Úryvek z knihy J. Geoffroye „Au temps de Crématoires", který podává svědectví o nelehkých hygienických a životních podmínkách vězňů v táboře: "V německých táborech se kladl zásadní důraz na odvšivování. V Buchenwaldu jsme vši neměli, protože tam byla celková hygienická situace daleko lepší. Ale na Hradištku všude visely nápisy s výhružnými slovy: „Eine laus, dein tot! (Jediná veš je tvoje smrt!)" Každý večer po práci probíhala odvšivovací vizita. Jeden vězeň po druhém si nahý stoupl na stoličku a velitel cimry a jeho pomocník prohlíželi každý záhyb našeho těla pomocí dřevěné hole, kterou nadzvedávali naše končetiny. Jiný z pomocníků mezitím prohlížel naše hadry. Tuto prohlídku jsme podstupovali každý večer a byl to jeden z nejhorších momentů celého dne. Když jsme se vrátili z práce, byli jsme vyčerpaní k smrti. Kápové se usilovně snažili tyto seance prodlužovat, jak to jen šlo, a mučit nás tím. Bili nás, když objevili hodně vší (i když jsme proti tomu nemohli nic dělat). A bili nás znovu, když jsme nechali nějakou veš utéct. Během poslední zimy bylo už vší tolik, že bylo jasné, že ani každodenní ohledávání nestačí. Množily se v matracích a dekách. Naše vyhlídky na kruté mlácení se tedy každým dnem zvyšovaly. Strašně jsme se báli prohlídek vší. Jejich vidina nás pronásledovala jako noční můra.". Na snímku: Ilustrační koláž z inscenovaných fotografií
Foto: Aktuálně.cz / Archiv Lucie Hašková, obec Hradištko / Se souhlasem k užití