Médium počítačových her se za přibližně padesát let svého vývoje proměnilo k nepoznání. Z jednoduché kratochvíle, stvořené k loudění pětikorun v maringotkách a hospodách, se přesunuly do našich obývacích pokojů.
Nejprve do rohu, aby na ně nebylo moc vidět. Následně rovnou pod televizi, ale v obležení videa, satelitu a zesilovače. A až posledních pár let se lidé za svůj koníček přestali stydět. Už dlouho není za co.
Videohry dovedou vyprávět interaktivní příběhy se stejnou a mnohdy větší intenzitou než hollywoodské spektákly. Díky rozšíření nástrojů, skrz něž hry vznikají, si i menší tvůrci mohou dovolit sdělit svůj malý příběh o hodinové stopáži.
A vedle toho stále existují série, jejichž počátky si dost možná také vybavíte. FIFA, Call of Duty nebo Battlefield vychází ve stylu kolovrátku vždy na podzim, a ačkoliv na ně herní odborníci jen málokdy myslí při vyhlašování největších pecek za daný rok, prodávají se po milionech. Jsou totiž určené těm, kteří na hry nemají čas.
Největší překážkou pro hraní her už dávno není jejich pořizovací cena. Doby, kdy jsme za průměrný herní počítač, herní konzoli nebo i obyčejné krabice s hrami dávali desetitisíce a ukrajovali tím ze svých výplat a kapesných nemalé procento, jsou dávno pryč.
Jaromír Möwald
- Hraju hry od začátku 90. let a už s tím nikdy neplánuji přestat.
- Prošel jsem si redakcemi takřka všech herních médií v České republice.
- Mezi mé nejoblíbenější hry patří Red Dead Redemption, Pharaoh nebo Forza Horizon.
- Zajímají mě příbehy lidí, kteří hry vytváří, kteří je hrají a kteří by se jich nikdy v životě nedotkli.
- Jedna slečna mi na prvním rande řekla, že zabývat se počítačovými hrami je "ještě horší než dělat popeláře".
Česká společnost zbohatla - PlayStation a pár her k tomu si dnes může dovolit skutečně kdokoliv. I herní zážitky se zjednodušily. Instalace je dětsky snadná věc na pár minut a samotné hraní často autoři zpříjemňují příběhovou obtížností, kdy se míra frustrace snižuje na minimum ve prospěch zážitku.
Jenže kde na to všechno brát čas? I mnohaletí hráči se dříve či později dostanou do situace, kdy musí dělit čas mezi práci, rodinu a své koníčky. A je mnohem jednodušší vměstnat do už tak nabitého dne hodinku fotbalu v sérii FIFA nebo pobíhání po bojišti v Call of Duty než stohodinové RPG Kingdom Come: Deliverance, které efektivně kouskovat na menší části příliš nejde.
Než si totiž rozvzpomenete, jak se co ovládá, kam jste se v ději naposledy posunuli a co máte dělat teď, znechuceně vše vypnete a jdete střílet do Battlefieldu, kde se nic takového řešit nemusí.
Osobně se dnes a denně setkávám s lidmi, kteří mají videohry rádi, ale aby si je (alespoň) jednou za rok užili, musí si brát na několik dní dovolenou.
Hry a jejich tvůrci se v průběhu let snažili přijít s kompromisem, který by dovedl uspokojit obě strany. Systém kapitol, shrnutí dosavadního děje formou animované sekvence nebo přizpůsobivá obtížnost - tím vším se pokoušeli odpadnuvší hráče vábit zpět.
Jenže pak přijde titul jako The Last of Us (TLOU) a ukáže, že to hlavní, s čím mají tvůrci problém, je dávkování zajímavého obsahu. TLOU je komplikovaná hra, navíc poměrně náročná na ovládání a ke všemu dlouhá jako deset celovečerních filmů. A přesto se jí prodaly miliony kusů a o skvěle podaném příběhu básní jak dlouholetí pařani, tak občasné "herní mámy a tátové".
Dokud si z tohoto příkladu nevezmou ponaučení i ostatní tvůrci, zůstanou počítačové hry skutečně jen zábavou pro děti. Pro děti, které na ně mají čas.
