymyslet nějaké důvody. Zkrátka Severní Korea a třeba takový Vietnam jsou naprosto nesrovnatelné režimy. Vietnamci mohou například svobodně cestovat. Stačí se podívat, kolik jich žije u nás. Vlastně je velmi zajímavé, jak Češi přijali Vietnamce nebo Ukrajince, s islámem mají ale problémy.
Čím si to vysvětlujete?
Tak do toho bych se popravdě velmi nerad pouštěl. Dodám jen, že když vidím diskuse pod některými články, nejraději bych je zakázal.
