Když česká vláda vyhlásila nouzový stav kvůli šíření koronaviru, vyšlo vám zrovna album Kráska a zvířený prach a s kapelou Illustratosphere jste měl vyrazit na turné. Jak moc se vás situace dotkla po stránce finanční a jak ji zvládáte po stránce psychické?
Střízlivým okem odepisuju druhý finančně nejsilnější kvartál, což je, řekněme, 25 procent ročního příjmu. Nepočítal jsem to ale přesně, abych se po stránce psychické nezhroutil. Mrzelo mě to obyčejně, protože jsem se na koncertování těšil. Ta deska se povedla, jen se nám teď vrazil virus i do ní. Navíc jsme s Illustratosphere už jednu celou šňůru odkládali, desku jsme vydávali později, opět kvůli vyšší moci, takže se nám to nehraní prodlužuje. Zdá se, že deska je nějaká zakletá, vyrovnat se s tímhle vším už stojí trochu úsilí a s ušetřenými penězi jsem měl jiné plány, než je utrácet za tuny rýže.
Nepatříte mezi podporovatele Andreje Babiše, spíš naopak. Když sledujete, jak se český premiér k současné krizi staví, utvrzuje vás to ve vašem původním názoru na něj, nebo jste k němu teď shovívavější?
Shovívavější nejsem, jen je teď výjimečná situace, kdy nemá cenu houpat lodí, protože vlny jsou vysoké. Však on mu někdo, jen co se otřepeme, ty manažerské superschopnosti, které rozhodně nemá, i tu kličkovanou mezi kšefty s rouškami dá sežrat.
Pokud jsem to správně pochopil, tak v úvodní skladbě svého nového alba s názvem Jejich déšť zpíváte o tom, že k problémům lidí z jiných částí světa, kteří řeší například nedostatek pitné vody, zůstáváme lhostejní. Myslel jste to takhle, nebo jste chtěl touhle písní sdělit ještě něco jiného?
Myslel jsem to tak, že máme trochu problém pochopit slova a činy lidí, kteří řeší své holé, nikoliv naplněné životy, a musí se tak často uchylovat k sobeckým řešením, protože košile je bližší než kabát. A taky jsem chtěl říct, že jakmile nám trochu nateče do bot, budou pro nás ti lidé ještě mnohem méně zajímaví, skoro přestanou existovat. A teď pic a máme to tu. Válka v Sýrii - koho to dneska zajímá? Ale taky jsem chtěl říct, že snaha udržet se nad vodou, schopnost spolupracovat v těžké chvíli je silná lidská vlastnost, část přirozenosti, hlubší a starší než bohové a věrouky, kteří a které spíše rozdělují, než spojují.
Když ale zmiňujete tu schopnost spolupráce v těžkých chvílích, nemyslíte, že pandemie koronaviru může být příležitostí, abychom si uvědomili, že problémy států z opačné strany zeměkoule se velmi rychle mohou stát i našimi problémy? Nebo je představa, že tahle krize může v důsledku vést k větší mezinárodní solidaritě, podle vás utopická?
V tom je právě trochu ten rozpor mezi představami, slovy a činy. Než se od slov k činům přejde, potřebujeme zkušenost, například tu, kterou procházíme teď. Ta představa sice není utopická, ale popravdě ani moc reálná. Pracuji na tom, aby k tomu propojení došlo, a budu v tom pokračovat dál, ale jsem skeptický a upřímně tomu moc nevěřím, když vidím, jací lidé se v této době dostávají ve světě k moci.
Těm je nějaká solidarita u řiti. Mají týmy lidí, kteří je trénují, aby se nezačali svíjet smíchy, kdykoli slovo solidarita slyší nebo říkají. Schopnost spolupráce mají lidé, ne národy. Jak říkal etolog Konrad Lorenz, přátelství uvnitř skupiny podporuje nepřátelství mezi skupinami. Můžeme si uvědomit spoustu věcí, ale tu moc, abychom je změnili, mít nebudeme. Velmi rád bych se mýlil.
Posuňme se k další skladbě vaší aktuální desky, konkrétně té s názvem České probuzení, v jejímž textu hlavní postava nejdřív ambiciózně vyrazí do světa plná elánu, aby se pak vrátila domů a topila se ve svých komplexech a závisti. Když přihlédnu k názvu, má jít o nějaký obraz české malosti?
Díky, že se tím zabýváte. Ona ta hlavní postava vlastně ani nevyrazí, jen vyjde před dveře. Jde o ten okamžik, kdy ztratíte odvahu. Odvaha totiž není, když se nebojíš, ale když jdeš dál, i když se bojíš. To mám ze Setona. (Ernest Thompson Seton byl zakladatel woodcrafterského hnutí, pozn. red.) Když se to stane víckrát, ubývají síly a nakonec může hrdina ty ztráty odvahy proměnit v přesvědčení, že to tam, kam měl předtím namířeno, stejně stojí za prd, protože u něj doma je to nejlepší. S každým takovým sebeklamem se ještě víc opevní. Něco o tom vím, jinak by mě to nenapadlo.
A k tomu názvu, znáte knížku České snění od Pavla Kosatíka? Ta je právě o těch našich statečných národoveckých a trochu naivních plánech. Tak ten název České probuzení je, krom toho, že k té knížce odkazuje, protože je výborná, jakoby obraz vystřízlivění, kocoviny. Já tu naši degenerativní českost vážně nemám rád. Narodil jsem se v roce 1969. Celé dětství jsem poslouchal slova národ a vlast v takové frekvenci a z úst takových zmetků, že pro mě ztratila jakýkoliv obsah. V zásadě tedy máte pravdu, ta písnička je tak trochu obrazem české malosti a uzavřenosti, která je výsledkem nevrlého, podezřívavého sezení v mističce s názvem Česká kotlina.
Co bylo vaší inspirací při psaní textu písně Oblaka dobra? Ta alespoň podle mojí interpretace pojednává o tom, že všichni hledáme nějaké vysvobození z vězení všední reality a toužíme se vrátit do klidu, který jsme prožívali jako děti.
Vida, to možná pojmenováváte příčiny. Já v písni spíš popisuji důsledky a posmívám se jim. Myslím to ironicky, proto ten název Oblaka dobra. Text je plný pohrdavých narážek, útoků a invektiv na všechny ty energie a vibrace, kterými jsou lidé, hlavně ženy, ve velkém mateni. Někdo vám slíbí, že zachrání váš vztah, pokud najdete své pravé já. Nakonec ovšem nemáte ani vztah ani sebevědomí, jen úplně pomatenou mysl.
Myslíte si, že máte roztočené a sesynchronizované čakry, že v sobě nemáte žádné háčky. Máte pět kilo podváhu, kruhy pod očima, ale věříte, že jste vyčištění. Přesně tyhle hnoje mám na mysli a mám na ně pifku. Pak to přeteče přes New Age hnutí a už jsme u politiky, kde je to stejně blbé. Vyrazíte za svým guru, který chce skoncovat s bohatci a vykořisťovateli, a najednou jste v komunistickém lágru u lopaty a nenávidíte Američany. Takže ta skladba je o manipulacích, o matení, ale jemně, aby sama trochu mátla.
Vaše kapela Illustratosphere letos slaví 20 let od debutové desky, která vyšla na přelomu milénia, rok po úspěšném albu Homo Fonkianz s J.A.R. V jakém životním období a duševním rozpoložení jste byl, když jste se z funkových vod vydal směrem k zadumanější hudbě Illustratosphere?
Byl jsem v terminálním stadiu závislosti na pervitinu a plný uvažování o muzice, tónech, rytmech, vlnách a novém světě slov, metafor, jinotajů, kterým jsem se mladicky bezohledně toulal. Dojížděl jsem v té době muzikál Evita, seděl jsem stranou v podpalubí, něco jsem si zpíval a ťukal si nohou. Přišlo jedno děvče ze sboru a povídá mi smutně: "Danku, tebe ta muzika zabije." Věřil jsem tomu, považoval to za logické a byl jsem na to hrdý. Panebože.
Muzika vás ale nakonec nezabila a ze závislosti jste se dostal. Co byl ten zlomový moment, který vám vrátil kontrolu nad vlastním životem?
Došlo mi, že je to debilita. Chvíli to trvalo, moment to nebyl. Nakonec jsem přiznal sobě i našim, že jsem závislý, což znamená hlavně nesvobodný. Vyhodnotil jsem to jako trapné. Pomohli mi různí lidé, někteří i náhodou. Nejdřív jsem bez drogy vydržel tři týdny, pak jsem na další tři odjel do Ekvádoru, a když jsem se vrátil, zkusil jsem to zaokrouhlit na deset týdnů. Povedlo se, tak jsem se rozhodl jít příkladem.
Než jste se na počátku 90. let s rockovou kapelou Alice vydal na hudební dráhu, pracoval jste po absolvování gymnázia jako laborant na rentgenovém oddělení. Nad jakým kariérním směřováním jste tehdy uvažoval a kdy definitivně zvítězila hudba?
Nad žádným konkrétním kariérním směrem jsem neuvažoval, tehdy ještě nebyla taková doba. Prostě jsem šel po škole někam do práce, stejně jako miliony jiných mladíků a mladic. Pral jsem galoše, třídil zakrvácené prádlo, vytíral hektary dlaždic a žehlil čepice a roušky. Během toho jsem hrál sem tam pátky a soboty na zábavách v okolí Plzně. Jednou i v neděli, v Horní Bříze. Tam tehdy přišlo tolik lidí, že jsem si vstupným vydělal skoro třetinu své tehdejší měsíční mzdy, která v roce 1991 činila 1800 korun čistého. Když jsem k tomu připočetl ten pátek a sobotu, udělalo to možná té mzdy i půlku. Za tři dny. Tak jsem vsadil na nejistotu a dal v nemocnici výpověď.
A kdy jste v sobě poprvé objevil přírodovědeckou vášeň, kterou jste pak rozvinul na vysoké škole?
Asi v sedmi letech nebo tak nějak. Dostal jsem se k encyklopedii Od agamy po žraloka, která tehdy stála kilo. Dodnes nechápu, že to naši koupili. Pak přišly edice Zvířata celého světa a kniha Nejkrásnější brouci tropů, která dokonce vycházela jako seriál v týdeníku Květy. Trojstrana o hmyzu týdně. Neuvěřitelné. Vzpomínám i na televizní seriál Lovci beze zbraní. No a pak na knihu Neobvyklá setkání od Jana Žďárka. To mě úplně zabilo. Bylo mi asi 11 a měl jsem jasno. Od té doby už jsem jenom slídil po knihkupectvích a hledal knížky s přírodovědeckou tématikou.
Dan Bárta (50)
- Na hudební dráhu se vydal v roce 1991 poté, kdy opustil místo rentgenového laboranta a založil rockovou kapelu Alice, se kterou vydal v první polovině 90. let tři alba.
- V roce 1993 se poprvé představil v úspěšné české inscenaci muzikálu Jesus Christ Superstar, kde hrál nejdřív Ježíše a později Jidáše. Další muzikálovou roli pak dostal v muzikálu Evita.
- V roce 1994 se přidal k funkové kapele J.A.R., se kterou hraje dodnes, a v roce 1998 stál u zrodu žánrově blízké formace Sexy Dancers, která naopak ještě tentýž rok zanikla.
- V roce 2000 dal dohromady alternativně jazzové uskupení Illustratosphere, které také funguje dodnes, a právě vydalo šestou studiovou desku s názvem Kráska a zvířený prach.
- Je držitelem deseti cen Anděl za zpěváka roku, ale i bakalářského titulu v oboru Aplikovaná ekologie na Ostravské univerzitě. Kromě hudby je totiž jeho velkou vášní příroda a zabývá se zejména vážkami.
Jaké pocity zažíváte, když se vydáváte do člověkem méně dotčených koutů přírody, kde pak pozorujete a fotíte nejrůznější živočichy?
Miluju to. Když tam osamím a uklidním se, jsem šťastný.
Jak už jsme zmínili, ekologii jste i vystudoval, i když o mnoho let později. Je studium ve věku mezi čtyřicítkou a padesátkou náročnější, nebo je při něm naopak výhodou, že už má člověk za sebou nějaké životní zkušenosti a dobře ví, proč školu dělá?
Je to náročnější na čas a na paměť. Taky mě překvapilo, že už jsem nebyl schopný navrčet se něco bez toho, že bych věděl, co říkám. Výhodou je, že vědomosti, které sajete, na druhé straně jen tak nevypadávají, protože už se chytají do mřížek souvislostí nebo něčeho takového. Když se učíte něco, co vás zajímá, tak studium berete jako zábavu. U mě ještě navíc hrálo roli, že jsem nechtěl zklamat a vystavit své pedagogy, leckdy kámoše, těm trapným situacím, kdy bych byl dutý a tupý.
Jak se coby vystudovaný ekolog díváte na mladé aktivisty protestující za boj proti klimatickým změnám?
Sám se věnuji primárnímu výzkumu, zajímají mě vážky v tropech a tak. Mé názory jsou umírněnější, ale to je u mě vzhledem k věku a troše té orientace normální. Věřím v ochranu přírody na co největším území a taky v současnými výzkumy podložené přenastavení pravidel hry a nové a novější technologie v zemědělství a energetice. Aktivisté podle mě vyvažují ty mocné, ulhané a navedené, kteří klimatické změny popírají nebo bagatelizují. A že jich je. Aktivisté mají odvahu a to se počítá. Jsem vlastně s nimi, jen ne na barikádách. Dobrá reklama nebo medvědí služba funguje u jejich fanoušků, respektive odpůrců.
Většina nevyhraněných lidí ale má i díky nim, nejen vědcům, šanci položit si i nepříjemné otázky a hledat na ně odpověď. Smysl aktivismu je aktivovat, což oni naplňují. Jak ale říká biolog Vojtěch Novotný, vždycky je dobré vědět, jestli se ptáte, co klimatické změny znamenají pro přírodu, nebo vás zajímá, co znamenají pro ekonomiku. To je podstatný rozdíl. Pokud se vám to bude slévat, buď proto, že jste příliš plamenný a pořádně to nevíte, nebo proto, že to schválně mícháte, jak se vám to hodí, bude z toho maglajz. A k dobré debatě se smysluplnými konci nepovede ani modrý anachronismus, ani zelený aktivismus.
Co vy osobně považujete za nejpalčivější problémy životního prostředí?
Brutální a rychlé odlesňování tropů. Zemědělskou politiku obrovských lánů za účasti strašlivého množství umělých hnojiv a jedů a z toho pramenící změny sladkovodního prostředí a půdy. Nadměrný mořský rybolov a znečištění oceánů. Pokles početnosti většiny živočišných druhů. No a taky tu změnu klimatu.
A vidíte u těchto problémů nějaká světla na konci tunelu?
Upřímně? Ne. Jen věřím, že se mýlím. Naděje umírá poslední.
