Pamatujete si, kdy jste měl poprvé šanci si osahat počítač?
Někdy v osmdesátých letech na konci základní školy jsem se v technickém kroužku dostal k počítačům typu Sinclair nebo Atari, předchůdcům dnešních PC zaměřených na hry. Byly to stroje, do kterých jste vložili kazetu a pak jste deset minut čekali, než se hra rozjede. Možná ještě o něco dřív mi ale strýček ze zahraničí dovezl videohru na televizi, v níž jste ovládali dvě čárky, které odrážely pingpongový míček.
Takže vaše nadšení pro technologie odstartovaly dvě čárky s míčkem?
Zápal pro technologie se u mě probudil už v dětství. Plánoval jsem ho skloubit se svým zájmem o výtvarné umění a tvořit speciální efekty do filmů a 3D animace. Na střední škole jsem měl štěstí, že jsem mohl na rok vyjet do Ameriky, kde jsem si vyzkoušel práci s trojrozměrnou grafikou, která tehdy nebyla vůbec běžná. Začal jsem k tomuhle odvětví tíhnout a nepustilo mě to ani v době, kdy jsem místo brigády při vysoké škole zakládal vlastní firmu.
Vaše společnost Etnetera zaměřená na vývoj webových stránek vznikla rok po tom, co Ivo Lukačovič rozjel Seznam. Taky jste začínali jako studentský start-up v garáži?
Etneteru jsem zakládal s kamarádem Vaškem Bittnerem. Sídlili jsme v bytě mých rodičů a pokoji pro hosty, kam jsme si vodili klienty, jsme říkali kancelář. Firmě Annonce, jednomu z prvních zákazníků, jsme poslali klasický papírový dopis, ve kterém jsme jí drze sdělili, že jejich web za moc nestojí a my jim vyrobíme lepší.
Se spolužákem Ivem Lukačovičem jsem byl na vysoké škole ve stejném kruhu a vzpomínám si, jak jsem se ho ptal, proč Seznam vůbec zakládá. V té době už fungoval vyhledávač Yahoo a já jsem nechápal, proč vkládat energii do něčeho, co už existuje, a pracovat na lokální verzi. Až později jsem si uvědomil Ivovu předvídavost a v Etneteře jsme pak pro Seznam programovali první verzi e-mailové schránky.
Ve svém podniku jste pak aplikoval principy takzvané svobodné firmy, což zní dost atraktivně, ale co si pod tím má představit laik?
Etnetera tehdy měla za sebou nějakých dvanáct let existence a kvůli neustálému rozšiřování začínala trpět nešvary jiných velkých firem. Jednotlivá oddělení spolu moc nekomunikovala a kolikrát stála proti sobě. Přemýšlel jsem, co s tím, a pak se mi do ruky dostala knížka Podivín od Ricarda Semlera, brazilského podnikatele, který po otci zdědil obrovskou továrnu na lodní díly. Dával zaměstnancům velkou důvěru a samostatnost, aby se s firmou více ztotožnili a začali se aktivně angažovat v jejím rozvoji. Dělníci mohli sami organizovat výrobní proces, protože Semler byl přesvědčený, že mu nejlépe rozumějí.
Podobné principy ale mají i své stinné stránky, protože zahrnují radikální otevřenost. Všichni zaměstnanci například vědí, kolik berou jejich kolegové, a spolurozhodují o tom, kolik peněz kdo dostane z odměn. Na druhou stranu se v kuloárech nešíří pomluvy typu "on bere tolik, protože kamarádí se šéfem". Ve svobodné firmě taky žádné pravidlo není svaté, a když přijde nový zaměstnanec s otázkou, čemu konkrétní předpis slouží, a nikdo mu není schopný odpovědět, znamená to, že by se měl zrušit. Spousta lidí si myslí, že něco podobného může fungovat jen v menších kreativních agenturách, ale najdete mnoho firem s dělníky pracujícími u pásu, které tento systém využívají.
Před dvanácti lety jste objevil buddhismus a začal se věnovat meditaci. Jak jde zenově klidná mysl dohromady s prací v technologickém odvětví, kde vám stačí chvíle nepozornosti a trendy vám mohou utéct?
Buddhismus se skládá z různých směrů. Některé doporučují jen sedět deset let v jeskyni a meditovat, jiné radí uchýlit se před rušivými impulsy každodenního světa do kláštera a třetí cesta, kterou se ubírám i já, spočívá v tom, že sice meditujete, ale zároveň s buddhismem pracujete ve vašem běžném životě. Buddhismus obecně říká, že všechno se neustále mění, nic není trvalé, a tak nemá cenu se k tomu příliš připoutávat. Kromě klidu ve vlastní mysli vám nic nepřinese dlouhodobé štěstí, a když si to uvědomíte, dodá vám to v životě neskutečnou lehkost.
Nemusíte se nutně od vnějšího světa odpoutat, ale naopak využít příležitostí, které vám místo a čas, v němž žijete, přinášejí. I díky buddhismu vnímám obrovskou odpovědnost se svým životem dobře naložit a pomoct těm, kteří tak příhodné podmínky k rozvoji nemají. Všechno vědění, které může naší civilizaci prospět, je z pohledu buddhismu v pořádku a i Dalajláma říká, že pokud věda přijde na něco, co je s buddhismem v rozporu, musí se buddhismus proměnit. Pokud nám technologie umožní spolu lépe komunikovat, nebudeme díky nim nemocní a nebude nás trápit materiální nedostatek ani nedostatek přístupu ke vzdělání, jsou z morálního hlediska správné.
Martin Holečko (43)
- V roce 1997 spoluzakládal firmu Etnetera původně zaměřenou na tvorbu webových stránek. Ta má dnes pod sebou hned osm podniků včetně VRgineers, jehož tým vyvíjí brýle na virtuální realitu.
- V roce 2006 se dostal k buddhismu, kterému propadl natolik, že v následujících několika letech jezdil po světě s jedním z lámů a pomáhal mu zakládat meditační centra.
- V roce 2017 uspořádal první ročník festivalu Future Port Prague, jenž návštěvníkům přiváží nejen nejčerstvější technologické inovace, ale i světové technologické lídry, kteří o společenských dopadech neutuchajícího vývoje diskutují.
V médiích dnes ale čteme hlavně o elektromobilech ve vesmíru, virtuální realitě nebo dronech. Nabízejí skutečně technologie odpovědi na zásadní problémy lidstva jako globální oteplování či masová migrace, nebo jsou jen hračkami pro zhýčkané obyvatele prvního světa?
Podívejte se, jak dnes technologický vývoj přispívá třeba k řešení nedostatku pitné vody. Máme obrovské oceány se slanou vodou a technologie nám dává naději, že díky odsolování nalezneme na omezené množství pitné vody odpověď. V Izraeli jsou v tomhle už hodně daleko. Dřív to bylo energeticky příliš náročné, ale dnes se desalinace díky nanotechnologiím posouvá rychle kupředu.
Další oblastí, ve které můžeme sledovat pozitivní vývoj, je vzdělávání. Dnes se k internetu připojí třetina obyvatel světa, ale za dalších pět let už může být on-line všech osm miliard, a jakmile se tak stane, výrazně rozšíříme přístup ke vzdělání. Firmy jako Amazon, Google nebo SpaceX vytvářejí po celé zeměkouli sítě nízkoletících družic a balonů s internetovým signálem. Umělá inteligence navíc dává přísliby pro individualizovanou výuku, protože umožňuje ušít výukový program na míru podle znalostí, kterými konkrétní člověk disponuje. Brzy budeme mít vlastní AI učitele, kteří budou přesně vědět, jaká metoda učení u nás nejefektivněji funguje.
Technologie sice nevyrobí miliony učitelů, kteří vyrazí vzdělávat děti v afrických vesnicích, ale mohou do těchto vesnic dostat on-line kurzy, díky nimž se Afričani budou moci vzdělávat sami. Drony v Africe zase slouží k rozvážení léků do oblastí, kde nejde s ničím větším přistát. V poslední době drony několikrát zachránily život lidem topícím se v moři. Shodily jim do vody vesty a zůstaly u nich, aby je mohl najít plavčík.
Takže ani teorie digitální propasti, podle níž z technologií profitují hlavně vzdělanější a bohatší lidé a ti chudší z méně rozvinutých regionů nikoli, už z vašeho pohledu neplatí?
Tyhle rozdíly se postupně stírají. Jeden Ind provedl před pár lety v chudé části své země experiment. Na veřejném místě vyvrtal do zdi díru, do té umístil počítač připojený k internetu tak, aby ho nikdo nemohl odnést. Během pár dnů se u stroje začala srocovat skupinka mladých lidí, kteří sice neuměli anglicky, ale pochopili, jak počítač funguje. Za několik týdnů už počítač běžně používali, což svědčí o tom, že lidé jsou od přírody zvědaví a záleží jen na tom, jestli jim k nástrojům a k informacím dáte přístup. I v Indii se pak obyvatelé klidně budou moci dívat na přednášky z Harvardu. Na festivalu Future Port letos bude přednášet mimo jiné Ind, který vyvinul aplikaci podobnou Uberu, díky níž si ovšem nesjednáte řidiče auta, ale typicky indické rikši. Získal si s ní miliony uživatelů a statisíce řidičů.
Když se dnes podíváte na ukazatele jako úmrtnost novorozenců, počet úmrtí při válečných konfliktech, průměrný věk dožití, gramotnost a podobně, zjistíte, že je na tom lidstvo nejlépe za celou svou historii. Podle tvrdých dat žijeme v zatím nejpříznivější historické epoše, která díky hyperkonektivitě a neuvěřitelnému zlevňování technologií nabízí jedinci možnosti dříve vyhrazené jen vládám a velkým korporacím. Počítač, co si před dvaceti lety mohla dovolit jen NASA, má dnes každý z nás v kapse a velkou společenskou změnu klidně můžete udělat se správnou aplikací. Všechno, co v mém dětství vypadalo jako science fiction, už si dnes můžete osahat. Chybí nám snad už jen teleport, ale ten hodlá vynalézt můj syn a já mu v tom fandím.
Nekoncentruje se ale současně stále více moci do rukou technologických korporací jako Google nebo Facebook?
Hráči, kteří technologie dovedou zneužít a manipulovat pomocí nich společnost, jako v poslední době třeba Cambridge Analytica, s námi zůstanou. A nadále budou existovat i výzkumné laboratoře pod vládními a vojenskými programy, ve kterých budou vznikat věci, nad nimiž veřejnost nemá kontrolu. Pozitivní dopady technologií ale vždycky nakonec převáží. Jinak už bychom se s atomovou bombou vzájemně vyvraždili. O rizicích, která technologie přinášejí, je dobré diskutovat, ale ne se jich zbytečně děsit.
Nacházíte tedy u současných technologických trendů nějaká rizika, o nichž bychom měli debatovat?
Největší potenciální riziko pochopitelně představuje umělá inteligence, ať už mluvíme o autonomních autech nebo robotických pomocnících. Proto jsme také do programu festivalu Future Port zařadili symposium o etice strojů, na němž vystoupí i japonský vývojář robotů. Japonská populace výrazně stárne a poukazuje na trend, který dřív nebo později zasáhne celou planetu. Jeden člověk v produktivním věku tam připadá na jednoho seniora, přičemž před několika dekádami ten poměr byl ještě dvacet ku jednomu. Tím pádem budou například na zdraví japonských důchodců brzy dohlížet roboti a my potřebujeme, aby dokázali činit rozhodnutí v souladu s lidskou morálkou, a ne jen na základě toho, co jim někdo naprogramoval.
Zmiňoval jste autonomní auta. Věříte, že se na trhu uchytí?
V průběhu tohoto a příštího roku by se měla začít využívat u taxislužeb a věřím, že za takových dvacet let se lidstvo shodne na tom, že bude lepší, když necháme auta, aby se řídila sama, a nebudeme se jim do toho plést. Lidský prvek, to, že za volantem usnu, nedávám pozor, nebo jedu pod návalem emocí, technologie eliminují. Budeme stát před rozhodnutím, jestli řidiče za volantem necháme a budeme dále svědky těžkých nehod, nebo z řidičáku uděláme něco jako zbrojní pas, který si pořídí jen opravdoví motoroví nadšenci a ti si budou jezdit mimo silnice na závodním okruhu. Mladá generace už auto pomalu přestává vnímat jako symbol společenského postavení, chápe ho spíš jako službu a myslím, že tato tendence převládne.
Sám se v současnosti s firmou VRgineers věnujete vývoji brýlí pro virtuální realitu. Jak dokonalé vaše VR brýle aktuálně jsou?
S VRgineers dodáváme brýle hlavně profesionálům, kteří je potřebují při práci v architektuře, designu nebo automobilovém průmyslu. Takové brýle musí mít daleko dokonalejší technické parametry než jejich obdoba pro videohry. Musí nabízet vyšší rozlišení a větší zorný úhel, takže je prodáváme za výrazně vyšší cenu, než stojí model pro hráče. Koupíte je za pět tisíc euro, ale dávají profesionálům obrovské možnosti. Mohou se díky nim na chvíli stát kouzelníky a vidět domy i auta ještě dřív, než vzniknou.
Obrovský potenciál má virtuální realita taky v oblasti medicíny. Může pomoci vojákům vracejícím se z krizových oblastí nebo lidem po autonehodách s jejich posttraumatickými poruchami. V rámci terapie se s virtuální realitou můžete vrátit k věcem, s nimiž se nedokážete vyrovnat, prožívat situace, které nám nahánějí strach, a zbavovat se tak různých fobií. Mozek se na virtuální realitu rychle adaptuje, tělo má stejné fyzické reakce, jako by člověk právě šel po tenkém prkně mezi mrakodrapy, ale vy přitom zůstáváte v naprostém bezpečí.
Chirurgové se pak ve virtuální realitě mohou dopředu připravovat na složité operace nebo v ní učit operovat mladé lékaře. Mohou si do ní nahrát data z magnetické rezonance a pak například procházet model mozku a hledat v něm nejlepší cestu, jak se dostat k nádoru. Virtuální realita může také zlepšit podmínky, v nichž dožívají umírající pacienti. Ti se díky ní mohou vrátit zpět na oblíbená místa, nebo se podívat tam, kam vždycky chtěli, ale už to nestihli.
Jakým způsobem budeme virtuální realitu v budoucnu ovládat?
Naše brýle už mají senzory na ruce, takže objektem ve virtuální realitě můžete pohybovat s nimi. Doplnit by je měly hlasové příkazy a snímání vašeho pohledu. Spíš než abychom ťukali do virtuální klávesnice, budeme místo psaní jen diktovat slova. Haptika je pak zatím u VR brýlí v plenkách, ale ideálně bychom v budoucnu měli virtuální realitu i cítit.
Festival Future Port jste před rokem založil, abyste Prahu dostal na mezinárodní technologickou mapu. Neujíždí ale Česku, často označovanému za levnou montovnu, vlak?
Podle výzkumu, který jsme si nechali udělat, vnímají tři čtvrtiny Čechů technologický vývoj pozitivně. Myslím si ale, že jsou pohodlní, tolik necestují a potřebují, aby někdo přitáhl inspiraci ze světa k nim. Na montování součástek pro zahraniční firmy bychom brzy mohli dojet, protože s robotizací bude podnikatelům úplně jedno, kde najdou levnou pracovní sílu.
Česko má velkou tradici vynálezců a mělo by konečně přehodit výhybku na znalostní ekonomiku a inovace. Jasně že naše vláda nikdy nenaleje miliony do výzkumu umělé inteligence, ale to si taky mohou dovolit jen Čína a USA. Ukazuje se, že v nanotechnologiích nebo ve virtuální realitě dokážeme být světoví a já nás chci roztleskat, abychom se v podobných oblastech dále rozvíjeli. Češi jsou kutilové a měli by technologický pokrok táhnout kupředu.
Podívejte se na poselství Martina Holečka v pořadu DVTV Apel:
