Harry Potter z Brna je nejlepším lezcem na světě. Výzev je nekonečně mnoho, říká

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
13. 9. 2015 7:36
Adam Ondra je dvaadvacetiletý mladík z Brna, jenž je svým lezením trochu jinde než zbytek světa. Tam, kde to ostatní vzdávají či ani nezkoušejí, cítí ty pravé výzvy. Ne nadarmo se mu říká "lezecký čaroděj" nebo "čaroděj na skalách". Vypadá jako Harry Potter, jeho hubené tělo je neskutečně silné a mrštné. Některé jeho lezecké kroky a chyty vypadají skoro nereálně. Je autorem řady prvovýstupů, posouvá hranice lidských možností. Vylézá na kolmé hladké skály, které dosud vzdorovaly všem lidským vetřelcům. "Polezu, dokud budu hýbat rukama a nohama. Budoucnost moc neplánuju, řídím se tím, kam mě zanese moje srdce. A to je většinou do skal," říká v rozhovoru.
První vylezená cesta 9b+ na světě: Adam Ondra na jeskyni Hanshelleren (Flatanger, Norsko), 2013. | Video: Black Diamond Equipment, YouTube

Aktuálně.cz:  Ve dvanácti jste již patřil mezi deset nejlepších lezců na světě co do zvládnuté obtížnosti, v šestnácti (2009) jste celkově vyhrál Světový pohár v lezení na obtížnost. Kde jste získal před ostatními mladými lezci takový náskok? Byl jste dítě, které rodiče přikládali už v peřince na skálu?

Adam Ondra: Ano, skoro to tak bylo. Údajně jsem v devíti měsících sám vylezl z dětské postýlky, když se rodiče nedívali, a přilezl jsem do kuchyně. Tím to zřejmě všechno začalo. Narodil jsem se do lezecké rodiny, takže to tak nějak přišlo přirozeně. Rodiče mě brali do skal jako malé mimino, později jsem si hrál v prachu pod skalami, díval jsem se na rodiče, chtěl jsem být jako oni a lézt taky.

Adam Ondra v pěti bodech

Lezec Adam Ondra, Harry Potter ze skal
  1. Narodil se  5. února 1993 v  Brně.
  2. Již ve 12 letech se vylezenou obtížností zařadil mezi deset nejlepších lezců světa.
  3. V 16 letech se stal celkovým vítězem SP v lezení na obtížnost.
  4. Jako první člověk na světě zdolal cestu s obtížností 9b+.
  5. Na svém kontě má řadu prvovýstupů, které dosud nikdo nedokázal zopakovat.

A.cz: Chytlo vás tedy lezení už v útlém věku?

Nepřemýšlel jsem o tom, jestli mě to baví. Prostě jsem tehdy chtěl dělat to, co ostatní. Až když jsem v šesti letech začal jezdit na závody a přišly první úspěchy, tak jsem si říkal, že jsem asi talentovaný a že se tomu chci věnovat. Ta pravá vášeň propukla v sedmi letech, kdy jsem se naučil číst a přečetl si knížky o lezení. Už v ten moment jsem si řekl, že chci být profesionálním lezcem a být jako mé vzory, o nichž jsem si přečetl.

A.cz: Vyrůstal jste na skalách, neměl jste náhodu i doma horolezeckou stěnu?

Měl, rovnou nad postelí. Rodiče mi ji postavili, když mi bylo sedm. Postupně se rozšiřovala.

A.cz: Měli o vás rodiče strach?

Měli, tak jako každý rodič má strach o své dítě. Ale tím, že byli lezci, tak věděli, do čeho jdu. Navíc do mých patnácti let byli na všem lezení se mnou a mohli sami vyhodnotit, zda cesta, na níž se chystám, je bezpečná, nebo ne. Lezení je hrozně široký pojem. Můžete dělat věci, které jsou relativně velmi bezpečné, až po věci, které jsou značně nebezpečné. Můžete si vybrat, jakou míru rizika tomu chcete obětovat. Při sportovním lezení, když je certifikované jištění, fixně dané nýty a jistí vás zkušený člověk, tak zde není zrovna moc úrazů, tedy pokud člověk neudělá nějakou fatální chybu.

A.cz: V kolika letech jste vylezl svou první oficiální cestu?

Dá se lézt na prvním konci lana, že začínáte s lanem na zemi. Začátečníci většinou začínají na druhém konci lana, kdy je lano pouze dobíráno a v případě pádu si lezec jen odsedne z lana. Také jsem tak začínal, ale svoji první cestu na prvním konci lana jsem vylezl v sedmi letech. Byla to trojka v Chorvatsku, ale ještě ten den jsem vylezl i 6+.

A.cz: Pěkně ostrý začátek. Teď máte vylezeno 9b+, což dosud nebylo překonáno. To je ale asi na jiné škále, ne?

Ano, 9b+ je na francouzské stupnici obtížnosti. Na té naší stupnici už by to byla dvanáctka.

A.cz: Umí nějaký jiný pozemšťan kromě vás vylézt cestu 9b+?

Na světě jsou zatím tři cesty za 9b+, já mám vylezeny všechny a všechny jsou mé prvovýstupy, takže jsem je vylezl jako první . Pouze jedna z těch cest, La Dura Dura ve Španělsku, byla zopakována – Američanem Chrisem Sharmou.

A.cz: Co dál? 9c? A je vůbec taková cesta?

Kvalifikační stupnice není uzavřená – 9c, 9c+. Nikdo tak těžkou cestu nikdy nevylezl. Já jsem navrtal nějaké projekty, vím, že by teoreticky mohly jít, ale ještě jsem je nezvládl. Aby cesta mohla být zdolána, musí být vylezena od země až na vrchol bez pádu a vlastní silou. Navrtané nýty, jištění, to vše musí být jen opatření proti pádu, ne pro lezení. Umím vylézt i tuto cestu, ale s několika pády, neudělal jsem zatím ten jeden souvislý přelez.

A.cz: Jakou máte vlastně motivaci, když už jste od šestnácti let nejlepší na světě, teď je vám pouhých 22 let a máte už v podstatě "splněno"?

V lezení se nezávodí s lezci, ale s danými cestami a výzvami, a to rozhodně je motivující. Těch cest, které by na světě šlo vylézt, je nepřeberné množství a nová místa stále přibývají. Takže to je nekonečná stupnice motivace stále se zlepšovat.

A.cz: Lze vás vůbec porazit třeba ve Světovém poháru v lezení na obtížnost?

Závody jsou o něčem jiném, je to pár minut, buď, a nebo. Navíc jsem se jim několik let nevěnoval a dal přednost lezení ve skalách. Až loni jsem objel celý Světový pohár a skončil třetí.

A.cz: Na svém kontě máte řadu prvovýstupů, mnohdy na skalách, o nichž se traduje, že zkrátka nejdou vylézt. Jak takové prvovýstupy fungují? Dozvíte se, kde je něco nevylezitelného, a tam jdete a vylezete to?

Buď si vyhlédnu nějakou skálu, kterou ještě nikdy nikdo nelezl, kouknu se, kudy by mohly vést linie, cestu proslaňuju, s vrtačkou tam umístím fixní jištění, takzvané nýty, cestu vyčistím a začnu ji zkoušet, dokud ji nevylezu. Popřípadě existují skály, po kterých vede plno cest, ale v určité části to už dál nevede, protože to lidem připadalo moc těžké. Tak proslaňuju tuto část, dám do ní nýty a pak cestu vylezu, dříve, nebo později, anebo taky nikdy. Nějaké projekty jsou už připravené celé, vyčištěné, provrtané, ale daný člověk třeba přecenil síly a zjistil, že ji nevyleze. Takže i takovou cestu můžu zkoušet a vylézt ji.

A.cz: V čem spočívá vaše výjimečnost, že vylezete tam, kam se to jinému smrtelníkovi nepoštěstí?

V tom je právě to krásné kouzlo lezení. Není to tak, že kdo má větší sílu, vyhrává, kdo udělá víc shybů na jedné ruce, vyhrává. Samozřejmě člověk musí nějakou sílu mít, ale je jí taky třeba dobře a efektivně umět použít. A v tom jsem asi dobrý. Mám pro lezení cit, už ze země vidím danou cestu, chyty, dokážu si představit, jak by se to dalo nejlehčeji vylézt. Skála nabízí více chytů a je třeba se umět rozhodnut, které jsou nejlepší a které k ničemu.

A.cz: Viděla jsem videa z některých vašich prvovýstupů, leckteré pohyby, co na skále předvádíte, mi přijdou skoro až nereálné... Stále se mi honilo hlavou: A tohle dělá jak?

Variace lezeckých kroků je nekonečná, což je na tomto sportu také nádherné. Při každém lezení se něco nového naučím, navíc každý lezecký krok a chyt je jedinečný - a to mě na tom baví. I na závodech je ta cesta pokaždé úplně jiná, člověk musí být připraven na všechno a musí být co nejkomplexnější.

Jediný český pokořitel všech himálajských osmitisícovek Radek Jaroš teprve postupně pociťuje radost z pokoření K2. Na vrcholu ho prý brzdil bezpečnostní ventil. | Video: DVTV

A.cz: Zaujal mě také váš mohutný křik při cestě vzhůru. Pomáhá vám to?

Je to asi ze stejného důvodu, proč křičí karatisti. Je důležité dělat ten nejtěžší krok při výdechu. Když si u toho zakřičím, mám jistotu, že je to opravdu při výdechu. Protože jinak je náročné si to kontrolovat. Když spadnu, tak křičím, nadávám, jsem frustrovaný. Ale tyto emoce už ovládám lépe. Nicméně velké vášně tam jsou, protože lezení dělám skutečně s vervou.

A.cz: Co říkáte své přezdívce Harry Potter nebo "čaroděj na skalách", "lezecký čaroděj"? Mimochodem Harrymu Potterovi jste skutečně velmi podobný…

Vzniklo to v době, kdy jsem nosil brýle, navíc kulaté. Mimochodem v Číně mě cizí lidé zastavovali na ulici a říkali, že vypadám jako Harry Potter. Že mi říkají lezecký čaroděj, tak to je pro mě poklona, asi opravdu umím lézt.

A.cz: Věnujete se i boulderingu, tedy lezení bez lana na nízké skály. I v něm patříte k nejlepším na světě. Přijdete do skal s jednou žíněnkou na zádech, dáte si ji pod skálu, lezete a padáte na malou žíněnku. Není bouldering vlastně nebezpečnější než klasické lezení s lanem?

Většinou mě i někdo chytá nebo je balvan tak nízký či je žíněnek tolik, že se trefím. Je ale pravda, že některé balvany jsou v ne úplně bezpečné výšce. Nebezpečí vyvrknutých kotníků a podobně je vysoké. Lezení na laně je bezpečnější, ale zase když se tam něco stane, tak je to daleko vážnější, někdy až fatální. Ale většinou jde o chybu lidského faktoru, že se třeba člověk zapomene navázat, nebo jistič špatně jistí.

A.cz: Nelákají vás nějaké vyšší hory? Himaláje, osmitisícovky? Ale ty asi nejsou moc o klasickém lezení…

Určitě by mě lákalo využít svoje lezecké dovednosti ve vyšších horách. Ale nelákalo by mě lézt na osmitisícovky, protože tam posouvat extrémní lezení mi už přijde za hranicí rizika. Věnovat se klasickému lezení na osmitisícovkách je ruleta, kterou nechci podstupovat. Mnohem více mě lákají pětitisícovky, šestitisícovky. Není to ani tak o dupání do kopce a o tom se tam dostat, ale je to krásná tisícimetrová žulová stěna a je to hlavně o lezení po skále.

A.cz:  Dá se lezením na světové úrovni uživit?

Když je člověk nejlepší, nebo skoro nejlepší na světě, tak se tím určitě uživit dá. Ale nejsou to žádné horentní sumy jako ve fotbalu nebo tenise.

A.cz: Jaké jsou vaše plány do budoucna? Nemáte to zrovna špatně rozehrané – mladý, úspěšný, ve světě díky dobývání "nedobytelného" známý, skvěle jazykově vybavený…. Jak toho všeho využijete?

Nyní bych chtěl hlavně dodělat vysokou školu, momentálně studuji ekonomii na Masarykově univerzitě. V dalších deseti letech chci nicméně lézt a žít takový život, jaký žiju. Polezu, dokud budu hýbat rukama a nohama. Budoucnost moc neplánuju, řídím se tím, kam mě zanese moje srdce. A to je většinou do skal.

 

Právě se děje

před 51 minutami

Při sebevražedném atentátu v Afghánistánu zemřelo dvacet lidí. Exploze vážně poničila nemocnici

Nejméně 20 lidí zemřelo ve čtvrtek při sebevražedném atentátu v afghánském městě Kalát, které je správním střediskem provincie Zábul na jihu země. Dalších přibližně 90 lidí utrpělo zranění, informuje agentura AP s odvoláním na místní úřady. K útoku se přihlásilo militantní hnutí Tálibán. Při explozi nákladního auta s výbušninami byla vážně poničena kalátská nemocnice. Podle Tálibánu byla cílem útoku budova patřící vládní zpravodajské službě. Agentura AP připomíná, že Afghánistán zažívá útoky ze strany Tálibánu od krachu mírových jednání se Spojenými státy téměř každý den.

Další zprávy