reklama
 
 

Přebujelá zeleň a nekvalitní veřejný prostor. Česká sídliště jsou na tom i tak lépe než v zahraničí

11. 9. 2017
Plán revitalizace sídliště Vybíralova na Černém Mostě, který vypracoval Institut plánování a rozvoje Prahy, by měl ukázat, jak se budou zlepšovat podmínky na dalších podobných místech v metropole. "Sídliště na Vybíralce bylo především hodně zanedbané, stejně jako většina pražských sídlišť, postavených v 80. letech. Tehdy se příliš neřešil veřejný prostor," říká člen projektového týmu Milan Brlík. V rozhovoru pro Aktuálně.cz spolu se svým kolegou přibližuje detaily revitalizace i to, čím všeobecně trpí sídliště v Česku.
Doporučujeme

Sídliště byla až dosud spojována s celou řadou stereotypů. Jak jste se na život v těchto lokalitách dívali vy na začátku projektu?

Milan Brlík( MB): Musím přiznat, že i my jsme do projektu revitalizace vstupovali s celou řadou předsudků. Nicméně po čase jsme začali zjišťovat, že vžité představy o životě na sídlištích jsou skutečně liché. Potvrdilo se například, že jakási komunita tam existuje. I to, že anonymita tam není tak silná, jak se často říká a píše. Navíc se nám potvrdilo, že lidé, kteří na sídlištích žijí, to tam mají rádi a všechny negace pocházejí hlavně od lidí, kteří jsou vně.

Martin Špičák (MŠ): To, že jde o předsudky, se potvrdilo i díky fundovanějšímu výzkumu, během kterého jsme se snažili získat co nejrelevantnější data. Tím pádem se řada mýtů, které kolovaly, vyvrátila. Výsledky rovněž deklarují i to, proč se ceny bytů na sídlištích zvedají a proč jsou tam lidé spokojení, což pak logicky nekoreluje s tím, že by sídliště byla králíkárnami.

Z vašich analýz tedy vyplývá, že sídliště nejsou králíkárny?

MB: Rád bych tohle trochu doplnil. Tak, jak se sídliště postavila, až na drobné výjimky, tak "králíkárnami" byla. Postavil se v podstatě pouze dům, a řada dalších věcí, mám tím na mysli především veřejná prostranství, se nedokončila.

Které mýty jsou se životem na sídlištích nejčastěji spojovány?

MŠ: Těch je samozřejmě celá řada. Už zmíněné králíkárny, anonymita, nekvalitní bydlení.

MB: Často se také mluví o tom, že tam neexistuje žádný komunitní život. Pravý opak ale dokazují fungující Společenství vlastníků jednotek (SVJ), v jejichž rámci jsou lidé nuceni spolupracovat a vyřešit ve velkém počtu mnohdy i 50 rodin například rekonstrukci fasády nebo výměnu oken. Právě SVJ považuji za obrovský potenciál toho, že sídliště lze v budoucnu revitalizovat. Lidé z vedení SVJ během roku a půl participativního plánování prokázali, že umějí kooperovat a že mají zájem měnit.

Co tedy sídlištím chybí?

MŠ: Sídliště na Vybíralce bylo především hodně zanedbané, stejně jako většina pražských sídlišť. Především ta, která byla postavena v 80. letech. Tehdy se příliš neřešil veřejný prostor. Za tím, co bylo před rokem 1989 naplánováno, se tehdy udělala tlustá čára. Týká se to například zeleně, která byla sice hustě nasázena, ale po nějaké době měla proběhnout naplánovaná pěstební opatření a protřízení, což už se nestalo. Na sídlištích tak za tu dobu zeleň přebujela a někde vytvořila i úzké a temné koridory.

MB: Během jednání s tamními obyvateli jsme pak zjistili, že neudržovaná a přebujelá zeleň zapříčiňuje to, že se tam lidé necítí bezpečně. Jedním z hlavních témat, které jsme v projektu revitalizace řešili, bylo, jak k hlavním pěším tahům vrátit prostupnost a také pocitovou bezpečnost.

Sídliště tedy dosud nebyla přátelská především k pěším.

MB: Je to tak. Na Vybíralce i přes velké množství nezastavěného prostoru dosud chybí možnost komfortního pohybu pro pěší, což zapříčiňuje mnoho faktorů. Kromě zmiňované zeleně například i parkování. Auta stojí, kde se dá. Co víme, je tam kolem 1100 aut, zatímco oficiálně pouze kolem 1000 parkovacích míst. To znamená, že se tam parkuje dost punkově. Auta stojí na chodnících, v křižovatkách. V ulici pak dokonce ani neprojede hasičské auto nebo popeláři. Uliční prostory, kde by mohly stát stromy a přinášet stín a pohyb v nich by se zpřehlednil, tak slouží jako parkoviště.  

Jaké řešení tedy navrhujete?

MB: Nerušíme počet parkovacích míst. Naopak se je nám dokonce podařilo částečně navýšit. Ulice jsme vyčistili od aut, které jsme shlukli do určených ploch.

MŠ: Původně jsme mysleli, že kapacitu navýšíme mnohem víc, což se ale také nesešlo s velkým nadšením obyvatel. Někteří chtěli navyšovat, jiní zase ne. Zvolili jsme proto kompromis. Zásadní pro nás bylo prostor zpřehlednit, udělat ho bezpečnější. V plánu jsou tedy navrženy úpravy povrchů silnic a rozšíření chodníků. V době, kdy se sídliště stavělo, se totiž předpokládalo, že se dostaví tramvajová zastávka. Všechny cesty jsou vedeny západovýchodně a sbíhají se k ní. Nakonec se ale postavilo metro a obchodní centrum na druhé straně. Tudíž všichni chodí na sever. Projekt revitalizace je tedy v podstatě napravováním původních chyb nebo změn životního stylu, které proběhly.

Pražská sídliště, obzvlášť pak ta na okrajích, také působí vylidněně. Tamní obyvatelé se tam, jak se říká, "chodí pouze vyspat". Vnímáte to podobně?

MŠ: Aby lidé měli potřebu trávit tam více času, potřebují nějaké zázemí. Právě to na sídlištích všeobecně chybí. Vesměs tam funguje pouze jedno hřiště přeplněné lidmi, pak je tam školní hřiště, kde se tu a tam hraje fotbal. Takže cílem bylo rozšířit funkční hřiště, doplnit školní areál tak, aby byl využívaný i lidmi mimo školu, a to přidat hřiště pro nejmenší děti spolu se zázemím pro rodiče.

Sídliště vznikala jako ideální místo pro život, jako bydlení v zeleni. Postupem času se o nich jako o ideálním bydlení přestalo mluvit. I když jak jsme si řekli, jde pouze o stereotypy, které se vám nepotvrdily. Zároveň nedostatky přiznáváte. Proč najednou přestalo sídliště vyhovovat?

MŠ: Určitě to souvisí se změnou životního stylu. Lidé mají větší příjmy, kupní sílu, více sportují. Jejich potřeby na veřejný prostor se jednoduše změnily. Ten byl ale hrubě podceněn. Některé plány se vůbec nenaplnily. Počítalo se sice, že se bude čas trávit venku, ale potřeby se změnily. Původní koncepce propojení s krajinou kolem se nepodařilo dotáhnout nebo zcela chyběly.

MB: Tehdejší technokratické modernistické plánování město zónovalo/oddělovalo na obytnou a výrobní část. Dnes jsou opačné tendence, tedy město propojovat.

Mají zahraniční sídliště stejné problémy?

MŠ: Podle mého jsou na tom ještě hůř. Česká sídliště, a obecně sídliště ve východním bloku, byla stavěná pro střední třídu, zatímco na Západě vznikala jako sociální bydlení.

MB: Po změně režimu zůstaly na českých sídlištích bydlet různé sociální vrstvy. Dělník vedle doktora a ředitele továrny.

MŠ: Právě to je jeden ze dvou důvodů, proč v souvislosti se sídlišti nemůžeme hovořit o úpadku. Druhým důvodem je i to, že došlo k privatizaci. Když to porovnáváme se situací v bývalém východním Německu, kde se sídliště bourají, pak jsme na tom lépe. Byty tam sice byly původně stavěny pro střední třídu s tím rozdílem, že nebyly privatizovány jako u nás.

Mluvili jsme dosud o negativech, které zpravidla pochází od lidí, kteří na sídlištích nežijí. Jaká pozitiva na svém bydlení vidí jejich obyvatelé?

MŠ: Srovnáme-li to se současnou výstavbou, která vzniká s cílem největšího zisku, je jasné, že se dá těžko docílit toho, co bylo na socialistických sídlištích. Tehdy se přece jenom myslelo na dostatečný prostor kolem domů a dobré hygienické podmínky. V osmdesátých letech se již také začala zástavba zvyšovat a zahušťovat.

Sídliště postavená v 60. letech nabízejí lepší podmínky pro život než ta, která vznikala v pozdější době?

MŠ: Určitě. I v tomto případě platí ono "zlatá šedesátá". Doba po Expu 58 byla spojená s vysokou architektonickou i urbanistickou úrovní. Sídliště byla nová a hodně se do nich investovalo. Tehdy se nezapomínalo ani na kvalitní veřejný prostor.

O která sídliště jde konkrétně?

MŠ: Příkladem je Invalidovna, která vznikla jako experimentální projekt, nebo Ďáblice, Petřiny, Pankrác a další. Jde o kvalitní sídliště, která do struktury města už krásně zapadla. Poněkud hůře dopadla ta, co přišla později, jako například Jižní Město, kdy už jde o velké přelidněné celky.

Urbanismus Jižního Města se prý měnil za pochodu podle drah jeřábů. Je to pravda?

MŠ: Je to tak, jde o takzvaný jeřábový urbanismus. Celou výstavbu bylo potřeba urychlit a tím pádem zmechanizovat. Zároveň ubývaly peníze a bylo třeba zahušťovat, aby výstavba byla co nejlevnější. Takže ubyla zeleň a domy se výrazně zvýšily. Jde tedy konkrétně o jihozápadní město, Černý Most a Řepy.

Rok a půl jste se zabývali revitalizací Vybíralky, kde žije 4800 lidí. Dá se váš projekt aplikovat na všechna sídliště v Česku, například i na ta "zahuštěnější"?

MB: Dá se aplikovat metodika a přístup. Metodika vzešla z participativního plánování, kdy urbanista, architekt komunikuje s lidmi. Zjišťuje, jak se jim žije, co jim chybí. Až poté, co danou lokalitu lépe pozná, začne navrhovat možná řešení. Pracovali jsme se spoustou odborných analýz, které zkoumaly prostředí z různých úhlů. Zkrátka se snažíme nezapomínat na lidi a jejich zkušenost přenést do projektu. Naším cílem je zapojit lidi i dotčené organizace do plánování.

Často se neřeší zájmy původních obyvatel, cílem úprav bývá vytlačit je někam dál, říká odborník na vývoj měst Michal Lehečka. | Video: DVTV |  17:52

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama