Mají počítače duši? Jaký je život s Alzheimerovou chorobou? A jak se vyrovnat s depresí v zaměstnání? Nejen těmito otázkami se bude zabývat festival Na hlavu, který představí v jiném světle filmy jako Ex Machina, Pořád jsem to já, Dva dny, jedna noc nebo Amadeus a Trainspotting.
Na snímky navážou přednášky odborníků, kteří upozorní na stereotypy a mýty kolem duševních nemocí. Festival chce snížit stigmatizaci lidí s tímto handicapem.
"Stigmatizace je závažnější jev, než se možná zdá, jde o označování a vylučování lidí na základě některé jejich charakteristiky, a to bez ohledu na to, jací tito lidé jsou ve skutečnosti. Často to vede k diskriminaci celé skupiny," upozorňuje socioložka Miroslava Janoušková, jež vede skupinu zaměřenou na prevenci a výzkum stigmatizace lidí s duševním onemocněním v Národním ústavu duševního zdraví (NUDZ).
Jedním z častých mýtů o lidech s duševním onemocněním je to, že jsou nebezpeční. V tomto ohledu hrají podle Janouškové neblahou roli zejména média.
Život s cejchem nebezpečného násilníka
"Vezměte si příklad, když se stane trestný čin. Jakou pozornost mu věnují média, je-li pachatelem člověk i s domnělým duševním onemocněním? Nesrovnatelně větší, než když je pachatelem člověk bez této diagnózy. A může to vést třeba i k tomu, že lidé, kteří mají podobné potíže, raději k lékaři nepůjdou, protože nechtějí dostat nálepku kriminálníka či nebezpečného násilníka. Média a politici tímto svým přístupem mohou ztížit životy mnoha lidem, kteří se potýkají s tak závažnými problémy, jako jsou duševní nemoci," říká výzkumnice v oblasti sociální psychiatrie.
Když je někdo tělesně postižený, popřípadě má rakovinu nebo jinou chorobu těla, společnost se s ním umí "vypořádat" a začlenit ho mezi sebe. V případě duševních nemocí je to však stále problém. Být spatřen v čekárně u psychiatra bývá pro pacienty často větší problém než čekat na gynekologii či urologii.
"Duševní nemoc není vidět, obklopuje ji tajemství. Kdo to nezažije, moc si to neumí představit. Obraz člověka s duševní nemocí je často založen na nepředvídatelnosti. A co je neočekávatelné, toho se lidé bojí," vysvětluje odbornice.
Podle ní je třeba si uvědomit, že spektrum duševních nemocí je široké a zahrnuje nejen závažná onemocnění, při kterých dochází k narušenému vnímání reality, ale i lehké a středně závažné stavy, deprese, panické poruchy, obsese či úzkosti. Ostatně některá forma duševní nemoci dle odhadů epidemiologů zasahuje asi čtvrtinu populace.
"Paseku" v povědomí o lidech s duševními problémy provádějí také některé filmy, a právě na to chce upozornit festival Na hlavu. Podle Miroslavy Janouškové jsou problematické zejména thrillery a horory. Ty prý posilují stereotypy o nebezpečnosti a nepředvídatelnosti. Naopak jako pozitivní příklad, jak ztvárnit ve filmu schizofrenii, zmiňuje film Čistá duše, tedy příběh Johna Nashe, jenž získal Nobelovu cenu za ekonomii.
Deprese? To rozchodíš
Že jsou jedinci s duševní nemocí potenciálně nebezpeční, je pouze jedním z mnoha mýtů. Těmi dalšími je názor, že za duševní nemocí stojí slabá vůle. Podle dat NUDZ si to myslí 16 procent populace, a dokonce devět procent lékařů.
Ve skutečnosti za ní stojí hned několik faktorů - genetika, zážitky z raného dětství, životní styl i věci, které se stanou během života. "To, že lidé vyhledají odbornou pomoc, není znakem slabé vůle, ale spíše znakem odvahy. Zejména v naší společnosti, která negativně nahlíží na psychiatrii," podotýká Miroslava Janoušková.
Lidé, kteří trpí depresemi, se často setkali s reakcemi okolí, že "depku" je nejlepší rozchodit na čerstvém vzduchu, pořádně se vyspat, posedět si s kamarády u dobrého vína a bude po "nemoci".
"Kdo depresi prožil, ví, že to prostě nefunguje. Deprese ve své těžké podobě je velice závažná nemoc. Když se nezachytí v počátcích, může vést k hospitalizaci a dlouhodobé pracovní neschopnosti. Medikace a psychoterapie jsou pak nezbytné. Ale nejsou všezachraňující, lidé často musí změnit své životní tempo a návyky, zapojit psychohygienu a udělat třeba i zásadní změny, aby došli k dlouhodobému uzdravení," upozorňuje odbornice z Národního ústavu duševního zdraví a dodává, že depresí mohou trpět i jinak velmi úspěšní a výkonní lidé, kteří ve stavu akutní deprese nejsou schopní pracovat. Jako příklad uvádí například brilantního herce Miloše Kopeckého.
Další z rozšířených stereotypů říká, že člověk s diagnózou duševní nemoci patří do ústavu. Ovšem oproti době před rokem 1989 zde česká společnost zaznamenala velký pokrok a stále probíhající reforma psychiatrické péče usiluje podle Janouškové právě o snižování počtu lůžek v léčebnách a zároveň o rozvoj tzv. komunitní péče.
Ta probíhá v lokalitě, kde člověk žije, a nemusí tedy jezdit stovky kilometrů do zdravotnického zařízení, poskytují ji terénní sociální a zdravotní pracovníci, takže člověk nemusí být hospitalizován, pokud to není akutní.
Duševní nemoc nemusí být napořád
Většinu duševních onemocnění přitom léčit jde a lidé mohou žít smysluplný život. I u tak závažných onemocnění, jako je psychóza, se uzdraví třetina pacientů, další třetině se symptomy po určité době vrací. Klíčovou podmínkou je dostupná a adekvátní péče.
Největším problémem podle Janouškové je, že chybí dobré příklady. Články o trestných činech a tragédiích jsou velmi časté, ale nedoplňují je pozitivní obrazy, například "člověk, který bojoval s těžkou depresí a dokázal ji překonat" nebo "člověk se zotavil z psychózy a pracuje na smysluplné pozici".
"První titulek by mohl být o někdejším šéfovi Microsoftu pro Evropu Janu Mühlfeitovi, ten druhý o mých dvou kolegyních, které se věnují výzkumu v Národním ústavu duševního zdraví. Lidé, kteří mají vlastní zkušenost s nemocí, zejména tak závažnou, jako je psychóza, jsou velmi důležitými členy výzkumného týmu, protože přinášejí pohled, který běžný vědec nikdy nezíská," uzavírá socioložka Miroslava Janoušková.
