"Vědomé rozhodnutí zasvětit svůj život péči o druhé přišlo možná až teď, když o tom zpětně přemýšlím," usmívá se Lenka na začátku rozhovoru. Touha pečovat byla v ní ale zakořeněná už dlouho - jen čekala na ten správný moment.
A právě ten přišel, když se stala matkou.
"Předtím jsem na takovou práci ještě nedozrála," přiznává. Matka příroda to podle ní zařídila dobře - většina žen má péči a laskavost ve vínku už od narození. Jen jim často chvíli trvá, než se tato schopnost naplno probudí.
První den se nezapomíná
Na svůj první den "v terénu" prý nikdy nezapomene. "Byl večer, poprvé jsem vešla do domácnosti klientky v domě s pečovatelskou službou v Borovanech. Ležela v posteli, držela se za ruku se svým manželem a jen se tiše dívali jeden na druhého," popisuje. Lenku tehdy přepadl silný pocit, že ruší něčí posvátný okamžik. "Cítila jsem se trapně, že narušuji jejich intimitu. Ale ten pocit brzy vystřídala zodpovědnost - jsem tady, abych pomohla," doplnila.
Péči o seniory se věnuje pět let. I když to není dlouhá doba, pochopila jedno - že terénní sociální služby mají obrovský smysl a potenciál. "Lidé chtějí zůstávat doma, ve svém prostředí. My jim to umožňujeme," říká a dodává, že za obzvlášť důležitou považuje práci pro takzvanou sendvičovou generaci - tedy ty, kteří se starají nejen o své děti, ale i o stárnoucí rodiče. "Naše odlehčovací služba pomáhá rodinám vydechnout, nabrat síly. A často i zabránit vyhoření," říká.
Co dává, to se jí vrací
A co ji na práci nejvíce naplňuje? "Smysl. Rozmanitost. A vědomí, že pomáháme těm, kteří to opravdu potřebují," říká. Těší ji však i slova díků. "Když nám rodina poděkuje, je to pohlazení po duši. Znamená to, že to děláme správně," přiznává s úsměvem.
Zároveň ale zdůrazňuje, že péče není jednosměrná. I ona se od svých klientů mnohé učí. "Snažím se víc naslouchat. Senioři jsou studnice moudrosti. Když stojím na životní křižovatce, často si vzpomenu na jejich slova," říká. "Jak se říká: Bůh nám dal dvoje uši a jedna ústa, v tomto poměru bychom je měli využívat. Pro mě jako člověka s extrovertní povahou činí zachovat v komunikaci tento poměr značné problémy, ale snažím se," dodává se smíchem.
MAPY STÁŘÍ
Mapy stáří je nový seriál Aktuálně.cz, ve kterém se budeme věnovat seniorům - například hledání domova s pečovatelskou službou či domova pro seniory - a také pracovníkům neziskových organizací a institucí, které s touto oblastí úzce souvisejí.
Osamělost bolí víc než nemoc
Během let Lenka nasbírala řadu příběhů - a ten, který jí nejvíc utkvěl v paměti, patří "panu P.". "Přestěhoval se s manželkou z Ostravy do Borovan. Týden po přestěhování žena náhle zemřela. Byl zlomený. Měl jen dovážku oběda, ale chtěl si občas s někým popovídat. Tak jsme začali hrát žolíky," usmívá se při vzpomínce na to, jak ji pravidelně porážel. "Byl to skvělý karbaník a vypravěč. Když zemřel, zůstaly mi jeho karty ve skříňce. Už je mám navždy spojené s ním," dodává.
Právě samota je to, co seniory nejvíc trápí. "Potřebují kontakt, zájem, pocit, že jsou stále potřební. Nechtějí být jen odstavení na vedlejší kolej," myslí si Rodějová.
Největší břemeno
Fyzická náročnost je v této práci samozřejmostí. Ale to největší břemeno je jinde. "K přesunům na lůžko či vozík používáme pomůcky, abychom si záda udrželi co nejdéle v kondici, přesto se v této profesi fyzické námaze nevyhneme. Není však tak naléhavá jako námaha psychická. Nezřídka se stává, že klient odchází na onen druhý břeh a my jsme na této jeho poslední cestě spolupřítomní. Není ojedinělý případ, kdy jsme pro klienta jedinou osobou, se kterou se na konci života pravidelně vídá, to je potom loučení s ním o to bolestivější," vypráví.
I proto ví, jak důležité je pečovat i sama o sebe. "Po práci za sebou musím zavřít dveře. Emoce klientů si nesmím nosit domů. Energii mi dobíjí příroda, sport, rodina a knížky - jsem nenapravitelný knihomol," říká.
Lenka však zároveň poznala, že ne všichni chtějí pomoci - a to je třeba respektovat. "Někdy přichází situace, kdy klient pomoc odmítá, i když rodina žádá opak. Vždy se snažíme zjistit, co opravdu chce ten, komu službu poskytujeme. A pak sladit očekávání rodiny a klienta. Musíme primárně respektovat jeho přání," přibližuje svou práci.
Ocenění zahřeje, ale…
Letos byla Lenka oceněna titulem Pečovatelka roku. Jak sama říká - je to důkaz, že její práce má směr a smysl. "Byla jsem dojatá - a nejvíc mě potěšilo, že to vnímali i klienti a kolegové. Dostala jsem spoustu krásných reakcí," říká s úsměvem. Přesto si neidealizuje realitu. "Společenské uznání naštěstí máme. Ale finanční ohodnocení je stále nízké. Pracujeme často v neziskovkách, kde jsme závislí na dotacích. Kdybych mohla, navýšila bych každému pracovníkovi v sociálních službách výplatu," říká.
A co podle ní dělá dobrou pečovatelku? Především láska k lidem. "Musí mít ráda lidi. S touto láskou se člověk rodí, musí ji mít v sobě, nedá se, dle mého názoru, naučit. Co se vlastností týče, až budu já stará a budu potřebovat péči druhé osoby, ocenila bych u ní nejvíce empatii - aby se do mé vyřčené radosti či žalu dokázala patřičně vcítit, komunikativnost - aby si se mnou dala kafe a "podrbala", a také trpělivost - s mými či cizími vrtochy," směje se.
Sen, který se brzy splní
Lenka dnes kromě práce v terénu také studuje vysokou školu v oboru sociální práce. "Začala jsem od nuly. Ale teď jsem v posledním ročníku. Mým snem je dokončit školu. A pak? Pokračovat dál - dělat práci, která má smysl," uzavírá.
Pečovatelky jako Lenka ukazují, že opravdový zájem, empatie a laskavost mohou měnit svět - i když třeba jen po malých krůčcích.
