"Hlasy slyším pořád. Jak otevřu oči, vnímám, že už si brebentí. Z postele podle nich lezu pozdě nebo jsem měla vstát dřív nebo proč lezu touhle nohou a ne tou druhou. Ony prostě všechno, co dělám, neustále posuzují," popisuje život s hlasy Majka Hodaňová z Brna. V dokumentu upřesňuje, že slýchá dva - vyšší, mírnější a nižší, agresivnější.
Psycholožka Hana Sedláková se její pocity a její věčnou konfrontaci s negativními promluvami v hlavě pokusila přiblížit posluchačům pomocí sugestivního dokumentu Českého rozhlasu. Kromě hlavní aktérky nechává promlouvat také její hlasy, které jí už desítky let sídlí v hlavě.
"Já tě zničím! Já tě zabiju! Nemáš tady co dělat! Konec! Konec! Konec!" otevírá dokument nepříjemné skuhrání. Podobná vnitřní muka musela dnes třiapadesátiletá žena snášet téměř půl století.
Tyto vjemy jsou v psychiatrii běžně spojovány s duševním onemocněním zvaným psychóza. "Ta se vyskytuje u jednoho procenta populace, ale ne u všech je provázena slyšením hlasů," říká psycholožka a autorka dokumentu. Tímto jevem se začala zabývat již během studia psychologie, fenomén slyšení hlasů jí pak přišel jako nejvíce fascinující.
Podobně jako další lidé s duševním onemocněním zažívají i pacienti s psychózou sociální vyloučení a nepochopení společnosti. Hana Sedláková se proto v Národním ústavu duševního zdraví podílí na projektu Na rovinu, který má snížit sociální stigma a zajistit tak těmto lidem kvalitnější a plnohodnotnější život.
Jelikož má kromě psychologie a sociologie vystudovanou i žurnalistiku, rozhodla se zpopularizovat téma hlasů v hlavě pomocí rozhlasového dokumentu Hlasy, které slyším. Ten koncem března získal třetí cenu na mezinárodním festivalu Prix Bohemia Radio.
"Kde přesně má tento fenomén původ, nedokáže nikdo říct. Existují na to různé teorie. Někdo vám řekne, že to je o dopaminech v mozku, jiný by řekl, že je to o vztahu s rodiči nebo o traumatických zážitcích. Těch teorií je skutečně hodně a nikdo nemůže přesně určit, která je v daném případě ta pravá," říká.
Jsi nula, nic nedokážeš. Tak co tu ještě strašíš?!
U Majky vše začalo již ve třech letech, když ji maminka za trest zavřela do chléva ke kravám. Aby se tolik nebála, začala si povídat s imaginárním hlasem a ten ji povzbuzoval, že vše zvládne. Od té doby vždy, když se bála, ji konejšil, že to bude dobré. Jenže postupem času jí začal do všeho mluvit i v situacích, kdy ho nepotřebovala nebo kdy ji zcela rušil, jako třeba na hodinách klavíru. A pak se přidal druhý hlas, navíc značně kritický.
"Za vše mě napomínal, říkal, že se mně zase něco nepovedlo," vzpomíná Majka. Ke všemu ji ještě začal kritizovat i ten první hlas, který jí původně dával jistotu. Majce hrubě nadávaly a neustále jí opakovaly, že je nula, že nic nedokáže a proč tu ještě straší.
"To, co hlasy v hlavě říkají, je člověk od člověka velmi různé. Častěji jsou nějak kritické a agresivní, méně často pak povzbuzující," vysvětluje psycholožka Hana Sedláková.
Až do třinácti let si Majka myslela, že to takto mají v hlavě všichni, ale vyzvídáním u kamarádek zjistila, že je jediná, což bylo značně zdrcující zjištění.
Zpočátku se snažila s neviditelnými kritiky hádat, obhajovat se, postupně na odpor rezignovala. Na život však zatím ne - pracovala jako prodavačka v Prioru, vdala se, měla tři děti.
"Snažila se žít běžný život, své těžkosti před okolím tajila, styděla se za ně. Nikdy se ovšem nedostala do péče psychiatra. Nicméně ne každý to zvládne bez odborné pomoci, je mnoho těch, kdo se ocitají s těmito stavy v nemocnici. Nicméně až jedna třetina pacientů zažívajících to, co by mnozí označili za psychotické, se může plně uzdravit a jsou schopni plnohodnotného návratu do života. Druhá třetina je schopna částečného návratu a třetí části to zdravotní stav neumožňuje," popisuje Hana Sedláková.
Rakovina, pokus o sebevraždu, autohavárie, pokus o sebevraždu…
Pak ale Majka zažila další ránu - rakovinu. Po ní následoval první pokus o sebevraždu a zklamání, že ji děti našly a zachránily. Pak se dostavily vážné pracovní problémy, když dělala finanční konzultantku, těžká autohavárie a další pokus o sebevraždu. A další vztek, že se jí to opět nepovedlo, tentokrát Majku zachránila náhodná návštěva kamarádky.
Na snadnou námitku, proč žena neřešila své problémy včas s odborníkem na psychiatrii, existuje snadná odpověď - právě kvůli obavě ze stigmatizace společností, u duševních onemocnění tak časté.
"Lidé mají mnohdy pocit, že by je okolí odsoudilo, nebo oni sami by si přestali v určitých věcech věřit, pohlíželi by na sebe třeba jinak a podobně. Proto se k psychiatrovi či psychologovi mohou dostat již se závažnými symptomy. Jejich zvládání pak může být obtížnější, než by tomu bylo v raných fázích," objasňuje autorka dokumentu.
Záchrana po padesáti letech
Po padesáti letech s hlasy se ale začalo vše v dobré obracet. Nejdříve Majku podržela nad vodou zmíněná kamarádka, poté brněnské Centrum pro lidi sociálně znevýhodněné.
A pak přišlo klíčové setkání s britským specialistou na léčbu slyšení hlasů Peterem Bullimorem. Ten Majku přiměl, aby po padesáti letech konečně začala nemoc řešit, aby si uvědomila, jak k těm hlasům přišla a komu patří. Rozvzpomněla si na svá traumata z dětství, kde měla její psychóza prapůvod, a zjistila, že ten hlubší a agresivnější hlas patří jejímu otci a ten vyšší a o něco mírnější její mamince.
"Říká se, že formou vnitřních hlasů máme zvnitřněné postoje svých rodičů, v kterých jsme byli vychováváni. Takhle se například utváří svědomí. Vnitřní dialogy jsou běžné. Když se člověk o něčem rozhoduje, často si říká, co by tomu řekla mamka, co by řekl taťka. Ale pokud jsou někteří jedinci citlivější a jejich rodiče drsnější, tak to může zafungovat tak, jak líčí dokument," vysvětluje Hana Sedláková.
Bullimore pak Majce poradil další fázi: Začněte jim všechna ta traumata odpouštět a pak odpusťte i sama sobě, že jste to nechala dojít tak daleko.
Žena si prošla velmi složitým procesem odpuštění, v sobě se usmířila s rodiči i sama se sebou.
"Majka ten proces popisovala tak, že si postupně představovala různé situace, které ji zranily, třeba si je i zapisovala, pokud jí to pomohlo vybavit si je do všech podrobností, a potom vědomě opakovala větu: 'Maminko/tatínku, toto mi ublížilo, toto mě zranilo a já ti tohle zranění odpouštím.' Výsledkem pro ni bylo, že nalezla vnitřní klid a taky se už dokázala s rodiči třeba i bavit bez nějakých větších šrámů na duši. Byla si jistější sama sebou. Více se poznala, scelila, dokázala se přijmout," popisuje psycholožka.
Kvůli potížím fyzického rázu si jednou Majka došla na kraniosakrální terapii, což je mnohými lékaři neuznávaná metoda, jež údajně pracuje s přirozenými životními silami v organismu. Když jí léčitelka masírovala hlavu, rozhostilo se v ní ticho. Hlasy zmizely.
"Sama bych třeba kraniosakrální terapii určitě nedoporučila. Ale tady to fungovalo. Zajímavé, ne? Chtěla jsem tím ukázat, že dnes dominantní cesta, jak zvládat slyšení hlasů, nemusí být pouze na trase psychiatr - často nedobrovolná hospitalizace - medikace - ortel nemoci na celý život, které se nedá zbavit. Jsou očividně i jiné cesty. A mohou fungovat. Pojďme o nich vést diskusi," vyzývá Hana Sedláková.
Poprvé po padesáti letech Majka zase slyšela normální ruchy vnějšího okolí, normální hovory lidí kolem ní.
"Slyším, co si lidé povídají, můžu s nimi komunikovat, když jdu po lese, tak slyším ptáčky úplně krásně. Mně se chce až brečet, jak je to úžasný pocit, že prostě máte ten klid, to soukromí, že vám do toho nikdo nekecá a nikdo vás nenapomíná," líčí Majka nadšeně na konci dokumentu. Jeden strach ji ale pronásleduje dál - aby se hlasy nevrátily, i když se jich už jednou zvládla zbavit.
"Recidiva samozřejmě může být, ten strach je tedy oprávněný. A neřekla bych, že člověk pak už ví, jak na to, a hlasů se určitě zbaví i napodruhé. Umím si představit, že mu ta zkušenost může pomoci. Ale jisté to určitě není," uzavírá psycholožka.
Video: Lidi dělíme na zdravé a blázny, duševní zdraví se neřeší, chybí plán prevence sebevražd, říká odborník
