Adam Mišík: Mladá generace je pohodlná. Nezažila válku a chybí jí instinkt přežití

Tomáš Maca Tomáš Maca
22. 12. 2019 19:18
Vyfintěný hezoun z plakátu v dívčím časopise, jehož publikem jsou jen ječící puberťačky. S touto nálepkou bojuje zpěvák a herec Adam Mišík od svých 15 let a definitivně se od ní chce odstřihnout na novém albu. I v rozhovoru pro Aktuálně.cz totiž ukazuje, že dávno není žádný naivní hošík, ale spíš uvědomělý mladý muž, který dovede kriticky reflektovat vlastní slávu i životní styl mladé generace.
"Sláva s mým egem zásadně zamávala a byly chvíle, kdy mě už nezajímala ani hudba a jenom jsem řešil, do kterého baru půjdu, abych zažil co nejšílenější party," vzpomíná Adam Mišík v rozhovoru.
"Sláva s mým egem zásadně zamávala a byly chvíle, kdy mě už nezajímala ani hudba a jenom jsem řešil, do kterého baru půjdu, abych zažil co nejšílenější party," vzpomíná Adam Mišík v rozhovoru. | Foto: Jakub Plíhal

Svou novou desku jste nazval 2.0. Znamená to, že se tak trochu distancujete od tvorby, kterou jste dělal jako teenager, a chcete ukázat, že máte i jinou tvář?

Když mi bylo 15, tak jsem hudbu vnímal způsobem, který se od té doby dost změnil. Rozdíl mezi mou první deskou a tou aktuální spočívá hlavně v tom, že ta aktuální je víc autorská. Většina písniček vznikla u kytary v mém pokoji a i skoro všechny texty jsem tentokrát napsal sám, takže je ta deska dost osobní.

Na náctileté hudební talenty se často nalepí skupina lidí, která z nich chce udělat co nejlepší spotřební produkt, takže jejich tvorbu nasměruje k lehce stravitelnému popu. Potkalo něco podobného i vás, když vám bylo těch 15 let?

Do jisté míry ano, protože v Česku tenkrát trochu chyběla popkultura cílená na teenagery. Posledním velkým fenoménem byli Kotek a Mádl v době Snowboarďáků a Rafťáků a po nich tady dlouho žádná náctiletá hvězda nebyla. Na trhu tak vznikla díra, kterou jsem mohl vyplnit já, a tým lidí kolem mě to samozřejmě vycítil. Nasměroval mě proto k podobnému stylu, který v zahraničí dělala třeba skupina One Direction. Před pěti lety navíc mladí lidé poslouchali úplně jinou hudbu než teď a dnes mají v oblibě spíš věci, které jdou temnějším směrem. Chtějí si vyplakávat srdíčka s hudebníky, jako je třeba Billie Eilish.

Já jsem přitom, když mi bylo 12 nebo 13, hrál se svou první kapelou docela syrový indie rock. Z toho jsem vzešel a nepřikrášlená realita mě vždycky bavila víc než nějaké pozlátko. Přiznávám ale, že i když mě tým lidí kolem mě tlačil směrem, který mi nebyl tolik blízký, tak mi to v tu chvíli bylo trochu jedno. Tehdy jsem byl šťastný, že dělám hudbu, a jako teenager jsem tolik nepřemýšlel nad konsekvencemi. Pak ovšem přišlo vyhoření, které mě přivedlo k tomu, že musím jít víc sám do sebe. Často se mi stávalo, že mi někdo napsal písničku, které jsem nevěřil, a jediné řešení tak bylo začít tvořit sám.

Mluvil jste o tom, že dnešní mladé publikum přitahuje temnější hudba a současný trend melancholického popu a rapu na první poslech ovlivnil i vaše nové album. Odráží tahle vlna to, co sám prožíváte, nebo vás jen baví po hudební stránce?

Temnější hudba, kterou teď dělám, skutečně odráží to, co žiju. Když je člověk známý, pohybuje se v prostředí, kde je spousta špatných vlivů a, sám jsem zažil momenty, které byly docela na hraně. Tuhle realitu jsem tím pádem do sebe nasál a vyprávím o ní i v textech.

V singlu Ty se díváš zpíváte: "Ztrácíme se v nočních klubech, chceme pořád víc, Instagram, drogy, chlast a sex bez hranic." Zároveň ale z textu vyplývá, že vám tenhle životní styl přináší pocit prázdnoty. Je to tak?

Tahle pasáž je podle mě výstižná pro celou mladou generaci, která chce žít co nejvíc nezávazně a balancovat na hraně. Takový životní styl vypadá lákavě, ale když si ho vyzkoušíte, tak zjistíte, že navozuje jen osamělost a prázdnotu a štěstí se schovává jinde. Nechci ho glorifikovat, protože kam to pak směřuje, vidíme na zahraničních hudebnících, kteří umírají třeba ve 22 letech.

Text singlu Proud zase obsahuje verš: "Už mě nebaví ten posh life. Nevíš, jaký je v tom vyrůstat." Jak jste tedy prožíval, když se z vás v období puberty stala celebrita?

Bylo to pro mě hrozně zmatené období, kdy jsem byl někdy dost odtržený od reality a myslel jsem, že se chovám normálně, i když jsem se tak nechoval. Sláva s mým egem zásadně zamávala a byly chvíle, kdy mě už nezajímala ani hudba a jenom jsem řešil, do kterého baru půjdu, abych zažil co nejšílenější party. Všichni mě vnímali jako sladkého kluka, který zpívá písničky pro náctileté fanynky, a já jsem se proti tomu chtěl instinktivně vymezit tím, že jsem pokoušel hranice.

Jak zpívám v singlu Proud, necítil jsem se opuštěný, přestože jsem byl sám. Měl jsem kolem sebe spoustu lidí, ale docházelo mi, že mi nikdo z nich příliš nerozumí. Tím, že jsem byl známý, jsem najednou cítil ke svému publiku zodpovědnost, kterou se lidi kolem mě zabývat nemuseli. Rádi se mnou kalili, bavili se, ale já jsem ráno po nějaké party řešil úplně jiné starosti než oni.

V 16 letech jste pak na nějakou dobu odcestoval do Los Angeles, kde jste zkoušel prorazit jako herec. Pomohlo vám to podívat se na vaši slávu střízlivějším pohledem?

Určitě, byl to i jeden z hlavních důvodů, proč jsem do Ameriky odjel. Když jsem se vždycky na chvíli vrátil do Prahy a už na letišti mě lidi začali poznávat, uvědomil jsem si, jak je to zvláštní, protože v L. A. se mi pochopitelně nic podobného nestávalo. Chodil jsem tam na herecké castingy a získal jsem tam agentku, která si mě všimla, když jsem v Česku natočil krátký film Strach. Spolupracuju s ní doteď, ale dnes už to funguje tak, že castingová videa točíte doma, posíláte je do zahraničí, a až když se někomu zalíbíte, tak sednete do letadla, abyste se s ním setkal osobně.

Momentálně nechci zahodit publikum, které mám v Česku, ale v Americe jsem prošel skvělými kurzy herectví a setkával se tam s lidmi, co mi předali obrovské množství zkušeností. Naučil jsem se tam víc, než bych kdy získal z nějaké učebnice nebo od nějakého vyhořelého profesora na konzervatoři, kam jsem předtím chodil.

Život v Hollywoodu ale musel být docela nákladný. Z čeho jste tam žil?

Odmala jsem hrál ve filmech, do toho jsem vydal album a objel nějaké koncerty, takže jsem měl něco našetřené a to jsem tam pak utratil. Když jsem se vrátil do Česka, bylo mi to trochu líto, protože jsem si říkal, že jsem si mohl koupit byt a místo toho jsem peníze prožral v L. A. Naštěstí přišla nabídka do pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Znělo to dost šíleně, ale potřeboval jsem si zase něco vydělat a nakonec mi to pomohlo, i co se týče popularity, přestože účast v pořadu není něčím, na čem bych mohl v budoucnu stavět.

"V Los Angeles jsem se naučil víc, než bych kdy získal z nějaké učebnice nebo od nějakého vyhořelého profesora na konzervatoři, kam jsem předtím chodil."
"V Los Angeles jsem se naučil víc, než bych kdy získal z nějaké učebnice nebo od nějakého vyhořelého profesora na konzervatoři, kam jsem předtím chodil." | Foto: Jakub Plíhal

Ve Spojených státech jste také pomáhal při pátrání po americké větvi vaší rodiny. Kde tohle hledání rodinných kořenů začalo a co jste se při něm dověděl?

Inicioval ho tým České televize, který před dvěma lety točil dokument o mém tátovi. Ten o svém otci věděl jenom to, že byl americký voják, kterého jeho slovenská maminka, moje babička, potkala, když sloužila jako zdravotní sestra u Červeného kříže. Můj táta si myslel, že umřel ve válce a ani neznal jeho příjmení. Lidi z České televize ale ze spisu, který si StB vedla na moji babičku, příjmení mého dědy zjistili. Bylo tam i jeho datum narození a místo, kde sloužil. Dokumentaristy pak napadlo tyhle údaje zadat do webové stránky Ancestry.com, ze které jim vyjel celý rodokmen dědových potomků.

Spojili se s manželkou jednoho mého strejdy, ta se divila, jak je možné, že mají dědovu fotku. Filmaři jí odpověděli, že John Gaughan, jak se můj děda jmenoval, má v Evropě jednoho ztraceného syna. Já už jsem pak do Ameriky jenom přijel, abych se se všemi svými strejdy a bratranci seznámil, a bylo to dojemné a zároveň zvláštní. Najednou totiž potkáváte lidi, kteří jsou vám na pohled povědomí, i když jste je nikdy neviděli. Jeden můj bratranec totiž třeba vypadá skoro stejně jako můj brácha. Někde se to v té genetice propojilo. S americkými příbuznými se od té doby vídáme a příští rok v květnu za námi mají přijet do Česka.

Váš tatínek se k nalezení amerických sourozenců vrací i v jednom z textů na své nové desce. Jak se vám jeho album Jednou tě potkám líbí?

Myslím, že je to jedna z jeho nejlepších desek. Trochu mi připomíná věci, které dělal na sklonku kariéry Johnny Cash, a myslím, že nová tvorba tátu psychicky dost nakopla.

A poslouchal on na oplátku album, které jste teď vydal vy?

Poslouchal. Vždycky, když spolu někam jedeme, tak si v autě svoje věci vzájemně pouštíme. Navíc bydlíme v jednom domě, takže když něco složím, tak za tátou často přijdu s kytarou, abych mu to rovnou zahrál, a někdy zase on něco na oplátku zahraje mně. Je skvělé, že můžu dostávat feedback od člověka, který se hudbě věnuje přes 50 let. A taky jsem vděčný, že mám tátu, který rozumí tomu, co dělám, a můžu si s ním o tom povídat.

Někdy se náš pohled na hudbu pochopitelně trochu rozchází. Dnešní texty jsou třeba o dost přímočařejší než v době, kdy začínal táta. Lyričnosti, na kterou je on zvyklý, současná mladá generace tolik nerozumí. Když svoje sdělení zamotáte do příliš složitých slovních obratů, lidi se s tím už nedokážou tolik ztotožnit. Sám jsem na textech táty a jeho generace vyrostl, takže je chápu, ale sám už se snažím spíš balancovat mezi lyričností a tím, aby publikum vědělo, o čem zpívám. Zároveň je tátovi samozřejmě bližší, když napíšu písničku, která je postavená spíš na kytaře než na elektronických beatech, ale dokáže být otevřený a u více elektronických věcí třeba oceňuje, že to má atmosféru.

Adam Mišík (22)

Zpěvák a herec Adam Mišík
  • Mladší syn zpěváka Vladimíra Mišíka a básnířky a překladatelky Evy Mišíkové se už od dětství věnuje herectví. Svou první roli získal v devíti letech, kdy si zahrál ve filmu Kráska v nesnázích režiséra Jana Hřebejka.
  • Diváci ho ale mohou znát i ze seriálu První republika nebo díky hlavní roli v komedii Bajkeři. Ústřední postavu si zahrál také v oceňovaném krátkometrážním snímku Strach, díky němuž si ho všimli až v Hollywoodu.
  • Neméně úspěšný je v hudební branži. Začínal v indie rockové kapele The Colorblinds, poté se vydal na sólovou dráhu a v roce 2013 obdržel Českého slavíka za objev roku. Zatím má na kontě dvě desky. Na debut Parfém z roku 2014 letos navázal novinkou s názvem 2.0.

Četl jsem, že jste tatínka naučil pracovat se sociálními sítěmi, což napovídá, že je navzdory svému pokročilému věku stále mladý duchem. Je to tak?

Nejdřív se novým technologiím trochu bránil, ale pak jsem mu dal svůj starý iPhone a řekl: "Hele, zkus to a uvidíš." Od té doby funguje na Facebooku i na Instagramu, poslouchá hudbu přes Apple Music a jen málokdy se mu stane, že mu tam blikne něco, čemu nerozumí, a já mu s tím musím poradit.

Je ještě něco, co na tatínkovi navzdory generačnímu odstupu 50 let, který vás dělí, oceňujete?

Vážím si hlavně jeho povahy, toho, že si celý život drží své zásady, ze kterých nikdy neuhnul. Vždycky všechno dělal jenom tak, jak to skutečně cítil, a nikdy se nikým nenechal ohnout k něčemu, čemu sám nevěřil. To mi vzhledem k totalitnímu režimu, ve kterém strávil půlku života, přijde úctyhodné. Je pravda, že dnes, co se týče politiky, máme trochu odlišné názory, ale ten základ jsem od něj převzal.

V čem se z hlediska politických názorů rozcházíte?

Táta je politikou trochu unavený, protože se jí musel zabývat celý život, a teď už jí tolik síly věnovat nechce. Já si díky tomu, že jsem žil nějakou dobu v Americe, všímám toho, že si dnes lidé na Západě volí politiky s východním smýšlením. Svět se od doby před listopadem 1989 z mého pohledu proměnil v tom, že politika, kterou si tátova generace pořád spojuje hlavně s Východem, začala prosakovat i na Západ. Sám jsem Ameriku vnímal jako garanta demokracie pro zbytek světa a názor Donalda Trumpa, že by se Spojené státy měly starat jenom samy o sebe a na ostatní kašlat, podle mě oslabuje celou západní hemisféru.

Před víc než rokem jste uvažoval o tom, že byste se stal kandidátem TOP 09 v komunálních volbách, ale nakonec u vás převážily obavy, že by vás politika v tak mladém věku semlela. Není právě hlas nastupující generace něco, co v české politice chybí?

To máte pravdu a v budoucnu politickou kariéru určitě nevylučuju. Zatím ale podle mě nenastal ten správný moment. Loni by mě voliči ještě nebrali vážně, ale dorůstá generace lidí, kterým je teď třeba 14 až 17, a právě k té chci mluvit, protože si myslím, že mi bude ochotná naslouchat a že v následujících letech bude mít velké slovo. Politiku vnímám jako službu veřejnosti, a člověk tak do ní má jít ve chvíli, kdy už se dovede prát za své ideály. Moje názory se zatím ještě vyvíjejí a jako každý mladý člověk jsem stále poměrně ovlivnitelný, takže se necítím natolik silný, abych dokázal ustát nějaký tlak.

Hodně se bojím toho, že si dnešní mladí lidé trochu idealizují socialismus, přestože generace jejich rodičů si ho vyzkoušela a ví, co nám přinesl. Myšlenky stran, které se staví proti systému, mi přijdou nebezpečné. V tomhle jsem trochu konzervativní a díky tomu, že jsem od svých prvních dětských rolí platil daně, o tom přemýšlím jinak než někteří moji vrstevníci.

Tím, že si mladá generace idealizuje socialismus, máte na mysli skutečnost, že se někteří její příslušníci přiklánějí k názoru, že by jim měl stát poskytovat víc sociálních jistot?

Přesně tak. I když chápu, že každý vyrůstá v jiné finanční situaci, přijde mi, že je mladá generace pohodlná. Největšími osobnostmi se stali lidé, kteří na začátku neměli nic. Když nemáte nic a nevíte kudy kam, tak podle mě pocítíte o to větší potřebu přežít. Teprve v takové situaci vám mozek začne pracovat na plné obrátky a vy najednou vymyslíte věci, které by vás při jistotě, že nemáte kam spadnout, nenapadly. Přijde mi, že tím, že moje generace nezažila válku ani žádný totalitní režim, nemá v sobě vytvořený instinkt přežití, a proto se někdy radši uchyluje k jistotám. To je ale pro společnost nebezpečné, protože se pak nikam neposouvá.

Podívejte se také na rozhovor s Vladimírem Mišíkem:

Když má člověk trable, tak strádá. Koncerty mi pomáhají. Když lidi tleskají, je to euforie. A o tu bych nerad přišel, říká zpěvák Vladimír Mišík. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy