Dyk: Svěřit život někomu jinému může být nebezpečné, ať už je to Babiš, nebo Kristus

Tomáš Maca Tomáš Maca
24. 11. 2019 6:30
Funky rytmus basové kytary, swingové žestě a sametový zvuk Hammondových varhan. Vojtěch Dyk si na nové desce D.Y.K. splnil další sen. Odjel do New Yorku, aby tam společně s držitelem Grammy Ondřejem Pivcem a kapelou Kennedy Administration nahrál autorské písně nasáklé americkou hudbou, která je mu nejblíž. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví čerstvě ženatý zpěvák ale i o víře, ekologii či politice.
"V New Yorku jsem byl všem úplně ukradený a díky tomu jsem si připadal svobodný," vysvětluje Vojtěch Dyk, proč svou novou desku D.Y.K. odjel nahrát do Spojených států.
"V New Yorku jsem byl všem úplně ukradený a díky tomu jsem si připadal svobodný," vysvětluje Vojtěch Dyk, proč svou novou desku D.Y.K. odjel nahrát do Spojených států. | Foto: Tino Kratochvíl

Svou novou desku D.Y.K. jste jel natočit do New Yorku, abyste si, jak jste sám řekl, mohl zazpívat v místech, kde je Vojtěch Dyk nula. Co vás na takové zkušenosti lákalo?

Chtěl jsem se oprostit od našeho českého rybníčku a zkusit si hraní ve větším jezírku. Uvědomil jsem si, že v New Yorku ode mě lidi nebudou mít žádná očekávání, takže mi to dá na jednu stranu větší tvůrčí svobodu a zároveň budu muset klást daleko větší odpovědnost sám na sebe. Když si o sobě začnete myslet něco víc, než jste, tak vás podobná zkušenost usadí zpátky na zem.

Jste člověk, který si rád čistí hlavu v přírodě, takže pro vás pobyt ve věčně tepajícím velkoměstě musel být vystoupením z komfortní zóny, nebo ne?

Ano, v jakémkoli větším městě včetně Prahy bývám v lehké depresi. Když trávím delší čas na chalupě, na samotě, kde mě nic neruší, tak zažívám při návratu do města trochu šok. Dost totiž bojuju s dnešním přívalem informací a musím se snažit, abych jich nepřijímal moc, protože pak jich mám plnou hlavu, což je zbytečné. Současná doba mi přijde už příliš zrychlená, a když si nedávám pozor, tak informace z počítačů, z telefonů i z knih až příliš hltám.

Na pobytech v přírodě mám rád samotu, při které současně cítím, že jsem napojený na něco vyššího. Když přijedu do Prahy, tak na mě nejdřív začnou útočit billboardy, v centru na mě pak čeká záplava turistů a všechen ten ruch mě postupně od té vyšší dimenze odpojuje. New York je v tomto smyslu samozřejmě ještě mnohonásobně náročnější než Praha, ale velkou výhodou pro mě byla jeho anonymita. Ať totiž chci, nebo nechci, v Čechách je můj ksicht natolik provařený, že na mě pořád někdo kouká, a i když třeba ani nekouká, tak to tak aspoň cítím. V New Yorku jsem byl všem úplně ukradený a díky tomu jsem si připadal svobodný.

Zpíval jste jenom ve studiu, nebo jste vystupoval i v klubech a ukazoval Newyorčanům, co ve vás dřímá?

Jsem dost stydlivý a k tomu, abych svůj stud prolomil, potřebuju minimálně tříhodinovou meditaci, anebo pět panáků. Zvolil jsem druhou variantu a zkusil jsem si zazpívat v hotelu Carlyle, kde jsem tenkrát bydlel. Tenhle tradiční hotel má v dolním podlaží krásný bar s hudebním klubem a já jsem se jednou přidal k jazzovému triu, které tam hrálo. Hlavně jsem si ale do všech možných newyorských klubů chodil poslechnout jiné muzikanty a spíš jsem v nich nasával atmosféru. Byl jsem třeba na své oblíbené vokální kapele Take 6, kterou tam přišli podpořit členové skupiny The Manhattan Transfer. To, že si kamarádi vzájemně navštěvují koncerty, se samozřejmě děje i v Praze, ale v New Yorku je ta hudební scéna přece jenom větší.

Když jsem desku D.Y.K. poslouchal, připadalo mi, jako bych se ocitl uprostřed nějakého starší filmu Woodyho Allena. Myslíte, že kdybyste album nahrál v Česku, tak by se vám tuhle unikátní newyorskou náladu vytvořit nepodařilo?

Ondřej Pivec mi sice říkal, že na nové desce zním trochu jinak, ale já si myslím, že to bylo spíš mojí nervozitou způsobenou neznámým prostředím. Většinu desky jsme s Ondřejem paradoxně složili v Česku a do New Yorku jsme ji jeli jenom natočit. Město pro nás sice bylo hezkým doprovodem, ale myslím, že ta newyorská atmosféra vznikla spíš uvnitř mě, uvnitř Ondřeje a muzikantů z jeho kapely Kennedy Administration a uvnitř samotné zpěvačky Kennedy, která z mých témat tvořila texty. Album není inspirované ani tak New Yorkem jako takovým, ale spíš černou muzikou, kterou newyorští muzikanti hrají a kterou rád poslouchám.

Jak moc se členům americké kapely Kennedy Administration chtělo hrát se zpěvákem z malinkaté země uprostřed Evropy?

Američtí jazzoví hudebníci bývají obvykle neuvěřitelně vděční, když jim někdo nabídne peníze. I pro špičkové muzikanty tam totiž platí, že když zrovna nejedou turné s nějakými velkými popovými hvězdami, které jim pokryje výdaje na celý rok, tak si vydělávají z týdne na týden. Tím pádem bývají profesně natolik protřelí, že se dovedou přizpůsobit zpěvákovi, se kterým zrovna hrají. Na přelomu příštího května a června chystám s Ondřejem Pivcem a Kennedy Administration asi pět nebo šest českých koncertů a na základě toho zjistíme, jestli naše hudba vůbec někoho zajímá a jestli má smysl ve vystupování pokračovat. Dostat je do Evropy je totiž finančně docela náročné.

Říkal jste, že černošskou hudbu máte v sobě. Vyrůstal jste tedy na jazzu, swingu, soulu a funky?

Právě že ne. Vyrůstal jsem spíš na opeře a sakrální hudbě, protože jsem už od pěti let zpíval v chlapeckém sboru. Přijde mi ale, že každý muzikant se rodí s nějakými dispozicemi a kořeny, které mnohdy vedou i mimo kontinent. Jednou jsem ve studiu improvizoval s jazzovým kontrabasistou a baskytaristou Mirkem Vitoušem, který mi řekl: "Koukám, že máš v sobě taky Afriku, viď?" Uvědomil jsem si, že ano, a že i když nikdy nebudu znít jako rozený Afroameričan typu Richard Bona, tak k černé hudbě hodně tíhnu. Zjednodušeně řečeno je mi vlastní tleskat spíš na druhou a čtvrtou dobu než na první a třetí, jak to dělají třeba čeští písničkáři.

"Na hudbě mě nejvíc baví začátky něčeho nového a moje cesta do New Yorku byla další takový začátek," říká Dyk. Na fotce pózuje s varhaníkem Ondřejem Pivcem.
"Na hudbě mě nejvíc baví začátky něčeho nového a moje cesta do New Yorku byla další takový začátek," říká Dyk. Na fotce pózuje s varhaníkem Ondřejem Pivcem. | Foto: Tino Kratochvíl

V recenzi na váš poslední pražský koncert s B-Side Bandem o vás hudební publicista Josef Vlček napsal, že kdybyste swingový revival vyměnil za běžný pop, mohl byste být nástupcem zesnulého Karla Gotta. Z vašich předchozích odpovědí i z pohledu na vaší dosavadní hudební kariéru mi ale přijde, že se vám do ničeho podobného nechce a lákají vás spíš neprošlapané cesty. Je to tak?

Jakmile o mně nějaký recenzent napíše, že kdybych se víc snažil, mohl bych být jako někdo jiný, přijde mi to hrozně malé a dětské a vůbec to neřeším. Pokud panu Vlčkovi chybí Karel Gott, tak ať si radši pustí nějakou jeho starou desku. Já jsem měl Gotta rád, ale žádného druhého nepotřebuju. Na hudbě mě totiž nejvíc baví začátky něčeho nového. Moje cesta do New Yorku byla další takový začátek a každý úspěch mě nutí spíš prásknout do koní, abych ten kočár trochu nakopl. Když jsem s kapelou Nightwork poprvé hrál v plné Retro Music Hall, tak se ke mně Kuba Prachař naklonil a ptal se, kde tohle skončí. Skončilo to v O2 areně a v takové situaci buď můžete arény dál opakovat, což vás po čase omrzí, nebo naopak zase přijít s něčím novým. Mě baví ta druhá cesta, protože mi dává daleko větší motivaci. Občas je dobré na věcech nelpět.

Zatím se vám tento přístup evidentně vyplácí. I s posluchačsky a divácky náročnější Bernsteinovou Mší jste v minulých letech vyprodával sály v českých městech. Čím si vysvětlujete, že hudebně divadelní projekt vypovídající o tom, jak americká společnost na přelomu 60. a 70. let ztrácí víru, oslovil i tolik Čechů?

Mše byla unikátní v tom, že jsem na ni dostával ohlasy, ve kterých se mi lidé svěřovali se svými nejniternějšími pocity. To se mi s žádným jiným projektem nepovedlo a energii, která se nám podařila vytvořit, bych teď rád zkusil přenést do zahraničí, abych zjistil, jestli bude fungovat i tam. Myslím, že jsme s naším provedením Mše přišli v čase a prostoru, který byl pro její uvedení příhodný. Bylo to v době, kdy se začínalo projevovat, jak je společnost rozložená, což je stav, který pořád trvá, a lidi z něj hledají cestu ven. Tou cestou podle mě může být právě jen víra.

Co když ale lidé při hledání východiska z nějaké společenské krize vloží svou víru do někoho, kdo je zavede do slepé uličky?

To se samozřejmě může stát, a proto si myslím, že tou cestou není víra v někoho druhého, ale víra v sebe. Měli bychom být sami sobě bohem, protože když svůj život svěříte někomu jinému, tak to může být nebezpečné, ať už je to Babiš, nebo Kristus. Samozřejmě je rozdíl mezi řádovými sestrami, které svůj život odevzdají Bohu, protože mu chtějí sloužit, a mezi člověkem, co svůj život odevzdá nějakému duchovnímu vůdci nebo politikovi, protože se chce zbavit vlastní odpovědnosti. Sám si chci zodpovědnost za svůj život ponechat a zároveň konat v souladu s něčím vyšším, ať už to nazveme Kristem, Buddhou, nebo univerzem.

Souzníte s nějakou konkrétní duchovní naukou, nebo jen věříte v něco neurčitého, co nás převyšuje?

Předně rozlišuju mezi vírou a církví, protože církev je podle mě nějaký vnější řád, který je v současnosti trochu pošpiněný a poškozený. Víru naopak vnímám spíš jako vnitřní řád a harmonii. Když si čtu jakékoli spiritualistické knihy, přijde mi, že v nich jde mezi řádky vždycky o ty stejné věci. Těmi jsou láska k bližnímu i k přírodě, pokora a smysl našich životů. Sám nejsem buddhista, křesťan ani muslim, ale jde mi o dosažení harmonie uvnitř mě i harmonie s mým okolím. V to věřím a myslím, že když lidé přistupují k náboženství fundamentalisticky, tak začnou mít pocit, že jsou něco víc než ostatní. To je rizikem křesťanství i islámu, ale víru chápu jako něco jiného, něco vnitřního.

Vojtěch Dyk (34)

Zpěvák Vojtěch Dyk
  • V dětství zpíval v chlapeckém sboru Pueri gaudentes a učil se hře na housle a na klavír. Vydržel ale jen u zpěvu, protože od trpělivého cvičení na nástroje ho odváděl zájem o fotbal a florbal, jimž se v době dospívání aktivně věnoval.
  • Vystudoval herectví na DAMU a už během studia hostoval například v Národním divadle, kde později působil jako stálý člen. Účinkoval také v divadle La Fabrika a zahrál si i ve filmech jako Revival, Anděl páně 2 nebo Na střeše.
  • Spolu s hereckými kolegy Jakubem Prachařem a Janem Maxiánem, skladatelem a textařem Františkem Soukupem a dalšími založil kapelu Nightwork. Ta se proslavila recesistickými hity jako Globální oteplování nebo Tepláky.
  • S režisérskou dvojicí bratrů Cabanů se podílel na inscenaci Mše amerického skladatele Leonarda Bernsteina. V hudebně-divadelním díle se poprvé objevil ještě jako teenager a v jeho novém provedení ztvárnil hlavní roli Celebranta.
  • V současnosti koncertuje s brněnským swingovým orchestrem B-Side Band a připravuje turné s americkou kapelou Kennedy Administration a jazzovým varhaníkem Ondřejem Pivcem, s nimiž natočil album D.Y.K., které vychází 22. listopadu.

Jak to máte v současnosti s politikou? Četl jsem, že se u vás střídají období, kdy cítíte potřebu se k ní vyjadřovat, a období, kdy se od ní snažíte oprostit.

Ano, pamatuju si období, kdy jsem byl velmi aktivní a buřičský, a určitě se k tomu ještě někdy vrátím. Teď ale prožívám spíš období, kdy si chci od politiky trochu odpočinout, což ale neznamená, že bych k ní nechtěl vyjadřovat svůj názor. Se situací v Česku opravdu nejsem spokojený. Člověka, který je přesvědčený o opaku, ale nepřiměju změnit názor, a toho, který není vyhraněný, přesvědčím spíš tím, že mu budu udávat příklad. Přijde mi, že někteří lidé, kteří se na sociálních sítích vymezují vůči zpupnosti současného premiéra a prezidenta, někdy jenom dodávají vodu na mlýn těm, jimž Babiš ani Zeman nevadí. Demonstrace organizované spolkem Milion chvilek pro demokracii na druhou stranu vidím jako obrovsky záslužnou činnost. Je to neanonymní, konkrétní projev nespokojenosti.

Vůbec nechápu, jak může pan Ovčáček říct, že protesty na Letné, nebo dokonce oslavy 17. listopadu na Národní třídě byly plné nenávisti. To jenom svědčí o tom, že tam nebyl. Lidé, kteří jeho výroky poslouchají, pak ale snadno uvěří tomu, že na Letné a na Národní nenávist opravdu byla, i když tam sami nešli. Nikdo z nich přitom nezažil ten pocit, když Dagmar Pecková zpívala hymnu a celá Národní se zastavila a zmlkla. Všichni, co tam byli, se v tu chvíli usebrali a byli pár vteřin jen sami se svým státem. Panovala tam neuvěřitelně vlídná atmosféra, a přesto z úst prezidentova mluvčího slyšíme, že tam byla nenávist. Nebo se podívám na jakýkoli pořad Jaromíra Soukupa a mám chuť zvolat: "Bože, to je idiot." Ale nemůžu, protože by to vyvolalo jen další vlnu nenávisti. Tím pádem si svůj názor už posté řeknu jen sám pro sebe a jdu si najít nějakou vlnu pozitivní energie, třeba v přírodě.

Když už mluvíme o přírodě, jak se díváte na mladé aktivisty, kteří se angažují v boji proti klimatickým změnám?

Je důležité, že tahle vlna aktivismu vůbec vznikla, a přijde mi škoda, že se moc nezabýváme důvody, které k tomu vedly. Místo toho řešíme, jestli Greta Thunbergová nepoukazuje na problém moc hystericky a jestli má taková holčička vůbec právo o něčem takovém mluvit. Kdokoli má přece právo o tom mluvit a nás by měl zajímat obsah jejích slov, který je podle mě pravdivý. V naší společnosti je bohužel trendem nemyslet vůbec dopředu. Vlády se volí na čtyři roky a politici včetně našeho premiéra o svém programu uvažují jen v rámci čtyřletek. Věnují se jenom tomu, co je aktuální teď, i když už mají k dispozici výzkumy, které říkají, že když to na naší planetě budeme dál vést jako doteď, tak příroda za pár desítek let půjde úplně do háje.

Dnes působíte jako hloubavý člověk, který nepřivírá oči před tím, co se děje kolem něj. V jednom rozhovoru jste přitom říkal, že navzdory tomu, že byl váš tatínek, Radko Pytlík, literární teoretik, vám se v dětství do čtení knih příliš nechtělo. Kdy se z vás tedy stal ten přemýšlivý intelektuál?

Já a intelektuál? To teda nevím, ale je pravda, že hloubám poměrně často a častokrát i o blbostech. Čtení mě začalo zajímat až díky profesorce Petříčkové na gymnáziu Arabská, která nás učila literaturu v kontextu dějepisných souvislostí, což mě nesmírně bavilo. Do té doby jsem spíš lítal venku, hrál jsem fotbal a florbal, koukal jsem na Beverly Hills 90210, jedl jsem deset rohlíků denně a zapíjel to litrem mlíka. V knihách jsem nehledal smysl, ale později jsem pochopil, že se díky nim můžu dotknout chytrých myšlenek. Moudrost sice stejně musí vzejít primárně z vás, ale knihy vám v tom můžou pomoct.

A co teď baví vašeho vlastního syna Aloise a vaše nevlastní syny Františka a Cyrila, které vychováváte s manželkou Tatianou? Jsou to spíš knížky, nebo sport?

Na můj vkus by mohli víc běhat venku, ale záleží, co jim nabídnete. Když nekompromisně řeknete, že se jde ven, tak jdou. Časy, kdy jsem se jako dítě těšil, že budu moct po škole s kamarády někde lítat, jsou ale asi pryč a přispívají k tomu ty zpropadené technologie, které vám všechno nabídnou. Když si budete chtít zahrát fotbal, tak si zapnete Fifu dvacítku, což mě občas taky baví, ale stejně si myslím, že je to lepší naživo, takže k tomu chci vést i kluky.

Od letoška jste ženatý a vaše manželka v rozhovoru pro magazín Reportér prozradila, že jste ji žádal o ruku třikrát. Co se stalo, že vám napotřetí konečně řekla své ano?

Přidal jsem jí peníze. Myslím, že se mezi námi nic zásadního nezměnilo, jenom teď asi nastala ta správná chvíle a my jsme už chtěli kromě našich srdcí propojit i naše rody. Měli jsme třídenní svatbu ve slovanském stylu a byly to nejkrásnější chvíle v mém životě.

Co vám manželství do života přineslo?

Za prvé máte prstýnek, díky kterému se v jakékoli zemi přenesete k tomu druhému. A za druhé je hezké, když někomu můžete říct: "Já jsem tvůj."

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Španělský král pověřil premiéra Sáncheze sestavením další vlády

Úřadující španělský premiér a šéf socialistů Pedro Sánchez ve středu po jednání se španělským králem Felipem VI. oznámil, že od panovníka přijímá pověření k pokusu o sestavení nové vlády. Upozornil však, že celý proces pravděpodobně potrvá ještě týdny.

Sánchez uvedl, že od příštího týdne se pokusí získat na svou stranu další politické subjekty ve značně fragmentovaném parlamentu. "Žádná jiná alternativa není možná," zdůraznil socialistický politik. Hlasování o důvěře nové vládě v parlamentu však budou podle Sáncheze pravděpodobně předcházet ještě týdny jednání.

Socialisté (PSOE) zvítězili v listopadových předčasných volbách, ale nepodařilo se jim získat nadpoloviční většinu v parlamentu. Ze 350 poslanců jich mají pouze 120.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

V 88 letech zemřela filozofka Eva Formánková. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77

Ve věku 88 let zemřela filozofka a redaktorka Eva Formánková. V 60. letech stála u vzniku edice Váhy, která se věnovala nemarxistické filozofii. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Formánková zemřela v neděli v Praze, poslední rozloučení se uskuteční v pátek od 14:30 na olšanském hřbitově. ČTK o tom dnes informoval její syn Jaroslav Formánek.

Zdroj: ČTK
Další zprávy