Už jako teenager jste chtěla mít vlastní kuchařku, začala jste ji psát v 17 letech. Dostaly se z ní nějaké recepty do vaší knihy Vaříme nebesky?
Vůbec nic. Jídla, která jsem si psala v teenagerském věku, byla zaměřená hlavně na zdravé a nízkokalorické recepty, aby člověk vypadal super, tehdy jsem váhu hodně řešila. Neříkám, že člověk nemůže vypadat super, i když jí tučná jídla, ale se zdravými to jde lehčeji. A tím se dostávám k tomu, že v této kuchařce jsou především krásné, tučné a bohaté chutě.
Tvrdíte, že jídlo je pro vás o emocích: "Nemusíme si dokonale pamatovat jeho chuť, ale pamatujeme si ten pocit spojený s atmosférou." Jaké jídlo si spojujete s dětstvím?
Když si vzpomenu na dětství, vybaví se mi pokaždé kuřecí satay, což je kuřecí maso na špejli, které jsem jedla jako malá v Thajsku. Mohlo mi být tak pět let, seděli jsme s rodiči na pláži, okolo nás chodili a nabízeli různé dobroty. Pamatuju si, jak mamka říkala taťkovi, aby mi to nedával, protože to je pálivé a kořeněné.Už tenkrát jsem si řekla, že to jídlo je úplně skvělé. A to je pro mě emoce, kterou mám spojenou s bezstarostností dětství.
To jste mě překvapila, čekal jsem, že to budou třeba krupicová kaše nebo škubánky.
Samozřejmě že u nás byla na stole i tradiční jídla, různé pomazánky, šulánky, halušky, pečená masa. Ale pokud se bavíme o té jedinečné emoci, bezstarostnosti a lehkosti, vyhrálo to kuřecí na špejli.
Jaký recept se musí objevit v každé moderní kuchařce?
Dnes jsou velkým trendem lehká a rychlá jídla, která jsou jednoduchá na přípravu. Smyslem mojí kuchařky bylo sestavit recepty, na které si lidi mohou jednoduše nakoupit v supermarketu a nemusejí složitě hledat ingredience po různých obchodech. Při přípravě mých jídel také nejsou potřeba složité spotřebiče, které lidi ani nemají doma. A tohle všechno, jednoduchost a lehkost, pro mě evokuje asijská kuchyně.
A přemýšlela jste kromě těchto věcí i o ekonomické stránce receptů?
Na kurzy vaření nakupuju denně stejné suroviny a vidím, jak potraviny abnormálně v posledních měsících podražily. Strašně mě to trápí, ale vůbec jsem tento problém nereflektovala v receptech, protože jsem je tvořila v listopadu a kniha vyšla teď v srpnu, tedy téměř po roce, kdy se situace dramaticky zhoršila. Ani tak ale v kuchařce nejsou žádné prémiové suroviny, nepoužívám kaviár nebo jesetera.
Jak to vlastně funguje s vymýšlením receptům? Jak se liší vaše chili con carne od ostatních chili con carne v jiných kuchařkách?
Recepty jsem sestavovala s mamkou. Seděly jsme na gauči a zamýšlely se nad našimi životy. Kuchařka je koncipovaná tak, že čerpá hodně z našich příběhů a odvařených jídel. Nejdřív jsme si vše sepsaly, a narazily jsme na nejrůznější jídla, která nám chutnala, například na dovolených - pad thai nebo chili con carne. A samozřejmě vím, jak se vaří, ale moje chutě budou vždycky jiné. Začaly jsme je vařit, psát si lžičky koření, oleje a tam se objevují změny. Recepty jsou unikátní právě v tom, že si můžete uvařit jídla podle mojí chutě, odrážejí to i samotné suroviny - jsou různé sušené papriky, druhy smetan a vždycky vám vyjde něco jiného. V tom je kreativita, i vy jste unikátní tvůrce.
Pohlreich je úžasná stará škola
"S holkami sice spolupráce nebývají úplně snadné, ale za námahu to vždycky stojí," napsal v předmluvě vaší kuchařky Zdeněk Pohlreich. Nepřijde vám tohle stereotypizování trochu zbytečné?
Žijeme v době názorů, v tomto smýšlení je pan Pohlreich úžasná stará škola, která má svůj názor, který mu neseberete, a je třeba to respektovat. Takže když o mně prohlásil, že jsem žena, se kterou to někdy bývá těžké, tak se s tím ztotožňuju. Ano, jsem žena, nemám na to, co říct, je to stereotypizování, ale beru to s lehkostí. Znám jeho ironické poznámky a jeho typ humoru mám moc ráda.
Ženy v gastronomii nemají zrovna na růžích ustláno, obor je často vnímaný jako mužský svět. Jak se vám v něm pohybuje?
Užívám si to, dává mi to motivaci více pracovat. Umím fungovat jak v mužském, tak ženském kolektivu. Vím, že někdy jsou muži fyzicky zdatnější a to je dané přírodou, ženy jsou na druhou stranu zase silnější psychicky.
V kuchařce mluvíte otevřeně o svém bývalém vztahu. Loni v listopadu jste přitom redaktorům Blesku odsekla, že "soukromí je pro vás posvátné", když se vás na něj ptali. Co se změnilo?
Tímto výrokem jsem mířila na partnerský život, a je pravda, že teď už začínám informace ze soukromí trochu pouštět a otvírat se světu, přijde mi fér, aby o mně lidi věděli něco i z jiné strany. Tehdy jsem ale prožívala nejhorší období a neměla jsem vůbec chuť to s někým rozebírat. Dodnes si myslím, že to je hlavně věc lidí, kterých se to týká. Stále si soukromí hlídám, ale je fajn, aby lidi věděli, že i když je člověk emočně úplně dole, pořád toho může hodně dokázat.
Ráda zkoušíte nové věci, vystudovala jste masmédia v Bratislavě, pak si dodělala inženýra v Praze a teď jste v gastronomii. To skoro vypadá, že ani v ní dlouho nevydržíte, nebo už je to pro vás konečná?
Rodiče mě učili mnohostrannosti a díky cestování jsem věděla, že svět není černobílý, a tak ho vnímám doteď. V gastronomii se snoubí kreativita, vášeň a mnohé aspekty, které jsem v sobě měla zadupané, ať už kvůli zkušenostem ve školství, nebo prací po škole. Gastronomie je sice dřina, ale doufám, že v ní zůstanu ještě dlouho aktivní.
Setkáváte se teď po roce po vítězství v soutěži s předsudky vůči sobě?
MasterChef byl neskutečný odrazový můstek. Líbí se mi věta, že "nadšený amatér je stokrát lepší než znuděný profesionál". Profíky, kteří získali vzdělání na škole a zkušenosti během své 15leté praxe v nějaké michelinské restauraci, možná doženu za 15 let tvrdou prací. Neporovnávám se s nikým a pomalu se zlepšuju ve věcech, které tak dobře neumím. Nikdy jsem se nesetkala s žádným předsudkem, ke všemu totiž přistupuju s maximální pokorou, sama o sobě většinou říkám, že jsem z "té soutěže" a chci se podívat, jak to dělají profíci, a učit se. To je postoj, který chtějí vidět, je v něm jasně daná hierarchie.
Po vítězství v MasterChefovi jste řekla: "Nevidím se jako šéfkuchařka, já jsem amatér, nemohla bych vést špičkovou restauraci." Změnilo se za ten rok něco?
Za ten rok jsem se v tomto postoji jen utvrdila. Pracovat jako šéfkuchař není jen o chuti a kreativitě, musíte mít zmáknutou logistiku, naceňování, na šéfkuchaři zkrátka stojí celá restaurace. Proč bych to měla být já, která bude učit, když se sama potřebuju učit?
Navíc v současné ekonomické situaci rozjíždět novou restauraci není zrovna ideální.
Ano, to je druhý aspekt, teď máte cenu nájmu například 1000 eur a cena energií je 1200. To jsem odpadla, když jsem to četla, jsme už úplně v jiném světě, a to se nebavíme o cenách surovin. Je to žalostné. Obdivuju všechny šéfkuchaře, kteří stojí na frontě a bojují.
