Soudě podle traileru to vypadá, že váš nový film bude hodně chlapský, mám pravdu?
Nevím, já už to tak nevnímám. Je to možná chlapácký film, ale velkou roli v tom nakonec bude hrát holka. Vážně nad tím takhle nepřemýšlím. Děj se motá okolo chlapů, ale trailer já jsem nedělal, to je záležitost PR. Ale ano, můžeme ho takhle charakterizovat.
Ve vašich předchozích filmech se vždycky nějaký ten nekompromisní hlavní hrdina našel, ať už šlo o faráře Holého ze Zapomenutého světla, nebo Juru Barana z Je třeba zabít Sekala. Budou takoví chlapi, kteří se dokážou za něco rvát, i v Úhoři mají nabito?
Jsem chlap… Strašně rád bych natočil film o ženské duši, ale k tomu se tak nějak pozvolna propracovávám. Pro mě je chlapský svět srozumitelnější a snazší.
I když s ním ženská umí docela slušně zamávat, o čemž pojednával i váš snímek O rodičích a dětech. Je z vašich filmových postav něco z vás?
Je možné, že tam k nějaké projekci dochází. Vždycky se nějak identifikuju s původním námětem nebo se scénářem, většinou se pak podílím na konečné podobě, něco ve mně zavibruje, tím projektem nějakou dobu žiju, takže je celkem logické, že se do toho nějakým způsobem otisknu.
Řekl byste, že ve svých filmech sledujete nějaké ústřední téma?
S odstupem času bych našel věc, která je spojuje, a to je touha jedince po svobodě. A vždycky je tam ta láska, ať už ji zobrazuju jakkoliv. To jsou věci, které mě zajímají a které chci zkoumat.
Už jste se v tomhle ohledu něčeho dobral, nebo jste stále na začátku cesty?
Vystudoval jsem Gestalt institut a začal jsem provozovat psychoterapii.
Vladimír Michálek
V roce 1999 dostal deset Českých lvů za drama Je třeba zabít Sekala, než tento dosavadní rekord o pět let později pokořila polská režisérka Angieszka Holland s filmem Hořící keř. Předlohou pro jeho celovečerní debut Amerika mu byl román Franze Kafky Nezvěstný, skvěle zadaptoval knihu Emila Hakla O rodičích a dětech a před pár dny dokončil černou komedii Úhoři mají nabito, v níž se před kamerou sešli bratři Kryštof a Matěj Hádkové.
Co to obnáší?
Je to věc, která mě zajímala už dlouho, ještě předtím, než jsem se vrhl na natáčení filmů. Než jsem nastoupil na FAMU, studoval jsem medicínu, což se mi teď po letech náramně hodí. Vždycky mě zajímala neurologie, psychiatrie, takže teď jsem si částečně splnil sen a začal jsem se věnovat tomuhle. Mám pár klientů, a jen co odbavím Úhoře, zase se do toho ponořím.
Čili vás to teď zcela naplňuje?
Absolutně.
Víc než film?
Je to v naprosté rovnováze. Díky studiu a praxi psychoterapie jsem začal chápat víc věcí, ujasnil jsem si, co dělám, proč to dělám, a taky jsem získal určitý nadhled.
Čili to pomohlo i vám. V tvorbě i v životě.
To především.
Takže když teď jako filmař píšete nějaké postavy a pak s nimi pracujete na place, vidíte jim víc do hlav?
O to ani tak nejde, spíš jsem mnohem pečlivější v budování charakterů. Pomáhá mi to ve stavbě situací, v dialozích, prostě ve všem.
Víte, že asi nevím o žádném dalším režisérovi, který by byl zároveň psychoterapeutem? Čili za vámi docházejí klienti a vy s nimi vedete dialog? Konzultaci? Říkám to správně?
Já bych to nazval poradenstvím.
Tak až bude potřeba, zajdu si za vámi.
To nejde, protože už se známe.
To je špatně?
Není to etické a nikam by to nevedlo. Sebral bych vám hodně prostoru, už byste třeba nechtěl mluvit o tom, že píšete do novin, možná byste se za to i styděl a já bych přemýšlel, proč o tom nechcete mluvit.
Takže bych nechtěl mluvit o něčem, o čem vy víte?
No a třeba byste začal i lhát. Ale ne mně, hlavně byste obelhával sám sebe. Navíc ta terapie je založená na intimitě - to je, jako když jdete normálně k doktorovi nebo k právníkovi. Chcete mít jistotu, že to nebudou vynášet ven. Ale v našem případě, kdy máme nějaké společné známé, by vám v mozku mohlo hlodat - a co když on se uvidí s tímhle nebo s touhle a bude se o tom s nimi bavit. Takže byste byl ještě o to uzavřenější.
Čím to, že se pořád ostýcháme mluvit o svých duševních problémech?
Ono to vlastně má i souvislost s filmem. Když si scenárista neví rady, šup, pošle hrdinu do blázince. To samé když chce vystavět nějakou směšnou situaci, nažene ho k terapeutovi. Takhle bohužel pak lidi tuhle profesi vidí, jako něco hraničního, kde si někdo řeší vlastní mindráky. Lidi klidně mluví o tom, že snědli něco dobrého a zdravého, dostali do těla spoustu živin a pak se krásně vyprázdnili.
Nikdo ale nemluví o tom, že si dennodenně zacpává mozek vším možným z televize a z dalších sdělovacích prostředků. A že jim v tomhle případě chybí konečník, kterým by to přebytečné vypustili ven. Proč nemůžete usnout? Protože se vám v hlavně melou miliony myšlenek, kterých se neumíte zbavit. Musíte si propojit hlavu s tělem a nenechat hlavu hrát prim.
Může v téhle situaci pomoct víra? Proč se ptám - v Zapomenutém světle a v Je třeba zabít Sekala řešíte střet ideologií. Farář Holý jde proti komunistické zvůli, evangelík Jura Baran čelí dogmatickým katolíkům…
Z venku viděné se to tak může jevit. Vidím to takhle - potřebujeme k životu balanc, který jsme všichni zažili v druhé půlce těhotenství, kdy jsme se váleli v plodové vodě. Přijímali jsme a vypouštěli všechno, co nám matka dala a co nám vyhovovalo. Žili jsme v ideálním prostředí a ideální teplotě. Máme to všichni v sobě, hledáme tu rovnováhu, a proto vznikají víry. Já jako ateista to vnímám jako totální nonsens, že někdo hledá jakousi trojjedinost, když jde o jednu jedinou věc.
Přesto - nepokradeš, nesesmilníš, není to přece jenom návod na to, abych si to v sobě nějakým způsobem srovnal?
Může být, ale pořád je to prefabrikát, který podle mě moc nefunguje.
Přesto to tam podle mě máte. V Zapomenutém světle, v Sekalovi… Je to svým způsobem dialog mezi světským a duchovním názorem na život.
Ale ještě nad tím mám člověka, který nechce lhát. V tom je podle mě zakopaný pes. Upřímnost, neústupnost. V tom, že se neohlížím na to, co způsobím tím, že něco někde řeknu, že se nebojím toho, abych někoho nenasral.
Svého času se hovořilo o americkém remaku vašeho filmu Babí léto. Na čem to vlastně tenkrát ztroskotalo?
Proběhla jakási komunikace s producenty, měli zájem o scénář. Nedopadlo to, nicméně v roce 2002 šel do kin film O Schmidtovi s Jackem Nicholsonem, což byla podle mě odpověď právě na Babí léto.
Je pravda, že se o vás uvažovalo jako o režisérovi filmu Hodiny?
To je krásná ukázka fungování webu ČSFD, kde jste se to dočetl. Není to pravda. Po velmi kladných kritikách na Babí léto, které vyšly třeba v New York Times, jsem byl pozvaný k producentům, přičemž jeden z nich pracoval na Hodinách, které už ale v té době byly natočené. Mluvili jsme o úplně jiné látce, která měla s Hodinami společné jen jméno scenáristy a dramatika Davida Harea.
Zvládl byste natočit film kompletně v zahraniční produkci?
Asi ano, ale čím jsem starší, tím o tom mám větší pochyby. Vím, že bych měl k dispozici kouče přes dialogy, měl bych veškerý servis, ale chyběla by mi přímá komunikace s herci. A i když jsem jazykově celkem vybavený, nejsem na tom tak dobře, abych s nimi mohl dělat to, co chci.
Dokázal byste ze všech svých filmů vybrat jeden, na němž se vám nejvíc povedlo všechno, oč jste zatím jako filmař usiloval?
Máte děti?
Mám, dvě.
Já jich mám pět. A nemůžu vybrat jedno, které mám nejradši. To se zkrátka nedá.
Zmínil jste databázi ČSFD. Jak se tváříte na to, že v tuhle chvíli tam má váš film Prázdniny v Provence 19 procent a je ohodnocený jako 165. nejhorší film?
Já jsem na něj hrdý. Moje děti si ze mě dělají srandu tím, že ve vybraných chvílích mi předčítají komentáře uživatelů ČSFD k tomuhle filmu. Čas od času se takhle bavíme, ale zajímavé na tom je, že jak tenhle film stárne, začínají ho objevovat patnácti- a šestnáctiletí. Nechci se o tom moc rozpovídat, ale ve chvíli, kdy přijedete do Francie, nemáte v ruce hotový scénář a víte, že za pár dní musíte natočit alespoň nějaký hotový tvar… Ono to dozraje, získá to svou hodnotu.
