Praha – "Byl jsem na chalupě a slyšel tu zprávu z rádia. V ten moment jsem napsal pomalou baladu Říkal jí holčičko, která vypráví o tragickém vztahu Petra a Ivety,“ vzpomíná skladatel a producent Petr Hannig na chvíli, kdy se 29. července 1985 dozvěděl o smrti Petra Sepéšiho. Od jeho tragického úmrtí dnes uplynulo 30 let.
Sepéši se narodil 23. dubna roku 1960 v Březně. Původně se vyučil mechanikem textilních strojů a chvíli pracoval v národním podniku Tosta Aš. Jeho velkou vášní byla hudba, proto založil kapelu Apendix.
Od roku 1983 spolupracoval s tehdy sedmnáctiletou Ivetou Bartošovou, se kterou tvořil pěveckou dvojici. Do paměti posluchačů se zapsali hity jako Knoflíky lásky, Červenám nebo My to zvládnem.
Na začátku své slibné kariéry ale Petr Sepéši umírá při vlakové nehodě na cestě z Františkových Lázní do Aše. Bylo mu pouhých 25 let. Kromě řady oblíbených singlů zůstal po Petrovi i syn Petr Belhocine, který se narodil osm měsíců po tragédii.
Aktuálně.cz: Čím si vysvětlujete, že se Petr Sepéši za tak krátkou kariéru stal pojmem, o kterém se mluví i dnes?
Petr Hannig: Bylo to díky dvojici, kterou tvořil s Ivetou Bartošovou. Jejich repertoár se navíc líbil všem generacím. Babičky chtěly mít taková vnoučata, střední generace takové děti a mladí přítele nebo přítelkyni. Byli ideální, jejich písničky melodické s krásnými texty, pod kterými byl podepsaný většinou Jan Krůta, Pavel Vaculík a já, přestože jsem více psal pro Lucii Bílou. Objevili se ve správný čas na správném místě.
Jeho jméno stále rezonuje hlavně kvůli tomu, že zemřel mlád, ani ne v rozpuku své kariéry. Byl to velice milý a skromný člověk a pozitivní zpěvák. Pohledný kluk, kterého ženy milovaly a držely mu palce ve vztahu s Ivetou Bartošovou.
A.cz: Kdo byl ve dvojici tím tahounem?
Nebýt Petra, Iveta Bartošová by takového úspěchu nedosáhla. Když totiž začínala, ten samý rok se objevila i Lucie Bílá a shodou okolností začínaly obě u mě. Ivety jsem si poprvé všimnul na festivalu Mladá píseň Jihlava pro nejtalentovanější zpěváky z republiky, kde jsem učil. Čistě intonující, půvabná sedmnáctiletá Iveta měla perfektně připravenou píseň, kterou pro ni složil dramaturg Ostravského rozhlasového orchestru Drahoslav Volejníček.
V jiné skupině u lektora Pavla Procházky byl právě Petr Sepéši a říkali jsme si, že by to byla dobrá dvojice na způsob Yvetty Simonové a Milana Chladila. Nestačí mít dobrý hlas, je potřeba image a tu oba měli. Kdyby ale Iveta zpívala sama, tolik by nezaujala. S Petrem ale jeden druhému pomohli.
A.cz: Po jeho smrti se Iveta prosadit dokázala. Těžila pořád ze spolupráce s Petrem Sepéšim?
Ano. Nejdříve se o ni producentsky staral Pavel Vaculík. Napsal jí ty největší hity. Když přišla poté o Petra Sepéšiho, zhroutil se jí celý svět. Nevím, co se jí v hlavě stalo, ale odešla od Pavla Vaculíka, u kterého měla naprostý servis. Dokonce ji vozil s rodinou na chalupu.
Asi chtěla všechno hodit za hlavu a stala se členkou skupiny Balet, odkud pochází taneční singl Hej pane diskžokej. Poté se jí ujal velmi silný producent František Janeček, s nímž nahrála hit Léto. Pavel Vaculík byl ale ten, kdo ji připravil, a díky tomu o ni všichni měli zájem.
A.cz: Vzpomenete si na chvíli, kdy jste se o smrti Petra Sepéšiho dozvěděl?
Přesně si vzpomínám. Byl jsem na chalupě a slyšel tu zprávu z rádia. V ten moment jsem napsal pomalou baladu pro Lucii Bílou Říkal jí holčičko, která vypráví o tragickém vztahu Petra a Ivety.
"Každý jim záviděl, to mi věř
A co se povídá, to je lež
Byl stále s ní, krásně zamilovaný
Nádherný pár, to mi věř
Dlouhý zástup tiše kráčí
Pláč, horký pláč, chladí déšť …"
Kupodivu jsem v písni popsal i jeho pohřeb, ačkoliv jsem na rozloučení s ním jel až mnohem později. Doteď si vzpomínám, že pršelo, přestože mi všichni říkají, že to není pravda. Asi mám pořád v hlavě zakódovaný ten text písně.
A.cz: Iveta vždy mluvila o Sepéšim jako o životní lásce. Překvapilo vás, když se mu osm měsíců po smrti narodil syn?
To se nevylučuje. Pro Ivetu to byla největší láska jejího života. Petr už měl vtahy i před ní. Každý chce mít ze svých idolů svaté lidi. Petr byl ale starší, krásný kluk, gentleman a se ženskýma to uměl. Nemůžete po takovém mladém klukovi chtít, aby byl jediný pro jedno děvčátko.
A.cz: Když jste se dozvěděl o smrti Ivety Bartošové, nezamrazilo vás z toho? Zemřeli oba podobnou smrtí 29. den v měsíci a 29 let po sobě.
Víte, že mě to ani nenapadlo. Je to zajímavé, nic není náhoda. Velký rozdíl byl ale v tom, že Petr zemřít nechtěl na rozdíl od Ivety. Den po smrti Petra jsem zajel do Františkových Lázní za jeho bývalou kapelou, se kterou si Petr zazpíval těsně předtím, než zahynul na železničním přejezdu. Poslední písní, kterou za doprovodu svých kamarádů zpíval, byla Words Don't Come Easy neboli, jak mi kluci z kapely řekli: "Zazpíval kamízi a odjel starou škodovkou".
Letos by Petr oslavil 55. narozeniny. Našel se za tu dobu na české hudební scéně podobný Petr Sepéši?
Určitě tu takový chybí. Není tu nikdo, kdo by byl pozitivní a neměl v sobě ten škleb. Podobný zpěvák je například Vojtěch Dyk. Má nádherný hlas, skvěle vypadá, ale občas zpívá písně, které jsou hodně ironické. Pak máme zpěváky, kteří muzikálově řvou, jako by je píchali špendlíkem do zadku a jejich texty nemají žádný obsah.
Nadšen jsem byl naposledy snad jen z jedné zpěvačky, o které jsem neměl ani tušení. Z rádia jsem se pak dozvěděl, že to byla Alžběta Kolečkářová. Nic o ní nevím, ale zaujala mě jednota jejího zpěvu, písně i výrazu.
