Médiím v posledních týdnech kromě pandemie vládly prezidentské volby ve Spojených státech. Prožívala jste to, když vezmu v úvahu, že se Amerika stala vaším druhým domovem?
Donald Trump nás imigranty neměl moc v oblibě. V posledních letech bylo čím dál těžší v Americe získat pracovní vízum. I herci ze seriálu Hra o trůny bojovali s tím, aby jim vízum obnovili. Já jsem měla pracovní vízum tři roky a zažila jsem v Los Angeles chvíle, kdy Trump v minulých volbách zvítězil. Zúčastnila jsem se protestu Women’s March, na kterém mimochodem demonstrovali i ti starší bílí heterosexuální muži. I mezi nimi se našli lidi, jimž hulvátský přístup k ženám, který Trump schvaloval, vadí natolik, že vyšli do ulic, a bylo opravdu silné to vidět.
Současné volby jsem tím pádem prožívala víc, než bych čekala. Když konečně přišla zpráva, že vyhrál Joe Biden, tak mě to dokonce rozplakalo. Amerika mi najednou chyběla a uvědomila jsem si, že tam asi kus mého srdce zůstal. V L.A. mám pořád agenta, který mě tam zastupuje, ale momentálně chci žít v Česku. Mám tu přítele, rodinu a zpátky bych se vrátila až ve chvíli, kdy bych dostala nějakou hodně zajímavou nabídku. U mě ale člověk nikdy neví. Není vyloučené, že si za 14 dnů budu balit kufry.
Poprvé jste do Hollywoodu vyrazila poté, co jste hrála v pohádce Tři bratři od režiséra Jana Svěráka. Co vás za oceán táhlo, když se vám zrovna otevírala kariéra doma?
Hodně jsem sledovala zahraniční seriály a fascinovalo mě, jak jsou v nich ženské role zajímavé a mnohovrstevnaté. V českých seriálech mi ženské postavy naopak připadaly hrozně stereotypní, psané zjednodušujícím mužským pohledem. Když herečka dostane roli v Ordinaci nebo v Ulici, hraje buď hodnou manželku, nebo mrchu milenku. Pokud je ženská postava v českém seriálu pozitivní, tak to většinou bývá jen chudinka, která fňuká v koutě. Říkala jsem si, že mi tu chybí kladné ženské postavy, které jsou aktivní, které nejsou jen oběti. Neviděla jsem žádné scénáře, které by ženám ukazovaly, že když budou aktivní, nemusí být nutně mrchy.
Určitě si nemyslím, že jsme v Česku ve všem sto let za opicemi, ale hodně našich mainstreamových seriálů a filmů divákům vysílá špatné signály. Některé české scénáře působí dojmem, že jejich autoři mají se ženami velký problém. Třeba Petr Kolečko umí skvěle psát komedie a vymýšlet vtipné pointy, ale do filmu Padesátka klidně dal scénu, ve které je Tereza Ramba znásilněna na kulečníkovém stole a celé to má vyznít jako největší fór.
Tenhle trend se ale pomalu obrací a objevují se projekty, ve kterých už jedinou úlohou ženské postavy není to, aby něco měla s nějakým mužem. Příkladem je třeba film Chvilky s Jenovéfou Bokovou, já jsem letos s mladým režisérem Šimonem Holým natočila jeho celovečerní debut Zrcadla ve tmě, který půjde do kin příští rok. Když se ale vrátím k vaší otázce, do Hollywoodu jsem šla, protože jsem chtěla hrát v něčem inspirujícím, taky jsem toužila po dobrodružství a v neposlední řadě jsem v té době prožívala jeden rozchod.
Hlavní postava vašeho románu Anna z Hollywoodu žádná ufňukaná chudinka není. I když si v sobě nese různá zranění, navenek se snaží být silná a s velkou dávkou sarkasmu dokáže popisovat zkušenosti s anorexií i sexuálním obtěžováním. Chtěla jste tedy Čechům ukázat, jak uvažují moderní nezávislé ženy?
Přesně tak. Chtěla jsem narušit zaběhlé struktury. Chtěla jsem psát o holce, která začíná jako oběť, ale pak se z ní stane silná osobnost a která otevřeně říká věci, o nichž se na veřejnosti nemluví. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli mi to v nakladatelství vůbec vezmou. Moje editorka mi ale řekla, že je kniha psaná jazykem, kterým mluví holky, když se spolu baví u kafe a vědí, že je zrovna nikdo neposlouchá. Když jsem viděla český seriál Vyšehrad, jehož hlavní postavou je divoký, často opilý a věčně souložící muž, napadlo mě napsat ženskou postavu, která se chová trochu podobně, a zjistit, jestli to čtenáři vezmou. Moje hrdinka je uvnitř zranitelná, ale svým drsným projevem a posedlostí sexem se snaží sama sobě dodávat odvahu.
O svých zážitcích z Hollywoodu už jste dříve psala blog pro Lidové noviny. Proč jste si v nové knize, která je také do jisté míry autobiografická, vytvořila alter ego?
Když jsem psala blog, byl tam ten sarkastický tón, který je i v knize, už znát a hodně lidí si pak myslelo, že jsem stejně drsná jako moje texty. Já přitom taková drsňačka ve skutečnosti nejsem, takže jsem si tentokrát radši vymyslela alter ego. Taky jsem v knize chtěla psát o zkušenostech, které nejsou přímo moje, a ve věcech, které se staly mně, jsem nechtěla být svázaná stoprocentní pravdivostí. Kdybych knihu psala s tím, že přesně vypovídá o mně, musela bych si dát mnohem větší pozor na to, jestli něco z toho, o čem píšu, někomu neublíží.
V úvodu zmiňujete, že Anna je taková, jaká vy sama být nedokážete. V čem byste se svému alter egu chtěla víc podobat?
V tom, abych si věci tolik nevyčítala. Abych na sebe byla hrdá i ve chvíli, kdy se něco podělá, abych, když někomu ublížím nebo někdo ublíží mě, dokázala jít dál a nesvalovala všechnu vinu na sebe. Pořád totiž hluboko v sobě cítím takovou katolickou vinu, se kterou jsem vyrůstala a které se mi nedaří zbavit.
V knize popisujete, jak dospívajícím dívkám na Moravě rodina vštěpuje, že žena má být poslušná a neříkat, co si myslí. Vy sama jste k něčemu podobnému byla taky vedená?
Ano, vyrůstala jsem v Brně a podobné věty hodně vycházejí ze slov mojí babičky a pratety, které budou asi pěkně naštvané, až si knihu přečtou. Moc ráda bych řekla, že moje vrstevnice už tahle výchova k poslušnosti neovlivňuje, ale mám kolem sebe příliš mnoho krásných a talentovaných žen, které si od mužů pořád nechávají skoro všechno líbit. Nikdo jim asi otevřeně neříká, že když tě chlap bije, tak je tu Dermacol, jak zazní v mojí knize. Témata jako domácí násilí ale zůstávají tabu. A to přitom vím o spoustě chytrých a nadaných žen, které se nechaly mlátit, ponižovat nebo měly sex s klukem ve chvíli, kdy to nechtěly, jen se o tom kvůli studu bojí mluvit. Navíc se to samozřejmě netýká jen žen, ale i mužů.
Dovolím si jednu citaci z vaší knihy: "Jestli všechny ženy budou vnímat, že je norma pivo, popelník a ztrhaný matky, co nesnášej svoje chlapy, který osahávaj mladý ženský, kterým to ale neva, protože to tak nevnímají, tak nikdy nevylezeme ze začarovanýho kruhu český sexistický idiocie!" V čem se český sexismus liší od toho hollywoodského?
Sexismus je všude podobný, jenom v Hollywoodu mají muži víc peněz a větší moc, takže tam je sexismus nebezpečnější. Existují tam takzvané "non-disclosure agreements", takže když chodíte s někým známým a bohatým, musíte často podepsat, že o něm nikde nic nepovíte. Než vypukla kampaň #MeToo, tak pro ženy, které zažily sexuální obtěžování ze strany svých šéfů, režisérů nebo producentů, bylo mnohem těžší o tom mluvit. Kdyby se to provalilo v Česku, odešla by herečka z jednoho projektu a našla by si jiný. Pokud by teda našla odvahu s tím něco dělat.
V Hollywoodu by to ale pro vás před #MeToo mohlo znamenat, že úplně ztratíte šanci ještě někdy v životě pracovat. Lidi jako Harvey Weinstein totiž měli takovou moc, že vaši kariéru dokázali úplně potopit, a mnohokrát to taky udělali. Spousta hereček vůbec neprorazila, a to právě proto, že si na praktiky mocných mužů stěžovaly a nepřistoupily na ně.
Mně se při čtení vašeho románu zdálo, že zatímco v Česku se muži za svůj sexismus a šovinismus nestydí, v Hollywoodu ho zastírají a funguje tam víc pod povrchem.
Přesně tak. V Česku se třeba mezi herečkami, maskérkami a kostymérkami ví, že ten a ten je takzvaně chmatal. Otevřeně se to o těch mužích říká, takže je podobné chování i víc přijímané, což si myslím, že je špatně. Chmatání je za mě prostě lepší mimo práci a když s tím všichni zúčastnění souhlasí. V Americe se sexuální obtěžování dělo spíš pod povrchem, mimo natáčení, když vás nějaký mocný muž nalákal třeba do hotelu, kde se běžně konají pracovní schůzky. Po #MeToo už si ale těžko někdo mocný dovolí jít do hotelového pokoje s herečkou a obtěžovat ji tam, což je velmi dobře. Může přece někoho normálně pozvat na rande.
Když v roce 2017 kampaň propukla a kritici křičeli "pomoc, feministky nás zničí", přišlo mi to směšné. Po těch třech letech se ale i mně zdá, že je situace v Hollywoodu někdy přehnaná. Kamarád z castingové agentury před časem jedné herečce, která měla scénu nahoře bez, ale filmaři ji vystřihli, řekl, že je škoda, že tam její prsa nakonec nebudou. Tahle věta ho stála pozici, na které pracoval pět let. Na jedné straně nemůžete herečce říct, že je škoda, že neukázala prsa, a na straně druhé vám na e-mail přicházejí fotky hereček nahoře bez, protože je to v zadání castingu.
Jak moc vás v Hollywoodu znevýhodňoval váš východoevropský přízvuk?
Když pocházíte z anglicky mluvící země, máte to v Hollywoodu pochopitelně o dost snazší. Já jsem naproti tomu často dostávala nabídky na role manželek ruských mafiánů. Můj učitel herectví mi jednou říkal, že dokud nebudu mít nulový akcent, žádnou pořádnou roli nedostanu. Tehdy jsem přišla domů, byla jsem hrozně smutná a někdo mi doporučil, abych se podívala na seriál Jane the Virgin. Pustila jsem si první díl a najednou vidím, že hlavní postavou je Petra původem z Olomouce a hraje ji Izraelka. Role Východoevropanek, které nejsou ruské prostitutky, tedy v amerických seriálech jsou, jen se k nim herečka musí dostat. Teď mám po letech života v Los Angeles štěstí, že už akcentem limitovaná nejsem, hrála jsem Angličanku i Američanku.
Na jaké kulturní rozdíly jste si v Hollywoodu nejhůře zvykala?
Jakožto holce z Brna mi dělalo problém být za každé situace pozitivní. Dlouho jsem se o to, stejně jako hrdinka mojí knihy, snažila. V Hollywoodu totiž panuje přesvědčení, že čím víc se budete usmívat, tím rychleji se vaše sny splní. Pak jsem ale zjistila, že tenhle optimismus na sílu není pro mě, a že kdybych ho přijala, odmítla bych tím skutečný život. Součástí života jsou totiž i temné věci, nepříjemné situace a negativní pocity.
Uvědomila jsem si, že kdybych se snažila pořád za každou cenu smát, tak bych za pět let vypadala jako všichni okolo. Začala bych si vlasy barvit na blond, nechala bych si osekat bradu a už bych to nebyla já. Nejhorší je, že tenhle pozitivní přístup dorazil už i do Česka. Najednou jsou sociální sítě plné hashtagů #ILoveMyLife a lidi se snaží tvářit, že jsou neustále šťastní. Jsem ráda, že tuhle fázi už mám za sebou.
Alena Doláková (31)
- Vystudovala herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a po studiích hrála v pražském Divadle v Celetné coby členka divadelního spolku Kašpar. Zároveň se profesionálně věnovala tanci, má zkušenosti s baletem i s contemporary dance.
- První filmovou roli získala v roce 2014, kdy ji režisér Jan Svěrák obsadil do pohádky Tři bratři. Později si zahrála například v detektivce Vodník v režii Viktora Tauše a v roce 2021 se objeví v hlavní roli filmu Zrcadla ve tmě, který je režijním debutem Šimona Holého.
- Ve svých 25 letech odcestovala do amerického Los Angeles, kde později natáčela seriály Soumrak templářů, Haunted nebo Whiskey Cavalier. O zážitcích z USA vypráví ve svém právě vydaném, zčásti autobiografickém románu Anna z Hollywoodu.
Jaký byl největší trapas, který se vám v Hollywoodu kvůli nepochopení americké mentality přihodil?
Chodila jsem tam na hodiny stand-upu a jednou jsem měla předvést holku ze Sibiře, která nerozumí místní kultuře a komentuje americký svět. Během svého vystoupení jsem v jeden moment řekla slovo na "n" (narážka na rasistické označení pro černocha, pozn. red.). K postavě, kterou jsem hrála, to podle mě sedělo, ale v sále nastalo dvouminutové ticho, během kterého jsem si říkala, že mě asi vyhodí z okna. Vysvětlovala jsem všem, že jsem to slovo nepoužila za sebe, ale za svou postavu. Američani ale byli přesvědčení, že je to nepřípustné i v rámci postavy.
Tahle historka možná dokazuje, že na té nenáviděné politické korektnosti přece jenom něco bude.
Myslím, že část bílých Američanů má v sobě zakořeněný pocit viny za to, že se rasismus vůči černochům ani po tolika letech nepodařilo vyřešit. I když mám sama ráda humor za hranou, chápu, že otázka rasismu je pro Američany ještě příliš čerstvá rána, do které zatím není dobré rýpat.
Když ještě zůstaneme u vašich amerických trapasů, hlavní hrdinka vaší knihy své herecké kolegyně pobuřuje i tím, že jí chleba. To si opravdu americké herečky natolik hlídají štíhlou linii, že je pro ně pečivo zakázaným ovocem?
Řeknu vám to takhle. Ještě před lockdownem jsme u nás doma s dalšími herečkami měly nahrávat audiovizuální ukázky některých kapitol mojí knihy. Dohromady nás mělo být dvanáct, tak jsem se svého přítele ptala, kolik mám na pohoštění koupit rohlíků. A on na to: "Dvanáct hereček? Tak to jich kup tak jeden a půl." A nakonec se nesnědl žádný. Požadavky na hubenost fungují i v českém showbyznysu, ale v Hollywoodu je to opravdu vyhnané do extrému. Nejrůznější formy diety jsou tam na denním pořádku.
Mám tu ještě jeden citát z vašeho románu: "Jsem holka s chlebem v posilovně Reese Witherspoon a na moje e-maily agentům nikdo neodpovídá. Zcela iracionálně věřím, že se stanou nejlepší okamžiky mýho života." Jak dlouho jste v Hollywoodu čekala, než ty nejlepší okamžiky vašeho života přišly?
Nejtěžší byly první čtyři měsíce, kdy jsem ani neměla pracovní vízum. Byla jsem fakt magor, našla jsem si v L.A. byt, přestěhovala jsem se tam a děsilo mě, že by mi vízum nakonec nepřidělili a já bych se musela s nepořízenou vrátit do Česka. Na první práci jsem pak čekala asi rok. Dva dny potom, co mi vypršelo první vízum, jsem dostala roli v americkém seriálu. A další rok už jsem si dokonce v americkém seriálu zahrála Američanku. Nejlepší okamžiky svého života jsem ale prožívala celé ty tři roky tam. Všechno to očekávání, dobrodružství a chvíle, kdy je pro vás všechno nové. Věřím, že moje cesta do Ameriky měla nějaký smysl a že se mi ty zkušenosti teď budou vracet.
