Daniel Liebeskind se narodil krátce po druhé světové válce, 12. května 1946 v Lodži. Oba jeho rodiče byli polští židé. Seznámili se během války v Sovětském svazu, kam oba uprchli před nacistickým režimem. Liebeskindův otec zde byl vězněn v gulagu, a to navzdory tomu, že před válkou šířil komunistickou literaturu. V Polsku byl za tuto činnost dokonce ve dvacátých létech odsouzen. Rodiče slavného architekta a jeho sestry tak po válce znovu utekli - tentokrát zpět do rodné Lodže.
Hudebník, který našel krásu v architektuře
V Danielovi se odmalička projevoval velký talent, nicméně v úplně jiném oboru než architektuře. Už v dětství se stal hudebním virtuosem. Hrál na harmoniku a klavír. V sedmi letech dokonce vystupoval v polské televizi a o pár let později dostal prestižní stipendium na hudební školu v Izraeli. Rodina se do nového státu nakonec přestěhovala, nejprve do kibucu a později do Tel Avivu. Právě tady se začal Daniel zajímat o architekturu a její nekonečné možnosti.
Ani židovský stát nebyl pro rodinu poslední destinací. Snili o emigraci do Ameriky, kde by otec mohl získat dobrou práci. Daří se to v roce 1959, kdy rodina přesidluje do Bronxu. Otec dostává práci tiskaře a Daniel studuje technicky zaměřenou střední školu a poté začíná pracovat v architektonické kanceláři. V roce 1966 (to už je rok americkým občanem) se potkává se svou budoucí ženou Ninou. Oba se zajímají o architekturu, Daniel pokračuje ve studiu stavitelství na vysoké škole, a zároveň studuje i historii a teorii architektury. Po svatbě pár odjíždí na netradiční svatební cestu. Podniknou okružní cestu po Spojených státech se zastávkami a prohlídkami nejslavnějších amerických architektonických památek.
Teoretik, urbanista a cestovatel
Uchvátí je organická architektura Franka Lloyda Wrighta, která staví na filozofii propojení stavitelství a životního prostředí a jejich vzájemné harmonie. Liebeskind vzpomíná, že právě tento prvek ho zaujal už během života v kibucu. Tamní architektura vznikala často svépomocí, ale byla založena právě na použití lokálně dostupných materiálů a navržena v souladu s přirozeným prostředím a krajinou.
Světově proslulý architekt, jakým Liebeskind bezpochyby je, postavil svůj první dům až ve dvaapadesáti letech. Předtím se věnoval především historii a teorii architektury, kterou také vyučoval na mnoha vysokých školách. Jezdil po světě, a jednak sám přednášel, jednak se dále vzdělával a podporoval dialog mezi architekty. Založil mezinárodní institut pro architekturu a urbanismus. Pobýval v Evropě, především v Miláně a Berlíně, kde také vyhrál svoji první soutěž. Bylo to roku 1987 a mělo jít o komplex budov v Západním Berlíně. Politické události a pád berlínské zdi ale způsobily odložení realizace projektu na neurčito.
Architektura jako odpověď
Liebeskindovým prvním realizovaným návrhem se tak stává Felix Nussbaum Haus v německém Osnabrücku, který slouží jako prostor pro sbírku obrazů židovského malíře Felixe Nussbauma. Píše se rok 1998 a moderní stavba je zhmotněním toho, co dnes považujeme za pro Liebeskinda typické: moderní ostré hrany, nepravé úhly, kombinace materiálů (v tomto případě dřeva, skla a betonu) a jistý nádech dekonstruktivismu, díky němuž budova působí jako "zkrocený chaos". Zároveň pracuje i se symbolikou - každá část budovy představuje jednu z etap malířova života.
O rok později vyhrává další soutěž, opět v Berlíně. Budova židovského muzea mu přináší mezinárodní úspěch. Objekt s pláštěm z oceli a skla představuje dekonstruktivismus v praxi. Půdorys působí na první pohled jako nahodilý tvar, který ale ve skutečnosti odkazuje k cípům Davidovy hvězdy. Geometrický motiv se objevuje i na plášti budovy a oknech, která nejsou uspořádána bez ladu a skladu, jak se může zdát, ale systematicky podle not nedokončené symfonie židovského skladatele Arnolda Schönbergera.
Celá stavba je koncipována tak, aby byla zároveň pomníkem a v návštěvníkovi vyvolávala emoce: jsou zde například nepřístupné prázdné prostory, do kterých lze jen nahlédnout. Ty symbolizují prázdnotu, která v Berlíně vyvražděním tisíců židovských obyvatel vznikla. Podle Liebeskinda může architektura mít i další rozměr, a to nebýt jen budovou, ale odpovídat na otázky, které si lidstvo vzhledem k historii klade.
Zatím největší slávu, ale i rozporuplné reakce přinesl jeho největší návrh - budova nového Světového obchodního centra v New Yorku. Jeho návrh vyhrál v soutěži o novou podobu takzvaného Ground Zero, místa se smutnou historií, která se začala psát 11. září 2001.
Nyní tam najdete památník, reflektující půdorys původních budov, a poblíž ční 541 metrů vysoká budova, známá také jako věž Svobody. Stavba měla své příznivce i odpůrce, ale nakonec se stala novým symbolem New Yorku. A to navzdory tomu, že se kvůli množství investorů a spolutvůrců nepovedlo zcela naplnit Liebeskindovu původní vizi o symbolice prostoru.
Design, inspirovaný architekturou
Za zmínku určitě stojí dekonstruktivistické vojenské muzeum v Manchesteru nebo nákupní a volnočasové centrum Westside ve švýcarském Bernu s do detailu propracovaným interiérem, do kterého jakoby prostupoval exteriér budovy.
Dostavba vojenského muzea v Drážďanech zase radikálně kombinuje moderní architekturu s původní tradiční stavbou. Na pohled rozpadající se stěny, geometrické prvky a rovné linie, které známe třeba právě z berlínského muzea, najdeme i na budově Run Run Shaw Creative Media Centre v Hong Kongu. Nechybí ani Liebeskindův oblíbený prvek prolínání architektury s přírodou - v tomto případě ve formě střešní zahrady.
Jeho stopu najdeme i v rodném Polsku. Prohnutý rezidenční mrakodrap Złota 44 doplnil panorama moderní Varšavy.
Párkrát odbočil i k designu. Je autorem "skládací" lampy Paragon nebo netradičního pouličního osvětlení Zohar, které osvětluje ulice nové rezidenční čtvrti v Miláně. Obojí nezapře silnou inspiraci v architektuře.
