Narodil jste se v Hradci Králové, to je díky podniku Petrof česká Mekka klavíru, ne? Nasměrovala vás tato skutečnost ke hře na klavír, nebo to je jen shoda okolností?
Matyáš Novák: Myslím, že kdybych se narodil třeba v Pardubicích, asi bych také hrál na klavír. Ale musím říct, že jsem hrdý na to, že pocházím z Hradce Králové a že právě v mém rodném městě vyrábíme tak skvělé nástroje. Záměrně říkám vyrábíme, protože s firmou Petrof dlouhodobě spolupracuji a "petrofáky" vnímám jako svou další rodinu.
Prý v Petrofu dokonce ladíte klavíry. Jak to probíhá?
Klavíry v Petrofu neladím, ale občas mám tu čest, že mohu posoudit nějaký nástroj z pozice interpreta, což úplně zbožňuju. Je to stejné, jako když posadíte automobilového nadšence do nového vozu a necháte ho, aby se projel a pak vám popsal svoje pocity.
Hrajete od pěti let. Projevoval jste se hned od začátku jako zázračné dítě, které sedne ke klavíru a preluduje, každou skladbu hned umí zpaměti?
Spíše než jako zázračný jsem si připadal divný. Můj vývoj byl od nejútlejšího dětství dost podezřelý. Pokud jde o hudbu, tak jsem prý velmi brzy čistě zpíval, ve dvou letech jsem se "udržel" ve dvojhlase a od tří hrál na pianino u babičky lidové písničky podle sluchu. V pěti jsem začal hrát na klavír, v šesti na housle a od osmi jsem chodil na sólový zpěv. K pátým narozeninám jsem si přál abonentku do filharmonie a zhruba ve stejném věku jsem oznámil, že bych chtěl být dirigentem Vídeňských filharmoniků.
Když mluvíte o dirigování, sám jste si v rámci výchovného koncertu pro děti vyzkoušel v Rudolfinu dirigování České filharmonie. Jaký to pro vás byl zážitek a jak jste stihl vstřebat dirigování za čtrnáct dní?
Dirigování mě láká odmalička. Projekt Tučňáci v Rudolfinu byl pro mě úžasnou zkušeností, za kterou jsem moc vděčný. Vloni v létě se mi tahle zkušenost velmi hodila, měl jsem možnost dirigovat komorní orchestr v Itálii.
Vy se vůbec asi učíte v hudbě hodně rychle…
Učím se rychle, a co se jednou naučím, to nezapomenu. Skladbu, kterou nehraju třeba dva roky, jsem schopen "oprášit" během dvou dnů. Nikdy mi nedělalo problém hrát podle sluchu, ani číst notový záznam.
Ideální týdenní klavírní menu podle Matyáše Nováka
- Pondělí: W. A. Mozart: Klavírní koncert d moll KV 466
- Úterý: L. van Beethoven: Klavírní koncert č. 5 op. 73
- Středa: A. Dvořák: Klavírní koncert g moll op. 33
- Čtvrtek: R. Schumann: Klavírní koncert a moll op. 54
- Pátek: P. I. Čajkovskij: Klavírní koncert b moll op. 23
- Sobota: V. Kalabis: Klavírní koncert č. 1
- Neděle: J. S. Bach: Klavírní koncert A dur BWV 1055
Nedávno jste zaskakoval v abonentním koncertu Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně. Složitý Schumannův koncert pro klavír a orchestr jste napiloval za deset dnů, za další dva dny nazkoušel s orchestrem. Jak se to dá stihnout?
První větu koncertu jsem měl nastudovanou. Hrál jsem ji v listopadu se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře, takže za oněch deset dní jsem nastudoval 2. a 3. větu. Je pravda, že právě třetí věta je považovaná za nejsložitější, mimo jiné kvůli souhře s orchestrem. Samozřejmě že bych si netroufl přijmout takovou nabídku, kdybych nebyl přesvědčen, že to zvládnu, a kdyby mi mé rozhodnutí "neposvětila" moje paní profesorka.
V záskocích jste se velmi osvědčil, nepřineslo to další žádosti, když se teď ví, že to napilujete za pár dní…?
Nevím, jak dalece se to ví, ale pokud by přišla podobná nabídka, budu moc rád.
Nechal jste si měřit IQ? Jste geniální?
IQ mi nikdy nikdo neměřil. Ani nevím, k čemu by mi údaj o výši IQ posloužil. A jestli jsem geniální? Co se tím vlastně myslí? Jsem přesvědčen, že každý člověk má nějaký talent, ale ne vždy se ho podaří rozpoznat. Já jsem měl to štěstí, že mě mé okolí od malička podporovalo v tom, co mi jde. Jinými slovy nikdo mě nenutil věnovat se činnostem, pro které předpoklady nemám.
Jak to myslíte?
Kdyby například rodiče trvali na tom, že budu hrát fotbal, skončil bych s podlomenou sebedůvěrou u dětského psychologa. To, že někdo vynikne v mladém věku v nějaké činnosti, je z velké části zásluha jeho rodiny a učitelů.
Jak probíhá vaše studium na italské klavírní akademii?
Klavírní akademie Incontri col Maestro v italské Imole byla založená v roce 1989. Od té doby získali její studenti více než šedesát prvních cen v těch nejprestižnějších soutěžích. Během zimního a letního semestru je úkolem každého studenta nastudovat poměrně rozsáhlý repertoár a ten potom přednést na závěrečných zkouškách. Do Itálie jezdím zhruba jednou měsíčně a se svým švýcarským profesorem pracuji na jednotlivých skladbách. Jedná se tedy o jakési rozšiřující studium ke stávajícímu studiu na Konzervatoři Pardubice.
Účastníte-li se místních či mezinárodních klavírních soutěží, většinou z toho bývá první místo, často i cena pro absolutního vítěze. Neštvete už své kolegy-vrstevníky? Nebo jste kamarádi?
Vyhrát soutěž je příjemné, je to důkaz, že se jako umělec ubírá člověk správným směrem. Ale hra na nástroj je umění a hodnocení nikdy nemůže být zcela objektivní. Je to o emocích jako celá hudba. Pro mě je vždycky rozhodující, jestli jsem já sám se svým výkonem spokojený. Na to, abych se na nějaké soutěži s někým spřátelil, není příliš prostoru. Ale pokud slyším nějaký mimořádný výkon, nebo pokud někomu jinému připadá mimořádný můj výkon, dáme si to najevo.
České naděje
V seriálu online deníku Aktuálně.cz "České naděje" vás seznamujeme s mladými nadějemi české vědy, kultury i české společnosti. Jsou mladí, ale již slaví mezinárodní úspěchy, vedou vlastní výzkumy, vynikají v umělecké oblasti, popřípadě jsou obětaví dobrovolníci či probouzí občanskou společnost.
Také už prý zasedáte v porotě.
Ano, vloni v srpnu jsem měl možnost zažít soutěž i "z druhé strany". Byl jsem členem mezinárodní poroty klavírní soutěže ve Španělsku. A musím říct, že všichni soutěžící se na mě coby porotce usmívali a už z dálky mě zdravili, což se mi v roli soutěžícího v tak hojné míře nestává.
Začátkem května se chystáte na desetidenní koncertní turné do Číny. Jak jste se k této možnosti dostal a co vše vás čeká?
Čínské turné je výsledkem mé spolupráce s firmou Petrof. V Číně budu mít šest koncertů - v Šanghaji, v Jiaxing, v Hangzhou, v Quzhou a dva koncerty v Pekingu - na české ambasádě a v National Library of China, což bude vyvrcholení celého turné. Pro tyto koncerty jsem připravil pět programových nabídek různé délky.
Čínské publikum nicméně nemá nejlepší reputaci, během koncertu prý mluví nahlas, sálem pobíhají děti. Slyšel jste tyto zvěsti?
V Číně jsem poprvé hrál v říjnu minulého roku. S čínským publikem už tedy zkušenosti mám a je pravda, že je mnohem živější než publikum v Evropě, což mi nijak nevadí. Úsměvné bylo, že na jednom z mých recitálů bylo úplné ticho, všichni posluchači soustředěně poslouchali, což mně přišlo samozřejmé, ale čínské pořadatele to velmi překvapilo.
V jednom dokumentu jsem viděla herce Josefa Abrháma, jak stojí za klavírem z druhé strany, a tudíž pak může zahrát skladby, které jsou psané příliš složitě pro levou ruku, protože je hraje pravou. Nezkoušel jste někdy něco podobného?
Na svých recitálech občas hraju v rámci přídavku s rukama za zády. Pokud jde o levou ruku, nikdy mi nepřišlo, že by byl její part nějak složitý.
V životopise uvádíte, že jste velkým znalcem a milovníkem železniční dopravy. Jak se to projevuje?
Vášeň pro železnici mám v genech. Můj pradědeček pracoval na dráze, děda též, jeho bratr pracoval jako strojvůdce. Teď je v důchodu a ve volném čase píše publikace o historii železniční dopravy, jeho syn je strojvůdce, můj strýc navrhuje ocelové železniční mosty.
Čtete jízdní řády, nebo "šotoušské" weby?
Jízdní řád byla první kniha, kterou jsem měl důkladně "přečtenou". Od čtyř let jsem si v něm hledal spoje. Často jsem si naplánoval okruh na celý den s mnoha přestupy. Pak už zbývalo jen najít nějakou "oběť", která by se mnou celodenní jízdu podstoupila. Většinou se obětoval děda. Zajímají mě také rekonstrukce tratí, výluky a zpoždění vlakových spojů.
Ve volném čase prý také rád pečete. K pečení jste se dostal díky nadprodukci vajec z vaší slepičí farmy? V dokumentu ČT jsem fascinovaně zírala, jak vy, klavírní virtuos, chodíte po dvorku plném slepičinců a staráte se o vlastní velkochov slepic.
V naší rodině máme vyřešený filozofický problém, co bylo dřív, zda vejce nebo slepice. Já jsem nejprve našel zalíbení v pečení, díky čemuž nám stoupla spotřeba vajec. Bylo období, kdy jsem pekl každý den a vajec se mi opravdu nedostávalo. Moje babička měla pár slepic, tak jsem se začal zajímat o to, jak by se u nich dala zvýšit snáška. Zjistil jsem, že chov drůbeže je fascinující obor, a z původního čistě pragmatického zájmu se stala skutečná vášeň. Stal jsem se členem Svazu chovatelů, pořídil jsem si líheň, vybudoval chovné zařízení. V současné době chovám asi 150 slepic sedmi plemen a chovatelství mě zaměstnává natolik, že na pečení mi nezbývá příliš času, takže paradoxně vajec už tolik nepotřebuju.
Co je vaší kulinářskou specialitou?
Mým cukrářským "majstrštykem" je ořechová roláda se šlehačkou.
Co všechno klavírista nesmí dělat, aby si nezranil prsty? Volejbal, basketbal…?
Tak to opravdu nevím. A radši vám nebudu sdělovat, co všechno dělám já. Pravda ovšem je, že míčové sporty neprovozuju, protože v tomto směru jsem zcela nepoužitelný.
Co považujete za své největší úspěchy?
Úspěch je, když přijde po koncertě nějaká babička a řekne mi, že celý život chodí na koncerty a tenhle se jí líbil úplně nejvíc, když mi napíše maminka dvou dětí, že její potomci poté, co mě slyšeli hrát, začali víc cvičit, nebo když z nějaké obce vypraví mikrobus mých fanoušků, aniž bych věděl, že tam nějaké mám.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, co je vaší metou?
Chtěl bych dokázat někomu zpříjemnit den, šířit pozitivní energii, být někomu užitečný, umět něco, co ostatním pomůže. A prožít šťastný život.
