Bebjak: Chtěli jsme být Švýcarsko ve středu Evropy, ale skončili jsme jako Balkán

Tomáš Maca Tomáš Maca
4. 9. 2022 13:53
Na Českou televizi se začátkem září vrací seriál Případy 1. oddělení. Nová řada divákům odhalí kauzu vraha pražských taxikářů i příběh muže, který zneužil metanolové aféry, aby se zbavil manželky. Režisér Peter Bebjak, který natočil už letošní hit Devadesátky, v rozhovoru popisuje, jak se od 90. let změnilo podsvětí na Slovensku, jak se člověk stane zločincem i v čem se kriminálka podobá pohádce.
"I váš příbuzný nebo soused se může znenadání proměnit ve zločince. Nejčastějšími motivy jsou peníze a žárlivost. Nejhorší je, když se tyhle principy spojí s alkoholem," říká režisér Peter Bebjak.
"I váš příbuzný nebo soused se může znenadání proměnit ve zločince. Nejčastějšími motivy jsou peníze a žárlivost. Nejhorší je, když se tyhle principy spojí s alkoholem," říká režisér Peter Bebjak. | Foto: Matej Slávik

Případy 1. oddělení se staly jednou z nejúspěšnějších českých porevolučních detektivek. Je seriál takovou srdcovkou i pro vás?

Je to seriál, který mi otevřel dveře do České televize. Nebýt Případů 1. oddělení, nedostal bych se ani k dalším projektům, které jsem pak pro stanici dělal. Když mě tedy producent Michal Reitler oslovil, jestli bych nechtěl spolupracovat i na třetí sérii, neváhal jsem a okamžitě jsem nabídku přijal.

Druhá série končila momentem, kdy z pražské kriminálky odchází major Václav Plíšek, kterého si zahrál Bolek Polívka. V ukázkách z nové řady se ale oblíbená postava překvapivě opět objevuje.

Ano, scenáristé pro něj sice nenašli uplatnění ve všech dílech, ale v některých epizodách se vrací. Diváci zjistí, čím si Václav Plíšek v důchodu přivydělává, a dokonce se stane svědkem jednoho zločinu.

Na 1. oddělení naopak přichází nová posila Adéla Čulíková, což je pro dosud čistě chlapské prostředí kriminálky velká změna. Jakou dynamiku ženská postava do "pánského klubu" vnáší?

Slovník a smysl pro humor, který kriminalisté používají, bývá často velmi ostrý a někdy se pohybuje až na hraně. Najednou si ale při vzájemné komunikaci musí uvědomovat, že je mezi nimi žena, takže se ve vyjadřování začínají brzdit. Když jsme točili první dvě série, tak jsme s ženskými postavami nepracovali, protože v té době na skutečném 1. oddělení, z jehož případů scenárista Josef Mareš vycházel, ještě nebyly. To se ale postupem času změnilo a dnes už se ženy na pozice kriminalistek dostávají, což je podle mě jenom dobře. Přinášejí totiž do vyšetřování jiný způsob vnímání. V nové sérii například ukazujeme, že pro policisty z řad mužů bývá mnohdy tím nejdůležitějším, když se pachatel přizná přímo jim. Adéle Čulíkové na téhle třešničce na dortu naopak tolik nezáleží, nejzásadnější pro ni je, aby byl případ vyřešený a zločinec usvědčený.

Případy 1. oddělení ukazují, že vztahy mezi policisty často nejsou úplně harmonické a že při své práci čelí mnoha tlakům - ze strany nadřízených, politiků i novinářů.

Ano, kolikrát stačí, když na oddělení přijde policista, jehož ambice jsou vyšší než jeho schopnosti, a hned v týmu vzniká nějaké tření. Nebo když je mezi kriminalisty někdo, za koho musí pracovat ostatní. Dynamika týmu vždycky stojí na konkrétních lidech. Záleží na konkrétních lidech, jestli budou podléhat tlakům policejního prezidia, státního zastupitelství či médií. Pokud chce člověk v takovém světě fungovat, musí být podle mě schopný nacházet kompromisy, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá. Musí ovládat právnické klíčky a hledat způsoby, jak dosáhnout svého, aby zároveň neporušil zavedená pravidla.

Na Případech 1. oddělení bývá často oceňovaná taky realističnost, s jakou ztvárňují kriminalistické metody. Jejich spoluscenáristou je koneckonců bývalý šéf pražské mordparty. Ztratil jste v průběhu natáčení nějaké iluze o tom, jak policisté pracují?

Spíš jsem si některé věci upřesnil. Většina televizních kriminálek se například odehrává na fiktivních odděleních, kde všichni dělají všechno. V seriálech jako Kriminálka Las Vegas nebo Kriminálka Miami jste viděli forenzní vědce, kteří ale zároveň vedli vyšetřování, vyslýchali podezřelé a bůhvíco dalšího, což je v realitě úplný nesmysl. Případy 1. oddělení naproti tomu věrohodně zachycují i vnitřní strukturu kriminalistického oddělení, způsob rozdělování práce nebo administrativu, která se s prací nevyhnutelně pojí a která v akčních amerických detektivkách nedostává prostor. Právě tyhle zdánlivé drobnosti seriálu dodávají na uvěřitelnosti, která je jednou z jeho devíz.

Snad ještě větší úspěch než Případy 1. oddělení zaznamenala vaše letošní minisérie Devadesátky, kterou v průměru sledovaly dva miliony diváků. Překvapilo vás, že detektivkou o zločinech porevoluční doby několik týdnů žilo celé Česko?

Myslím, že jsme natočili správný seriál ve správnou chvíli. Generace, která porevoluční roky nezažila, právě znovuobjevila dobovou módu. Mladí lidé začali nosit oblečení, které se nosilo v 90. letech a které osobně považuju za vůbec nejpříšernější, jaké kdy lidstvo vymyslelo. Díky tomu se najednou začali zajímat i o zákulisí tehdejší doby. Mezi dnešními čtyřicátníky, kteří v devadesátkách vyrůstali, naopak seriál vyvolal nostalgii. Mohli si zavzpomínat, co se dělo v době jejich dospívání, kdy byli ještě plní ideálů a měli celý život před sebou. I když šlo o kriminální případy z prostředí podsvětí, objevovaly se denně na titulních stránkách novin, takže se do jisté míry dotýkaly celé společnosti.

Na co jste si při natáčení seriálu zavzpomínal vy? Předpokládám, že slovenské devadesátky byly z hlediska kriminality ještě divočejší než ty české.

Ano, 90. léta na Slovensku byla velmi krvavá. Fungovalo u nás strašně moc mafiánských skupin, každé město mělo aspoň dvě až tři. Když mezi nimi nastaly nějaké neshody, řešily si je mezi sebou, ale zároveň se vzájemně vypořádávaly tak, aby to viděli všichni okolo. Brutalitou dávaly najevo svoji moc. Klidně se stávalo, že si šel nějaký mafián zahrát tenis a vybuchl pod ním chodník. Sám jsem byl jednoho vyřizování účtů svědkem, když jsem se účastnil filmového festivalu v Bratislavě. Procházel jsem hotelovým lobby a zničehonic jsem zahlédl policejní pásku, za kterou leželi postřílení lidé přikrytí plachtou. Později jsem se dověděl, že tam došlo k vraždě mafiánského bosse, který měl pod sebou celé východoslovenské podsvětí.

Taky u nás v 90. letech spousta lidí zmizela. Měli se dostavit na nějakou schůzku a pak se po nich slehla zem. Mafiánské šarvátky naštěstí většinou neodnesl žádný civilista, takže běžní obyvatelé měli pocit, že se jich netýkají. O to horší vystřízlivění potom zažili, když zjistili, že se všechno dělo pod dohledem státní moci. Že státní moc využívala mafiány k tomu, co si sama nemohla dovolit.

I vzhledem k vraždě novináře Jána Kuciaka si říkám, jestli se podsvětí na Slovensku od mečiarovských dob vůbec změnilo.

Myslím, že se jen transformovalo. Mafiáni už nemají takovou potřebu demonstrovat svou sílu, spíš se různými způsoby snaží odrbat systém. Finance dnes nezískávají tím, že by si chodili pro výpalné. Používají zdánlivě legálnější cesty, což ale nemění nic na tom, že okrádají stát. Na Slovensku je taky pořád neuvěřitelně rozšířená korupce. Málokdy dokážete něco prosadit, aniž byste někomu slíbili, že z toho něco bude mít. Nejhorší je, že tenhle způsob myšlení a jednání už nezůstává jenom ve skupině mafiánů, ale proniká i do života běžných lidí.

"Na Slovensku je pořád neuvěřitelně rozšířená korupce. Málokdy dokážete něco prosadit, aniž byste někomu slíbili, že z toho něco bude mít," upozorňuje Bebjak.
"Na Slovensku je pořád neuvěřitelně rozšířená korupce. Málokdy dokážete něco prosadit, aniž byste někomu slíbili, že z toho něco bude mít," upozorňuje Bebjak. | Foto: Matej Slávik

Když si člověk rozklikne váš profil na Česko-Slovenské filmové databázi, zjistí, že jste spolurežíroval i seriály Kriminálka Anděl, Specialisté nebo Mordparta. Zdá se, že jsou detektivky vaší královskou disciplínou. Lákal vás tento žánr vždycky, nebo jste se k němu připletl náhodou a už se to s vámi vezlo?

Dostal jsem se k němu přes dokumentární seriál Najväčšie kriminálne prípady Slovenska, ve kterém jsme s dalšími tvůrci rekonstruovali nejotřesnější zločiny minulého století. Při jeho přípravách jsme procházeli policejní spisy, zpovědi pachatelů i psychologické posudky odborníků. Vždycky mě zajímalo, kde se v lidech bere zlo, a tak jsem se po odpovědi na tuhle otázku začal pídit.

Naše dokumentární série tehdy vyvolala velký ohlas, a protože televizní kriminálky byly na Slovensku ještě donedávna dírou na trhu, rozhodli jsme se na ni navázat hraným seriálem. S režiséry Róbertem Švedou a Gejzou Dezorzem jsme pro televizi Markíza natočili Mesto tieňov, které bylo taky úspěšné. Chytili se ho i na televizi Nova, pro kterou jsme pak ve stejném týmu vytvořili první řadu Kriminálky Anděl. Postupně jsem tak získal razítko, že detektivky umím točit, a protože v Česku patří mezi oblíbené žánry, mám teď u vás víc práce.

Vrátil bych se k vaší otázce, kde se v lidech bere zlo. Máte v tom už dneska více jasno?

Někteří zločinci pochopitelně mají narušenou osobnost. Chybí jim empatie vůči druhým lidem, takže jim snadněji dokážou ublížit. Necítí výčitky a jediné, co je zajímá, je, jak po sobě zahladit stopy. Pokud ale člověk netrpí nějakou psychickou patologií, musí v něm zlo nějak vzniknout. Většinou jedná buď pod vlivem náhlého ataku na svou existenci, anebo si ke zločinu postupně nachází cestu. I váš příbuzný nebo soused se může znenadání proměnit ve zločince. Vždycky je to ale proto, že někde nastala chyba. Nejčastějšími motivy, které člověka k trestnému činu vedou, jsou peníze a žárlivost. Buď chce něco získat, něco si přivlastnit, nebo se cítí zrazený, podvedený a touží se pomstít. Nejhorší je, když se tyhle principy spojí s alkoholem.

Když zmiňujete pomstu, vybaví se mi váš letošní thriller Stínohra. Vyprávíte v něm příběh muže, kterému zavraždí manželku, a protože je policie na pachatele krátká, rozhodne se vzít spravedlnost do vlastních rukou. Máte pro něj pochopení?

Do jisté míry ano, protože každý občas toužil po pomstě. Když vám někdo ublíží, tak si vždycky někde v podvědomí přejete, abyste mu to mohli vrátit. Většina lidí na tu představu po nějaké době zapomene, přestože někde hluboko v nás pořád zůstává. V případě hrdiny filmu Stínohra je ale bolest ze ztráty příliš velká a navíc je posilněná jeho výčitkami svědomí. Má v sobě pocit viny, říká si, že vraždě mohl zamezit, což je sice iracionální, ale lidská psychika se rozumem neřídí. Podle psychologů existuje pět fází vyrovnávání se špatnou zprávou - popření, vztek, smlouvání, deprese a smíření. Pokud se v některé z nich zacyklíte, tak už nikdy nedojdete k té poslední.

Vedle detektivek se taky často věnujete námětům z nedávné historie. Ve filmu Zpráva jste například vycházel ze skutečného příběhu dvojice slovenských židů, kteří utekli z koncentračního tábora v Osvětimi. V minisérii Herec jste zase vyprávěl o mladém homosexuálovi, který se v 50. letech nechá přimět ke spolupráci se Státní bezpečností. Čím vás tyto bolestivá místa našich moderních dějin přitahují?

Mimo jiné tím, že se mohou kdykoli vrátit. Společnost se hrozně rychle a dynamicky vyvíjí. Vezměte, si kolik se v minulém století rozpoutalo válek, kolik lidí v nich zemřelo nebo kolik se za tu dobu vystřídalo politických režimů. Sotva skončila druhá světová válka, nastal v Československu komunistický puč. Pak přišel stalinismus 50. let, kdy lidé končili na popravišti. V roce 1968 nastalo společenské uvolnění, které ale brzy utnula sovětská okupace. Vznikla tak generace, která přišla o všechny naděje, zažila obrovský šok podobný tomu, co teď zažívají Ukrajinci. Normalizaci sice v roce 1989 vystřídal nádech svobody, jenomže představy, které jsme v době sametové revoluce měli, se pak v 90. letech často nenaplnily. Snili jsme o tom, že budeme jako Švýcarsko ve středu Evropy, ale skončili jsme jako Balkán.

Myslím, že všechny tyhle události se mohou v trochu pozměněné podobě dít znova. Stačí, aby přišel politický režim, který si najde určitou skupinu lidí a označí ji za viníka všech problémů. Pokud tahle myšlenka bude dostatečně propagovaná, bude slyšet ze všech stran, tak jí začne zbytek společnosti věřit, šířit ji dál a takzvaní viníci se ocitnou v roli obětí.

Peter Bebjak (51)

Režisér Peter Bebjak
Foto: Matej Slávik
  • Narodil se ve slovenském městě Partizánske, kde absolvoval střední průmyslovou školu. Po maturitě vystudoval herectví a později i filmovou a televizní režii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.
  • Prvním velkým projektem, na kterém se podílel, byl dokumentární seriál Najväčšie kriminálne prípady Slovenska. Následovala spolupráce na hraných slovenských krimi seriálech Miesto tieňov či Za sklom.
  • V Česku spolurežíroval Kriminálku Anděl, Specialisty, Mordpartu a především oblíbené Případy 1. oddělení. Je také režisérem letošního televizního hitu Devadesátky a za minisérii Herec získal Českého lva.
  • Na kontě má i řadu celovečerních snímků. Thriller Čára mu v roce 2017 vynesl Cenu za režii z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a o rok později proměnil hned několik nominací na cenách Slnko v sieti.
  • Dále režíroval mysteriózní horor Trhlina, válečné drama Zpráva nebo thriller Stínohra. Nyní plánuje natáčet historický film Tatar podle scénáře Marka Epsteina, který se odehrává v době pražského jara.

Věříte, že když budeme historická traumata v kinematografii dostatečně reflektovat, můžeme tomu, aby se opakovala, předejít?

Věřím, že kinematografie může pomoct tomu, aby se o nich ve společnosti mluvilo. Řada lidí dnes totiž bohužel nečte knihy, a film nebo televizní seriál je tak jednou z mála cest, jak je s tíživými tématy naší historie i současnosti konfrontovat. Na Slovensku například před několika lety otevřel celospolečenskou debatu film Únos, který řešil amnestie bývalého premiéra Vladimíra Mečiara. Když Mečiar nechal v polovině 90. let unést syna tehdejšího prezidenta Michala Kováče, uvalil potom na všechny trestné činy, které s tím byly spojené, amnestii. V roce 2017 pak slovenští politici zrovna řešili, jestli by se mečiarovské amnestie neměly zrušit, a film tehdy přispěl k tomu, aby byla veřejnost jejich anulování více nakloněná. I díky němu se tak nakonec podařilo v parlamentu zrušení amnestií prosadit. Jenom od té doby bohužel stále nedošlo k potrestání pachatelů, kteří měli únos na starost.

Přistupujete sám k výběru filmových námětů s tím, že chcete ve společnosti něco změnit nebo alespoň otevřít téma, o kterém by se podle vás mělo víc mluvit?

Záleží na konkrétním projektu. S filmem Zpráva jsem například takové ambice měl. Na Slovensku získávaly na síle strany, které se hlásily k nacistické ideologii. Proto jsem cítil potřebu zejména mladým lidem ukázat, kam podobné myšlenky mohou společnost dostat. U Stínohry jsem si zase vybral téma touhy po pomstě, které je každému člověku blízké, a přišlo mi důležité ukázat, co se může stát, když se v myšlenkách na odplatu zacyklíme. Natočil jsem ale i filmy, které měly ambici čistě vypravěčskou. Mysteriózní horor Trhlina třeba nejdřív vznikal jenom jako televizní projekt. Protože se ale z jeho knižní předlohy stal bestseller, nabízelo se udělat ze seriálu film a dostat ho do kin.

Letos v létě jste se věnoval pro vás nezvyklému žánru. Natáčel jste vánoční pohádku Krakonošovo tajemství. Bylo to po všech těch kriminálkách, thrillerech a hororech, ve kterých se noříte do temných zákoutí duše, příjemné odlehčení?

Do temných zákoutí duše se noříte i v pohádce. Musíte přece pochopit pohnutky záporných postav. Pohádka navíc využívá podobné dramatické principy jako kriminálka. Vyprávíte o souboji dobra se zlem, víte, že příběh musí skončit happyendem, ale zároveň musíte hlavnímu hrdinovi stavět do cesty překážky. Diváci se o něj musí nejdřív bát, aby pak měli radost z toho, že nad antagonistou zvítězil. Na rozdíl od kriminálky musíte ještě k tomu najít filmařský jazyk, který zaujme jak děti, tak dospělé. Když pracujete se strachem, nemůžete jít úplně na hranu. Pro režiséra to tedy není o nic lehčí úkol než detektivka nebo thriller.

Od vás bych zrovna očekával temnou, děsivou pohádku v duchu bratří Grimmů.

Kdybych pohádku točil pro kina, možná bych o ní právě takhle uvažoval. Krakonošovo tajemství bude ale Česká televize vysílat na Štědrý večer v hlavním vysílacím čase, takže jsem se musel trochu krotit.

Podívejte se na trailer k třetí řadě seriálu Případy 1. oddělení:

Případy 1. oddělení - trailer | Video: Česká televize
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 4 hodinami

Při protestech v Íránu po úmrtí mladé ženy v policejní vazbě zemřelo už 41 lidí

Na 41 stoupl počet obětí protestů, které v Íránu pokračují již více než týden kvůli smrti mladé ženy v policejní vazbě. Informovala o tom agentura Reuters s odvoláním na íránská státní média. Počet obětí bude ale nejspíš ještě vyšší, lidskoprávní organizace v pátek hovořily o nejméně 50 mrtvých.

Jak v sobotu uvedl íránský prezident Ebráhím Raísí, Írán se musí s protesty a s těmi, co narušují bezpečnost v zemi, "rozhodně vypořádat". Při protestech v provincii Gílán na severu Íránu zadržela policie 739 lidí, z toho 60 žen, uvedla íránská média. Írán podle nich také kritizoval krok Spojených států, které chtějí udělat výjimku ze sankcí, aby pomohly Íráncům zajistit v době celonárodních protestů internet.

Protesty se konaly ve více než 40 městech včetně Teheránu. Ženy na nich mimo jiné pálily hidžáby, kterými si mají podle pravidel islámské republiky pokrývat hlavy. Právě kvůli porušení pravidel pro nošení pokrývky hlavy teheránská morální policie minulý týden v úterý zatkla Mahsu Amíníovou, která ale ve vazbě upadla do kómatu a zemřela. Bylo jí 22 let a podle rodiny byla předtím zdravá. Policie tvrdí, že zemřela na infarkt. Podle zpráv kolujících na sociálních sítích ji policisté bili obuškem a zranili, když se udeřila hlavou o policejní auto. V kómatu byla tři dny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy