Dominika Kouřilová vyrůstala ve vesničce na Vysočině, maminka jí postupně "nadělovala" další a další malé bratry v touze přinést jí sestřičku - Kristiána, Daniela, Matěje a Františka. Maminka se však záhy po porodu musela vrátit do práce, rodině se totiž nedostávalo peněz.
České naděje
V seriálu online deníku Aktuálně.cz "České naděje" vás seznamujeme s mladými nadějemi české vědy, kultury i české společnosti. Jsou mladí, ale již slaví mezinárodní úspěchy, vedou vlastní výzkumy, vynikají v umělecké oblasti, popřípadě jsou obětaví dobrovolníci či probouzí občanskou společnost.
"Bylo mi jedenáct let a já jsem zůstala doma s dvouměsíčním miminkem a dvouletým batoletem. Mamka mi doma nechala mléko, plenky a manuál," vypráví Dominika šestnácti stům diváků ve Foru Karlín na mezinárodní konferenci TEDxPrague. Místo klasického dětství ji čekalo krmení, přebalování a nervy drásající uklidňování plačících bratrů.
Bohužel to však nebyly její jediné těžkosti. Své si vytrpěla nejen doma, ale i ve škole - kvůli své tmavší pleti a příjmení Kouřilová. "Desetileté děti umějí být neobyčejně kruté. Doprovázely mě nejrůznější narážky, urážky a šikana. Nejen ve škole, ale i na náměstí, když jsem šla třeba nakoupit. Zase tam byli mí spolužáci a jejich posměšky."
Tohle peklo na zemi u ní vyvolalo psychické problémy, těžké deprese, pocit méněcennosti a potíže s prospěchem. Už na základní škole začala Dominika propadat. "Tehdy mi moje paní učitelky řekly, že nikdy nic nedokážu. To mi moc nepřidalo."
Oporu našla v babičce a dědovi, kteří jako jediní věřili, že není tak hloupá a mohla by to někam dotáhnout. Zásadní zlom nastal v jejích třinácti letech. Prarodiče se dozvěděli o Gymnáziu Open Gate a dovezli ji na přijímací zkoušky do Babic u Prahy. Navzdory všem škarohlídům školačka z malé obce Luka nad Jihlavou zvládla náročné testy a díky finanční podpoře Kellnerovy nadace začala studovat prestižní gymnázium.
Naučila se plynně anglicky a španělsky, bojovala za udělení Nobelovy ceny míru siru Nicholasi Wintonovi, jako dobrovolnice učila ve školce angličtinu a chodila pomáhat seniorům v domově důchodců, natáčela a cestovala po Africe, mluvila s hraběnkou z Wessexu, dostala se na veterinu, odešla z veteriny, začala studovat psychologii na University of New York in Prague a získala místo v jedné z nejžádanějších reklamních agentur v Praze.
"Nenastolila jsem světový mír, Země se nepřestala otáčet, ale dokázala jsem něco, co mi všichni ostatní říkali, že je nemožné. Když jsem studovala gympl, jezdila jsem na víkendy domů a potkávala zase ty tváře, co mi to tvrdily. Zase jsem šla nakoupit, na náměstí byli ti moji spolužáci, v obchodě jsem potkala paní učitelku. Ale teď už mi nemohli ublížit. To oni na mě koukali, jako bych dosáhla něčeho nemožného. Nevědí, že všichni tu možnost mají - studovat, cestovat a najít si dobrou práci," vypráví se zadostiučiněním v hlase.
Zdá se, že její příběh dostal intelektuálské publikum konference víc než vystoupení úspěšných vědců či myslitelů. Poselství Dominiky Kouřilové totiž nevycházelo z knih, ale z tvrdých životních zkušeností. S úsměvem říká, že když se mamince po pěti bratrech podařilo před dvěma lety přivést konečně na svět slibovanou sestřičku Elišku, může se už na tomto světě stát cokoliv.
"Všude kolem vás jsou příležitosti a lidé, kteří vám pomohou. Je těžké vytrvat poté, co vás stále někdo dostává na kolena. Ale běžte štěstí naproti, hledejte ho, nejste na to sami. Nenechte si od nikoho říkat, co nedokážete," uzavírá Dominika.
