reklama
 
 

Životní poradce Jan Konfršt: Přišel jsem na to, že mám dar

7. 10. 2014 7:00
Rozhovor se spisovatelem, filozofem a životním poradcem o otevírání mysli a smyslu lidské existence.

Praha – "Jestliže je ve mně Bůh, ten všemoudrý a všeobjímající, mám tedy v sobě, stejně jako vy, jako kdokoli jiný, veškerou moudrost. To je chladná logika. V zásadě vlastně nemluvíme o ničem jiném než o postupném otevírání mysli," říká Jan Konfršt, který se společně s MUDr. Janem Hnízdilem zaměřuje na celostní medicínu.

Není možné ho potkat v metru s letáčky v rukou a zaručeným receptem na spokojený život. Přesto o sobě tento český filozof tvrdí, že má dar nahlédnout lidem do životů a rozpoznat příčiny všeho soužení.

Jaký byl osud bývalého inženýra, který prozřel a našel si svou vlastní cestu? Co je podle něj smysl života a jak pomáhá svým pacientům? 

Jan Konfršt

  • český filozof, autor knih a poradce narozen 13. 9. 1944 v Praze
  • vystudoval ČVUT a přes 20 let pracoval jako technik v Liberci, od roku 1991 je vyučený nábytkový truhlář
  • dnes je v důchodu a jeho hlavní náplní je literární činnost (dosud vydal šest knih)
  • má rád turistiku a houbaření

Aktuálně.cz: Jak vypadá vaše spolupráce s MUDr. Janem Hnízdilem v centru celostní medicíny?

Jan Konfršt: Jedná se o spolupráci dvou lidí, jejichž přístup k hodnotám života je velmi neortodoxní. Je velmi volná a přitom hluboce provázaná. Oba svým klientům nabízíme, byť každý z trochu jiného úhlu pohledu, odpoutanější, chápavější pohled na životní situace, jimiž procházejí.

A.cz: Co vaše pacienty trápí nejvíce?

Vyhýbám se termínu pacient, nejsem lékař. Okruhy otázek jsou v zásadě dva. Týkají se vztahů a zdraví. Ze spolupráce s MUDr. Hnízdilem pak vyplývá, čemu se v kontaktu se zájemci o rozhovor se mnou věnuji já, tedy převážně vztahům. O tom, jak důležité je věnovat jim patřičnou pozornost, myslím, ani jeden z nás nepochybuje.

A.cz: Jak tedy potom vypadá takové sezení?

Jeho podstata spočívá v postupném návratu ke kořenům současných potíží. Dotyčnou osobu dílem otázkami a dílem s doprovodným komentářem provázím tak, aby si na konci v zásadě odpověděla sama a tím i porozuměla, v čem spočívá náprava věci.

A.cz: Přijde mi to spíše jako psychologická poradna. V čem se lišíte?

Prakticky v ničem podstatném. Ale přece. Lidé, kteří za mnou přicházejí, reprezentují pestrou škálu osobností a profesí. A jednou za mnou přišel muž, který mi po skončení sezení poděkoval slovy: "Víte, já jsem psycholog, ale takovýto způsob komunikace s klientem nás na fakultě neučili!"

A.cz: Dokážete říci, co děláme obecně ve svém životě špatně?

Nevěříme si, nedůvěřujeme vlastním schopnostem. Zdůrazňuji přitom, že nemluvím o egu. Nedokážeme si připustit, jaké máme my lidé jako tvůrčí bytosti možnosti. Málo si uvědomujeme, jak jsme za svůj život odpovědní. Ochotně přenášíme odpovědnost na druhé, raději vyhledáváme pomoc venku než v sobě. Volíme rádi snazší řešení s krátkodobým účinkem. Bolest hlavy raději řešíme práškem proti bolesti, než abychom se zamysleli nad příčinou, která bolest spustila, a v budoucnu jí tak změnou přístupu k sobě předešli.

Bolest hlavy raději řešíme práškem proti bolesti, než abychom se zamysleli nad příčinou.

A.cz: Ve svých knihách často hovoříte o smyslu života. Co pro vás znamená?

Volně naváži na předchozí odpověď. Mojí snahou bylo a je přijít na podstatu zákonitostí karmického světa, v němž všichni žijeme, v němž každý čin je jen následkem předchozího rozhodnutí. Osobně jsem se o této skutečnosti přesvědčil nejednou. Nejvýrazněji snad ve spojitosti se svým původním zaměstnáním, s nímž jsem se rozloučil právě díky nápovědě své duše.

Smysl života spočívá v čemsi téměř prozaickém – stát se dobrým člověkem. Stačí málo. Učit se naslouchat, co napovídá duše, a s pomocí její nápovědy jít cestou k opravdovému žití moudrosti, kterou máme v sobě všichni uloženou.

A.cz: Vy mi spíš odpovídáte na to, jak to dělat, aby měl život smysl. Ale jaký ten smysl vlastně život má?

Prozatím odpovím otázkou. Připouštíte, že tento váš život je životem opakovaným?

A.cz: Nevím.

Můžete to vyloučit?

A.cz: Nemohu.

Dokáže-li ve čtyřech letech dítě zvítězit v šachu nad šachovým velmistrem; je-li v pěti letech schopno hrát virtuózně na klavír, pak tyto dovednosti nutně vyvolávají řadu otázek. Nasnadě je tak možnost, že si zmíněné schopnosti přinášíme z minulého života.

A.cz: Jak tedy definovat smysl života jinými slovy?

Připusťme, že se rodíme opakovaně. Že život za životem procházíme opakovaně školou života, v níž postupně docházíme k poznání, že není dobré opakovaně vstupovat do stejné řeky, že není dobré… a zde je naopak dobré, aby si každý doplňoval tajenku svého života sám.

Skrze sebe přicházel na to, s jakými vlastnostmi je dobré se již rozloučit a které naopak rozvíjet. Mluvím o dlouhodobé niterné proměně, kterou procházíme všichni. Jen jsme na své cestě stát se dobrými lidmi v čase vzájemně posunuti.

A.cz: Smyslem života tedy je vyzrávat a zlepšovat se, abychom přispěli do toho společného dobra?

Ano. Pouze nevíme, kolik životů ještě budeme potřebovat, než vstoupíme do posledního, abychom tak dovršili svůj životní cyklus a věnovali společnosti velký dar. Čistou energii, pochopeného Boha v sobě.

A.cz: Co bude po posledním životě?

Vše v životě má svůj počátek i konec. Vše se odehrává v cyklech. Konec jednoho je jen počátkem nového, dalšího velkého cyklu.

A.cz: Mluvíte o Bohu, ale i o karmě nebo reinkarnaci. Přemýšlím, kam bych vás zařadila. Jste věřící?

Ano, nikoli však v běžném slova smyslu. Moji rodiče byli oba římští katolíci, takže jsem také křtěný. Nepraktikuji však víru tak, jak je předepisovaná. Jsem hluboce věřící, ale v hodnoty, o kterých jsme spolu mluvili. Trochu odlehčeně řečeno – jsem obtížně zařaditelný.

A.cz: Kromě toho, že se snažíte uzdravovat, jste také filozof a spisovatel. Souhlasíte s tím?

Jsem ten, koho život nenechává klidným. Snažím se porozumět tomu, co se děje kolem mě, a skrze to, co prožívám, porozumět sám sobě. Pořadí se eventuelně může obrátit. Vámi zvolené označení filozof je, myslím, výstižné. Snažím se nepromarnit příležitost, která mi byla nabídnuta – život –, a přijít na kloub otázkám, které si klade každý.

Proč tu jsme? Jaký smysl má naše zrození? Tomu se věnuji posledních 20 let velmi intenzivně a po čase jsem dospěl k názoru, že mám i co říct, a začal jsem pořádat veřejná setkání. Nazval jsem je Povídání, abych zdůraznil, že se jedná o setkání interaktivní. Nikoli přednášky, které mi nejsou vlastní. Už jsem ale téměř deset let v důchodu.

A.cz: Mluvíte o tom, že jste ve svém životě prošel určitou proměnou. Jak se to stalo?

Prakticky celý svůj profesní život jsem strávil ve výzkumu a vývoji. Dvaadvacet let jsem postupně poznával, že se sice jednalo o zajímavou, tvůrčí práci, ale čím dál více jsem postrádal žádoucí efekt - realizaci. K ní dospělo naprosté minimum z dosažených výsledků a tato skutečnost měla postupně narůstající negativní dopad i na mé zdraví.

V roce 1990 se tak naplnil můj čas a začal jsem se živit rukama. Opustil jsem práci, pro niž bylo nutné vysokoškolské vzdělání. Během jednoho roku jsme si s kolegou udělali výuční list na truhláře a založili firmu na výrobu nábytku. Zjistil jsem, že to byla změna pozitivní a především smysluplná, protože na výsledky mé práce konečně někdo čekal a těšil se z ní.

Po revoluci pak probíhala v České republice řada kurzů sebepoznání. Jednoho z nich jsem se zúčastnil i já. A ex post jsem usoudil, že to bylo něco, na co jsem čekal celý dosavadní život. Kurz sám byl sice zaměřen na vnější stránky života, zaměstnání, výdělek apod., přesto jsem na něm v jedné chvíli prožil něco, co se v literatuře popisuje možná trochu vznešeně, jako dotek se svým Nadjá.

A.cz: To se asi nestalo při přednáškách?

Šlo o stav hluboké meditace. Využil jsem ji možná intenzivněji než ostatní účastníci kurzu. A musím říci - tento první hluboký dotek se sebou samým mě velmi oslovil. Řekl jsem si, že si zaslouží plné porozumění, a uzavřel se sebou slib, že přijdu na to, co jsem vlastně prožil. Přišel pravý čas, pravý okamžik a vybudil ve mně touhu odpovídat si na otázky proč.

Připustíte si, že i právě teď, v průběhu našeho rozhovoru, jsme v hluboké meditaci?

Během několika měsíců jsem přišel na to, co je mým darem.

A.cz: Opravdu?

Pravda, nejsme v ryze meditačním prostředí. Venku jezdí tramvaje, doléhá k nám hluk z kavárny, v níž sedíme, přesto jsme plně soustředěni na vše, o čem spolu rozmlouváme. A nejde přitom jen o verbální komunikaci, ale i o to, co se odehrává na úrovni energetické. Meditaci lze totiž charakterizovat jako prostředek k porozumění naší přítomnosti tady a teď. Jde o velmi intimní rozhovor buď s někým, popřípadě se sebou. Meditujeme, a můžeme se přitom věnovat otázkám jak takzvaně duchovním, tak ryze světským.

A.cz: Jak přesně vypadal váš první kontakt se sebou samým? Jak to vypadá, když se s člověkem něco děje?

Především se jedná o stav slovy velmi obtížně vyjádřitelný, velmi intimní a ryze osobní. Přijmete, že člověk se sebou může komunikovat, že se sebou může mluvit, aniž by se přitom považoval za blázna?

Na kurzu nás bylo několik desítek, přesto tam vládla energie hlubokého klidu a soustředění.

Osobně jsem prožil stav ponoření se do sebe. Meditační stav, ve kterém jsem uslyšel i hlas. Snažil jsem se zachovat maximální klid, abych dokázal vyhodnotit, zda je to možné, či dokonce přirozené. Zda, lidově řečeno, nezačínám bláznit a zůstávám sám sebou. A situaci jsem vyhodnotil sice jako velmi mimořádnou, přesto však reálnou. Ano, slyšel jsem hlas. S člověkem opravdu může hovořit jeho duše nebo on sám se sebou skrze duši. Mějme přitom, prosím, ještě jednou na paměti, jak snadno může být takovýto popis i zavádějící, jak obtížné je slovy opsat naznačené.

A.cz: Jak jste mohl vědět, že se vám opravdu něco nezdá?

Snažil jsem se zachovat logické myšlení, chladný rozum a odložit jakékoli emoce.

A.cz: Jaká praktická změna se po tomto zážitku ve vašem životě udála?

Naprosto zásadní. Bez uzardění říkám, že se jednalo o naprostý zlom v mém životě.

Žijeme ve světě představ. Máme představy, kdo jsme, jaký je svět kolem nás atd. Ale jsou to jen představy. Hledání sebe samého spočívá právě v tom, že se snažíme těmto představám dát jasnější konturu. Po tom, co jsem prožil, jsem se začal dívat na svět kolem sebe jinýma očima. Týkalo se to především vztahů. Člověk, o němž jste si mysleli, že ho znáte, je najednou někdo jiný. Proto jsem se snažil věcem přijít na kloub a nepromarnit přitom žádnou příležitost. Během několika měsíců jsem pak přišel na to, co je mým darem.

A.cz: A to je?

Schopnost empatie, možnost vcítění se do druhého. Tím, jak žijete, myslíte, konáte, jinými slovy jakou energii vysíláte, tím vlastně píšete kroniku vlastního života. V průběhu osobního rozhovoru s dotyčným člověkem mi bylo dáno rozpoznat, co je příčinou jeho současných potíží. Podobenstvím řečeno, o zdroji svého trápení psal ve své kronice o 20 stránek zpět. Tím, že dotyčný vkládá do mých rukou důvěru, mi dává svolení kroniku jeho života otevřít, nalistovat příslušnou stránku. Plním tak úlohu průvodce kronikou jeho života.

A.cz: Odkud si myslíte, že ten dar máte?

Ze sebe. A musím zdůraznit, že se jedná o dar, jímž máme možnost vládnout všichni. Osobně se od vás nijak neliším. Obrazně řečeno, klíč ke své 13. komnatě jsem pouze našel dříve než vy od své.

A.cz: Čekala jsem, že řeknete, že vám ho dal Bůh.

Přes veškerou bohatost naší mateřštiny jsou naše výrazové prostředky přece jen omezené. Ale ano, mohu použít i toto slovo. Vždyť přijmete-li, že Bůh je energie, která je všudypřítomná, potom je i ve vás. Jestliže je ve mně Bůh, ten všemoudrý a všeobjímající, mám tedy v sobě, stejně jako vy, jako kdokoli jiný, veškerou moudrost. Ano, zde vše začíná, v připuštění si této možnosti. To je chladná logika. V zásadě vlastně nemluvíme o ničem jiném než o postupném otevírání mysli.

autor: Zuzana Mocková | 7. 10. 2014 7:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama