Upoutávka na hru Doom, ve které hrajete, se stala hitem, video lidé sdíleli na sociálních sítích, psala o něm i hlavní česká média. Čekal jste něco takového, když jste na reklamu kývl?
Když mě režisér oslovil, tak jsem vůbec netušil, co po mně chce. O hře jsem nikdy předtím neslyšel. Zeptal jsem se svých dětí, které mi řekly, že je to velmi populární hra, takže když se dozvěděly, že pro ně točím reklamu, rázem jsem se zase stal váženým otcem. Čtyřicet let můžete dělat, co chcete, pak se objevíte v jedné reklamě a rázem jste slavný pro svoje děti i jejich spolužáky (smích).
Takže jste o Doomovi slyšel až poté, co jste reklamu natočil?
Jo, dotočili jsme tu reklamu a já se ptal, co že to vlastně je. Režisér mi řekl, ať se podívám na nějaká videa. Tam se střílí a všude samá krev, takže nic pro mě. Hrou jsem byl předtím ale absolutně nepolíben.
Hrál jste někdy videohry?
Já nikdy moc nehrál žádné hry, prostě mě to nechytlo. Asi je to tím, že nejsem moc hravý typ. Zamlada jsem sice hrál karty, ale to byla v podstatě povinnost, protože v hospodách hrál tehdy mariáš každý. Nikdy mě nebavilo třeba ani Člověče, nezlob se nebo jiné deskové hry. To já si radši vezmu knížku.
V reklamě říkáte, že nepatříte do starého železa. Nemáte někdy v závalu moderních technologií pocit, že do starého železa patříte?
Fakt je to, že když jsem chodíval na začátku svého života na večírky, tak jsem tam byl nejmladší. Dnes tam bývám i nejstarší, ale to mi vůbec nevadí. Já jsem třeba rád, že mě ti mladí berou. Uváděl jsem koncerty Nightwork, mladí lidé se se mnou fotí, zvou mě do rádia a to mě baví.
Sešli jsme se na výstavě Retro, která trochu nostalgicky vzpomíná na dobu socialismu. Jaký máte vztah k podobnému vzpomínání na minulost?
Doba to byla neradostná, ale zase jsme byli mladí a člověk to nemohl prožívat ve stresu a neklidu. Samozřejmě na to mládí vzpomínám rád, na některé věci více, na některé méně. Třeba to, že jsem mohl vyjet nejdál na Balaton, mě samozřejmě štvalo, ale tenkrát jsem si ani nedovedl představit, že bych jel někam dál.
Dlouhá léta jste pracoval v televizi, vždy jste ale "pouze" uváděl pořady a nebyl jste člověk, který by prezentoval nějaké názory, je to tak?
Byli jsme v podstatě mluvící hlavy, které si sice mohly nějak formulačně upravit, co řekneme, ale v podstatě jsme měli vše nalajnováno a žádný svůj názor jsme neprezentovali. Z pozice hlasatele jsem se v televizi skutečně s žádnou velkou politikou nesetkal.
Myslíte si, že i ta vaše apolitičnost je důvod, proč vás mají lidé pořád rádi?
Taky jsem se nad tím jednou asi na dvě vteřiny zamyslel a přemýšlel, proč mě ti lidé berou. Fakt je ten, že jsem podle mě nic špatného v životě neudělal. Nevím, jestli mě berou jako slušného člověka.
A zároveň na vás pořád lidé slyší. Reklama na Dooma je hitem, stejně jako vaše úvodní slovo před filmy z distribuce Aerofilms. Čím to je?
Nějaké vysvětlení pro to nemám. Ale je zajímavé, že mě poznávají mladší i starší lidé. Vždy mě potěší, když za mnou přijde někdo mladý, ideálně samozřejmě krásná slečna, s tím, že by si se mnou chtěla udělat selfíčko. To mě jako chlapa v letech potěší. Většinou to pak ale pokazí tím, když mi řekne, že mě má ráda její maminka, nedej bože babička. (smích)
Ale oslovujete i mladé. Nedávno jste byl na předávání cen Evropy 2, kde jste mimo jiné zaperlil tím, že byste si chtěl koupit Facebook.
To jsem se opět ukázal jako neznalec současné techniky a všichni tam ze mě samozřejmě měli srandu. Já když něco nevím, tak se zeptám. Od toho mám děti, které když jsou na mě zrovna trpělivé, tak mi všechno vysvětlí. Samozřejmě vím, že si Facebook nekoupím, ale přišlo mi to i k mému věku vtipné. Zároveň mě na tom potěšilo, že si na mě mladí z Evropy 2 vzpomněli a pozvali mě.
Často se objevujete na vzpomínkových a retro akcích, tušíte proč?
Jestli to není tím, že jsem poslední žijící (smích).
Před pěti lety jste poprvé hrál v divadle, loni jste se pustil do moderování Receptáře po Přemku Podlahovi, letos jste hrál vedlejší roli v seriálu. Kde vás uvidíme příště?
Já zatím nevím, ten život si se mnou pohrává a všechny tyhle akce byly v podstatě náhody. U spousty věcí, které jsem udělal, se poté na mě podívá moje 85letá maminka a zeptá se mě: "Sašo, máš to zapotřebí?" A já jí na to odpovídám: "Mám, maminko." Musím se občas někde objevit, protože když člověk pracuje v této branži a občas se neobjeví na obrazovce, tak jako by neexistoval.
A není to otravné, že se musíte někde objevit?
Ne, pro mě to jsou příjemné věci. Navíc člověka podobná zkušenost vždy o něco posune, protože skutečně herecký dialog jsem dělal až ne na úplně stará kolena, ale na starší určitě.
