Spousta lidí má stále zafixováno, že stahování z internetu není v České republice nelegální. Ti protřelejší možná ještě přidají, že mají ze zákona právo si vytvořit záložní kopii čehokoliv.
A mají pravdu. Právní řád u nás skutečně nijak nepostihuje ty, kteří z internetu stahují filmy, hudbu a software, pod který spadají i počítačové hry. Pokud je tedy čirou náhodou nestahujete z torrentů, čímž automaticky dochází k nelegálnímu sdílení. Nebo vám jejich tvůrce tvorbu záložní kopie neumožní, což je jeho svaté právo.
Obejití takové ochrany je samozřejmě nelegální. A nelegální je i stažené programy instalovat a používat, neboť v uživatelských ustanoveních (ano, v takových těch dlouhých řádcích textu, který bezmyšlenkovitě odklikáváte při instalaci čehokoliv na svůj počítač či konzoli) je na nelegální software výslovně pamatováno.
Dlouhá léta jsme patřili k "velmocím", co se procenta nelegálního softwaru ve společnosti týče. A netřeba to ani pojmenovávat takto honosně, zkrátka táta si večer stáhl tři filmy z Ulož.to a nikdy se na ně nepodíval, máma chtěla vypálit písničky pro kamarádky v práci, děti si ve škole sdílely hry na zlatých Verbatim CD a babička přece potřebovala ty Windows jen na internet a najednou jí zčernala obrazovka a dole v liště jí něco vyskakuje.
Díky protipirátským ochranám se situaci dařilo tu a tam zlepšovat, ale obecně se dá říci, že piráti vždy byli minimálně o krok vepředu - minimálně co se technického řešení týče.
Spousta těch, kteří si hry nekupují, to dělá z přesvědčení, že za software přece nebudou platit. Neexistuje pro ně jakékoliv vyjádření toho, že by za ikonu na ploše, která nemá stejnou hodnotu jako encyklopedie nebo nová převodovka, měli dát libovolné množství peněz.
Jednu věc však ovlivnit nemohou. Lidskou pohodlnost. Pamatujete, když jste museli hledat nejrůznější cracky a trávit nepřeberné množství času zkoušením, zda zrovna tahle verze je ta správná? Trnout nad jakýmkoliv pokusem aplikace o update a libovolná plná verze programu na úpravu fotek z časopisu Počítač pro každého byla jako svatý grál?
Ještě na konci minulého desetiletí si i legální zákazník musel připadat u nákupu softwaru jako nejposlednější onuce. Nejrůznější ochrany, které v lepším případě otravovaly při každém spuštění, v tom horším vám poškodily data na disku, doprovázely vydání každé větší hry.
Firmy se předháněly nikoliv v tom, jak platícímu člověku zážitek maximálně zpříjemnit, nýbrž mu házely stále nové klacky pod nohy. Firma Stardock ztratila ostych jako jedna z prvních a nabídla své hry bez jakékoliv ochrany. Pozitivní PR v médiích a silná hráčská (i finanční) odezva dodaly odvahu i ostatním.
Dnes o protipirátských opatřeních prakticky neslyšíme. Hry jako Fortnite, DOTA 2 nebo League of Legends, které patří do špičky, co se počtu hráčů na světě týče, jsou rozdávány zcela zadarmo a autoři vydělávají na kosmetických předmětech, kterými si hráči mohou zkrášlit svou postavičku.
Ano, za virtuální čepici na virtuálním zvířeti dovedou lidé zaplatit skutečně astronomické sumy, pohybující se v řádech stovek milionů dolarů. Snad ani netřeba připomínat, že tyto módní předměty ukrást žádným způsobem nejdou. Autoři je schraňují na svých serverech a vám propůjčují jen jakousi formu digitálního klíče, kterým si je odemknete. Této problematice se na tomto místě určitě ještě budeme věnovat.
Proč krást
Jak si ale v roce 2018 ukrást hru? Možnosti pochopitelně existují a na on-line úložištích naleznete libovolný titul. Otázkou však je, proč byste to dělali. Doby, kdy i mnoho měsíců (či let) staré hry stály dva tisíce korun a průměrný plat se pohyboval kolem deseti tisíc, jsou dávno pryč.
Standardní cena novinky pro PC i konzole je stále zhruba patnáct stovek. Výrobci ale pochopili, že vydělat se dá i na slevě, tudíž s železnou pravidelností zhruba tři měsíce po vydání přichází první cenový pád, který je dále umocněn různými sezonními slevami.
Skrz digitální distribuci se navíc můžete dostat i k takovým (pravidelným) akcím, které vám umožňují nákup za vámi zvolenou částku či si rovnou koupit desítky her v balíku za desítky korun. Otázka by tedy spíše měla být postavena takto - proč v roce 2018 ukrást hru?
Spousta těch, kteří si hry nekupují, to dělá z přesvědčení, že za software přece nebudou platit. Neexistuje pro ně jakékoliv vyjádření toho, že by za ikonu na ploše, která nemá stejnou hodnotu jako encyklopedie nebo nová převodovka, měli dát libovolné množství peněz. A je u nich naprosto nepředstavitelné, že by kdykoliv změnili názor - protipirátské lobby navzdory.
Ti osvícenější piráti pak mají dva základní argumenty. "Nejprve si vyzkouším, jestli mi ta hra vůbec poběží" a "Když mě bude opravdu bavit, tak pak nemám problém si ji koupit".
Oba dva souvisí s tím, že demoverze neboli hratelné ukázky například s jednou úrovní nebo jedním závodním okruhem, prakticky vymizely. Někdy z technických, jindy z ideových důvodů, kdy i ona hratelná ukázka mohla posloužit pirátům v prolomení ochrany u plné verze.
I tady ale existuje řešení. Steam, největší světový herní obchod s digitálními kopiemi, nabízí už delší dobu možnost vrácení celé částky za nákup ve chvíli, kdy ve hře neodehrajete více než 120 minut.
Zakopaný pes tak bude někde jinde. V Česku jsme si prošli obdobím naivního přesvědčování, uvolněné benevolence a "zaplať, kolik můžeš" i tvrdými výhrůžkami skrz trestní oznámení a exemplární příklady s milionovými tresty. Na obyčejného Honzu Nováka s domácí vypalovačkou, kreditem na Ulož.to a rychlým internetovým připojením to ale mělo pramalý účinek.
Dorůstající generace sice také bude chtít věci hned a ideálně zadarmo, ale zainteresované firmy se s nimi naučily pracovat a věci zadarmo jim skutečně dávají. A hned. Pirátství tu s námi bude vždycky. Je však dobře, že už se nejedná o tu uživatelsky nejpříjemnější volbu při shánění nejen her.
