reklama
 
 

Architektka: Obchodní centra jsou kašírkou veřejného prostoru. Kradou lidi z města a nic mu nevrací

Aktualizováno 4. 1. 2018 21:00
Kniha Města zdí české architektky a urbanistky Anny Beaty Hablové nastiňuje téma obchodních center. Zabývá se jejich architektonickým vývojem nebo tím, jakou roli hrají v současné struktuře města. A právě to autorka knihy kritizuje. Obchodní centra jsou podle ní především introvertními stavbami, které nevyužívají svůj parter. "Jsou pouze kašírkou veřejného prostoru a zároveň tak kradou lidi z veřejného prostoru skutečného, aniž by něco městu vrátila. Za obchodními centry stojí globální hráči, kteří zde vytáhnou z lidí peníze, ty ale investují jinde, nejčastěji dál na východě," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Už samotný název knihy (Města zdí s podtitulem Život a smrt obchodních center) naznačuje, že obchodní centra vnímáte jako negativní jev. Co konkrétně jim vyčítáte?

Obchodní centra jsou pro mě především introvertními stavbami, které nevyužívají svůj parter, protože ho nepotřebují. Nepotřebují ani okna, protože mají klimatizaci, mají jenom jediný vchod, kam naženou všechny lidi, a tam si je podusí, jak potřebují. Developeři obchodních center investují především do interiéru, exteriér už ale příliš neřeší. Obchodní centra jsou tedy kvůli nevyužitému parteru urbanisticky vytržena z města.

Kdy a kde bylo vlastně postaveno první obchodní centrum?

První obchodní centra vznikala v 50. letech ve Spojených státech. Stojí za nimi rakouský architekt Victor Gruen, který do Spojených států emigroval. Nutno podotknout, že od samého počátku to myslel dobře. Obchody byly v podstatě jen zástěrkou, aby jeho projekt developeři přijali. Do obchodního centra chtěl umístit veškeré služby, včetně lékařských ordinací nebo školek. V podstatě měla fungovat jako komunitní střediska na amerických předměstích, která byla nekončícími shluky domů bez jakéhokoliv centra. Ženy v domácnosti tam musely běhat z jednoho konce na druhý, aby si něco zařídily. Ještě za jeho života si ale developeři tento urbanistický koncept přetvořili podle svých potřeb, což on velmi těžce nesl.

A kdy a kde bylo postaveno první obchodní centrum v Česku?

Úplně první vzniklo na Černém Mostě v Praze 30. listopadu 1997. Přesně si pamatuji na ten zážitek, kdy jsem se k němu snažila dostat skrze bahno. Vnímala jsem vlastně jenom tu aroganci, že investor myslel jenom na ty, kteří mají auto. Postupně se samozřejmě okolí změnilo, roku 2013 se celé přestavělo a zvětšilo, parkoviště na terénu se přesunulo do pater a vytvořil se i jakýsi předprostor s fontánou. Přesto ale cítím, že vnitřní oválná pasáž má hlavní vchod nasměrovaný do parkoviště, nikoliv do veřejného prostoru.

Jinak jde o povedené obchodní centrum?

Strategicky ano. Problémem tohoto obchodního centra je to, že vyhovuje paradigmatu funkcionalistického plánování města, které od sebe odděluje jednotlivé funkce, což je překonané. Nejlepší je, když máte funkce namíchané, nemáte tedy daleko do práce, do parku, školy a tak dále. V tomhle ohledu je pak Černý Most vystavěn úplně špatně. Do určité míry je to způsobeno i tím, že tehdy nebyl pro okrajové části Prahy vytvořen územní plán a každý si zde mohl postavit cokoliv.

Ve Spojených státech bojují se stovkami prázdných a nefunkčních obchodních center, pro která se teď snaží najít nové využití. I přesto má nedaleko Prahy letos vzniknout největší obchodní zóna v Česku za posledních deset let. Nezakládáme si tak do budoucna na podobné problémy?

Zřejmě ano. Investoři by měli pracovat s celou řadou regulací, které běžně fungují v zahraničí. Například by měli prokázat, že nové obchodní centrum nenaruší stabilitu dosavadní obchodní sítě v dané lokalitě. To se běžně vyžaduje například ve Švýcarsku. V Německu se běžně reguluje i měřítko. Čím menší obchodní centrum, tím lépe. V Londýně se zase považuje za nejlepší umístit ho co nejblíže středu města.

V Česku tedy taková pravidla neexistují?

Neexistují. Já jsem v rámci svého výzkumu definovala šest principů, podle kterých by se obchodní centra měla stavět, aby byla městotvorná. 

A to?

Za prvé by měla vnitřní pasáž navazovat na venkovní uliční síť a neuzavírat se do sebe. Obchodní centrum by nemělo být koncovým bodem vašich pochůzek, ale místem, které pro vás bude pohodlně dostupné například po cestě domů. Druhým je, že developeři by měli při jeho stavbě investovat do veřejného prostoru v okolí. Obchodní centra se totiž sice tváří jako veřejný prostor, ale rozhodně jím nejsou. Existují neskutečně dlouhé seznamy činností, které v nich nesmíte dělat. Ať už třeba zpívat, kreslit, přijít tam se psem, rozdávat letáky, nebo si sednout na zem.

Obchodní centra jsou pouze kašírkou veřejného prostoru a zároveň tak kradou lidi z veřejného prostoru skutečného, aniž by něco městu vrátila. Za obchodními centry stojí globální hráči, kteří zde vytáhnou z lidí peníze, ty ale investují jinde, nejčastěji dál na východě.

Jako třetí princip jsem definovala zmiňované měřítko, které bych mohla popsat na Foru Nová Karolina v Ostravě, které vychází z konceptu jednoho z nejvýznačnějších architektů Rema Koolhaase. Ten ale podle mého Ostravu vůbec nenavštívil. Pak by totiž nemohl navrhnout něco tak obrovského do centra Ostravy, které obchodní centrum neuneslo. Čtvrtým principem je multifunkčnost.

Tím myslíte například multikina v obchodních centrech?

To samozřejmě nestačí a spíš to ukazuje na to, že obchodní centra mohou mít problémy a snaží se svoji funkci posunout na obchodně-zábavní, což je podle mého stále málo. Ideálně by mělo obchodní centrum kombinovat funkci obchodní, administrativní, rezidenční a rekreační. A takové případy i existují. Jako například L’illa Diagonal v Barceloně. To kromě toho, že je v přízemí prošpikované pasážemi a průchody, má funkční parter a měřítkem je přizpůsobeno městu. Nejde o jeden objekt, ale o městskou strukturu s neformálně řešeným parkem uprostřed. Zkrátka na tomto příkladu je vidět, že postavit městotvorné obchodní centrum lze, ale musí se chtít a někdo z městské části na to také musí tlačit.

Kromě měřítka nebo multifunkčnosti, jakými dalšími principy by se měli investoři při stavbě obchodního centra řídit? 

Neměli by rovněž zapomínat na parter. Je hrozná škoda, že obchodní centra mají zpravidla restaurace a jiná místa, kde je možné posedět, soustředěna do nejvyšších pater. Pokud ale chceme mít živé město, které spočívá v živém veřejném prostoru, je důležité vytvořit propustný přechod mezi soukromým a veřejným. Nevytvářet hranice, ale rozhraní, na němž se obchody otevírají do ulice.

Stojí v Česku obchodní centrum, které by se dalo považovat za povedené?

Za mě je to rozhodně Nový Smíchov v Praze, za kterým stojí Martin Rajniš spolu s Prouzou, Zimou a Fialou. Jejich ateliér se ale po dokončení centra rozpadl, respektive Martin Rajniš odjel na cestu kolem světa, od té doby staví hlavně dřevěné věže a k obchodním centrům se nezná. Podle něj by je totiž neměli stavět architekti, s čímž naprosto nesouhlasím. Kdyby on Nový Smíchov nepostavil, tak v Česku nemáme žádný pozitivní příklad.

V čem konkrétně jde o pozitivní příklad?

Tak za prvé, obrovskou hmotu skryli za řadu stávajících domů, takže se jim podařilo ponechat živý parter a pasáže propojili s uliční sítí včetně parku Sacre Coeur. Navíc je centrum součástí lokality, kde najdete nepřeberné množství jiných funkcí. Bohužel už ale architektům nezadali interiér, a proto dopadl tak, jak dopadl.

A naopak, které české obchodní centrum je to nejméně povedené?

Já nejvíc kritizuji příměstská obchodní centra. Podle mého názoru má být centrum v centru, v odpovídajícím měřítku. Ta umístěná na okraji pak město oslabují. Například pražské Letňany jsou v mnoha ohledech podivné. Obchodní centrum je tam umístěné mezi sídlištěm a dálnicí. Investoři, aby se zavděčili městské části a zřejmě aby splnili podmínku, vytvořili mezi sídlištěm a centrem park se sítí cest. Nicméně ta nejpřímější z pěšin končí ve zdi. Park je sice pěkný a udržovaný, ale skoro stále prázdný. Vchod pro pěší je zde z jihu a tvář centra míří na parkoviště. Obchodní centrum v Letňanech sice zabezpečí celý region, ale jeho problém tkví v tom, že se nezačlenilo do struktury lokality.

Zmínila jste Martina Rajniše a jeho názor, že architekti by obchodní centra stavět neměli. Je to postoj, který sdílí většina architektonické obce? A souhlasíte s ním?

Bavit se s architekty o obchodních centrech je stejné jako bavit se s mými rodiči o sexu. Toto téma bylo, obzvlášť pak v době, kdy jsem ho začala zkoumat já, pro architekty doslova tabu. Je tak trochu škoda, že architekti žijí v bublině, v níž se chtějí zabývat pouze ideály a tvořit projekty, jako jsou knihovny, kostely nebo muzea.

A ve stejném duchu jsou pak na architektonických školách vychováni i studenti, kteří pak po jejich dokončení velmi tvrdě narazí na realitu. V ní bojují s požadavky investorů a klientů a zjišťují, že ty ideály nikdo nechce. Dle mého je to samozřejmě škoda. Architekti by se obchodními centry měli zabývat.

autor: Petra Jansová | 4. 1. 2018 8:51

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama