Jaké jste, Terezo a Sabino, měly pocity, když jste se od dokumentaristů dověděly o tématu filmu a o tom, že byste se staly volavkami, na které budou filmaři internetové predátory lovit?
Tereza: Já jsem se s Vítem Klusákem a s Bárou Chalupovou setkala ještě před hlavním castingem, protože nejdřív protagonistky dokumentu hledali na hereckých školách a já jsem v té době chodila na DAMU. Na schůzku jsem šla naslepo, netušila jsem, o jaké téma se bude jednat, a když mi ho představili, tak jsem vůbec nepochybovala, jestli do toho jít. Tím, že jsem sama ve 12 letech nějaký incident s internetovým predátorem zažila, přišlo mi nesmírně důležité o tomto problému točit.
Sabina: Mě do castingu přihlásila sestra, kterou inzerát o tom, že hledají dospělou ženu s mladistvým vzhledem, pobavil, protože věděla, že přes svůj věk pořád vypadám na 13. Podobně jako Tereza jsem si sama prošla nějakou zkušeností s internetovým predátorem, takže jsem taky měla nutkání se projektu účastnit, abych dnešním dětem pomohla. Strach jsem neměla, protože jsem věděla, že ve svých 20 letech můžu z role 12leté holky vždycky občas utéct, zatímco holky, kterým je skutečně 12, ze svého světa vypadnout nemůžou a já je tímhle způsobem můžu podpořit.
Jakými zkušenostmi s internetovými predátory jste si samy v mladším věku prošly?
Tereza: Já jsem si ve 12 letech začala psát s jedním starším mužem na serveru Lidé.cz, nejdřív ve veřejném chatu a následně v osobních zprávách. Manipuloval se mnou tak, že mi tvrdil, že je vážně nemocný, umírá a jediné, co ho může zachránit, je moje panenská moč. Vyvolal ve mně spasitelský komplex, hrozně jsem mu chtěla pomoct, protože mi tvrdil, že jsem jediná, komu věří. Vedle toho mi za tu panenskou moč začal nabízet peníze, asi pětistovku, což pro mě tehdy bylo neskutečně moc. Nejdřív jsme se dohodli na tom, že já jenom na nějakém místě nechám skleničku, pak odejdu, on si ji vyzvedne, nechá mi tam peníze a já si pro ně pak přijdu.
Časem ale začal říkat, že by tu moč potřeboval ještě teplou, tlačil mě tak k osobní schůzce na nějakém odlehlém místě a já jsem v tu chvíli dostala strach a vycouvala jsem z toho. On mi pak psal, že jsem ho zradila, že teď umře, a dokonce mě proklel. Tenkrát jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, svěřila se se vším mámě, ale bohužel jsme společně celou konverzaci i můj účet smazaly. Dnes už vím, že jsme všechny zprávy měly archivovat, aby mohly policii sloužit jako důkazní materiál. Já jsem sice tehdy z problému unikla, ale ten muž mohl dál oslovovat další a další dívky.
Sabina: Mně se zase ještě na základce přihodilo, že si jeden 43letý muž už delší dobu psal s mou spolužačkou, dokonce měli domluvené nějaké schůzky, ale moje spolužačka si v jeden moment smazala účet z internetu, takže ten muž začal psát holkám, co s ní chodily do třídy včetně mě. Na internetové chaty jsem chodila hlavně proto, že je navštěvovali lidi ze třídy, já jsem byla trošku outsider, a chtěla jsem tak víc zapadnout do kolektivu. Problému s internetovým predátorem si pak u mě naštěstí včas všimla ségra, se kterou jsem konverzaci taky zablokovala. Nechci prozrazovat víc, ale případ potom řešila i policie.
Ukázka z filmu V síti:
Vítku, vy jste při castingu zjistil, že zkušenost s internetovým predátorem mělo hned 19 z 23 přihlášených dívek. Jak složitě se dospívající dívky s podobnými traumaty vyrovnávají a jak moc jim to naruší pohled na intimní vztahy?
Klusák: Záleží na tom, jak dlouho zneužívání probíhá. Z příhody, která trvá pár dnů, se holky mohou oklepat docela rychle, ale pokud ke zneužívání dochází dva tři měsíce, než se děti zhroutí a začne se to konečně řešit, může to na nich zanechat trvalou stopu. A to zejména ve sféře vztahů, kdy se u dospívajících může vytvořit strach z blízkosti. Na zneužívání na internetu jsou nejnebezpečnější právě emocionální pasti, do kterých predátoři své oběti chytají. Děti se do nich zamilují, oni pak jejich důvěru zradí a tuto zrazenou důvěru si pak holky, ale i kluci odnášejí taky do svých dalších vztahů.
Neprala se ve vás během natáčení role dokumentaristy, který potřebuje materiál do filmu, s rolí ochránce, který herečky nechce vystavovat nepříjemným situacím?
Klusák: Někdy se stalo, že muž začal během videohovoru bez předchozího upozornění masturbovat a nutil herečku, aby se na to dívala. V takové situaci jsme hovor nechali běžet ještě tak 20 až 30 vteřin a pak jsme ho utnuli, protože jsme v dokumentu jen potřebovali ukázat, kam až to dospělo, a nebylo nutné, abychom se tím všichni dusili třeba deset minut. Možnost hovor kdykoli ukončit jsme navíc neměli jen my, ale i holky samotné.
Do jaké míry jste dívky při komunikaci s internetovými predátory nechali improvizovat?
Klusák: Přestože jsme do průběhu hovorů zasahovali, představa, že holky jen papouškovaly naše pokyny, je mylná. Třeba 80 procent toho, co predátorům říkaly, vycházelo z nich. Přitom měly složitý úkol, protože musely působit bezprostředně, naivně, ale zároveň ne příliš dětsky. Musely se otázkám predátorů chichotat, trochu se stydět a ještě k tomu do hovorů propašovat otázky, díky kterým bychom se něco dozvěděli o psychologických profilech těch mužů.
Hned v úvodu filmu se objeví informace, že podle odborníků pouze tři až pět procent populace internetových predátorů tvoří pedofilové. Bylo to pro vás překvapivé zjištění?
Klusák: Naprosto. Před natáčením jsem sice věděl, že pedofilové dítěti obvykle neublíží, ale přece jenom jsem si myslel, že mezi lidmi, kteří zneužívají děti na internetu, bude mnohem vyšší podíl těch s pedofilní orientací. Najednou jsem zjistil, že nebudu točit dokument o diagnóze, ale o společenském fenoménu lidí, kteří jsou znudění ze sledování porna a kteří kvůli svým tužbám dokážou zaútočit na děti. Po psychosexuální stránce jsou to převážně zcela normální muži, přestože pravděpodobně nebudou normální z hlediska míry sobectví a bezohlednosti. Zároveň jsme zjistili, že jde o muže s různým postavením i vzděláním, které můžeme najít napříč společností, což teď mnoho lidí pochopitelně zneklidňuje.
Co tedy psychosexuálně normální muže motivuje oslovovat zrovna 12leté dívky a ne ty o něco starší, které jsou už zletilé?
Klusák: Internetoví predátoři předpokládají, že dívka v tomhle věku bude zvědavější, naivnější, manipulativnější a bude se méně stydět. Je to paradoxní, ale 12letá dívka se podle odborníků stydí mnohem méně než holka, které je 15. V 15 si totiž už mnohem víc váží vlastní intimity, a je tak daleko obtížnější z ní vylákat obnaženou fotografii. Zároveň se takhle mladé holky mužům líbí, protože když dnes na Instagramu vidíte 12leté dívky pečlivě nalíčené a upravené, tak mnohdy vypadají na víc let, než jim skutečně je.
Výraznou roli hraje i touha mužů stát se zasvětiteli, což souvisí s fenoménem hebefilie. Hebefilové cílí na dívky, které už mají v rozpuku druhotné pohlavní znaky. Jsou to muži, kteří po psychosexuální stránce zamrzli ve věku kolem 13 let, dívky pro ně představují pouze masturbační stimul a do kontaktu s nimi nepřibírají žádný vztahový rámec. Vidí je jen jako objekt vzrušení a většinou se s nimi netouží setkat ani tváří v tvář, jenom z nich chtějí dostat nahé fotky a videa.
Co naopak motivuje 12leté dívky k tomu, aby na internetu komunikovaly s muži ve věku svých otců, nebo i dědečků?
Klusák: Psychologové říkají, že je v době, kdy se z dívky stává žena, nesmírně podstatné, aby ji zahrnoval komplimenty její otec, případně někdo, kdo otce může nahradit. Ve 12 letech jí totiž ještě spolužáci obvykle neřeknou, že má například nádherné oči, a ona už to potřebuje slyšet. Když ocenění nenajde v bezpečném rámci rodiny, může ho hledat právě na internetu u někoho, kdo za něj požaduje nějakou protihodnotu.
Důvodem, proč se 12letá dívka začne bavit s nějakým proplešatělým mužem, tedy může být to, že je zvědavá, jestli ji nějaký dospělý chlap pochválí za to, že už začíná růst do krásy. Ta dívka tím uspokojuje své přirozené potřeby a muži se domnívají, že když jim jde takhle naproti, tak celá komunikace stojí na vzájemném konsenzu. To je ale pochopitelně nesmysl, protože je dívka ještě pořád dítě, které pořádně neví, do čeho se pouští, a predátor své pozice zneužívá.
Holky, prožívaly jste ve svých 12 letech podobnou touhu po uznání ze strany mužů?
Tereza: Určitě. Už v tomhle věku pro mě bylo důležité se líbit. Pamatuju si, jak jsme si se spolužačkami poprvé koupily tužku na oči, namalovaly se a táta mi řekl, že vypadám jako horník a v žádném případě takhle nemůžu chodit. Naštěstí odcházel do práce dřív než já do školy, takže jsem si po jeho odchodu namalovala oči, vyrazila do školy, a když jsem se vracela domů, tak jsem si do rukou nabrala sníh a oční linky si smyla.
Sabina: I pro mě bylo důležité, abych se líbila, a pamatuju si, že když jsem byla asi v šesté nebo sedmé třídě, tak všechny holky řešily, že jim už rostou prsa a mně bylo líto, že já furt nic. Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně.
Tereza: Takových otázek mají holky v tomhle věku plnou hlavu a je hrozně důležité, aby je s nimi řešili rodiče, ne nějací predátoři na internetu.
V téhle souvislosti mě napadá, jestli ke komunikaci s internetovými predátory více inklinují dívky, které mají problémy v rodině nebo mezi vrstevníky.
Klusák: Od odborníků máme potvrzené, že se to hodně týká dětí z rozvrácených rodin. Někteří predátoři to dokonce vědí, a když zjistí, že si povídají s dívkou z rozvedené rodiny, tak tuší, že mají větší šanci uspět a v některých případech se pokouší vynahrazovat roli chybějícího otce. Sabinu například jeden chlapík peskoval, jestli si už udělala domácí úkoly a že už by měla jít spát, aby byla ve škole svěží. Vystupoval jako hodný taťka, ale současně klidně říkal, ať mu ukáže to a to. Využíval otcovské autority, aby upevnil svou pozici.
Tereza: Pro dítě v tomhle věku je velmi těžké odmítat autority, říct jim do očí, že něco nechtějí, nebo neudělají. Mají nastavené, že autorita se respektuje, takže když se predátor jako autorita začne chovat, tak vás tím ještě víc tlačí k poslušnosti.
Klusák: Často jsme při natáčení naráželi na to, že predátoři střídali různé komunikační kódy. V jednu chvíli dívkám lichotili, chovali se naoko laskavě a trpělivě a potom jim zničehonic dali nějaký rozkaz. Když je neuposlechly nebo když jim nějakou dobu neodepisovaly, tak je zahrnuli výhrůžkami, že si je v konverzaci zablokují, což sice udělali, ale po pár hodinách chat opět odblokovali a chovali se, jako by se předtím nic nestalo.
Vedoucí projektu E-Bezpečí Kamil Kopecký mi potvrdil, že internet lidi vede k tomu, že jsou více netrpěliví, prchliví, zlomyslní a útoční, a kdyby měli stejnou situaci řešit tváří v tvář, tak by se nikdy neuchýlili k tak silnému nátlaku. On-line prostředí jim umožňuje říct mnohem hnusnější věci, než by si dovolili vyslovit v prostředí fyzickém.
To se ostatně ukazuje i ve vašem dokumentu v momentě, kdy dívky predátorům svolí k osobním schůzkám a oni najednou nejsou tak sebevědomí jako na internetu.
Klusák: Sami jsme z toho byli překvapení. V některých případech se takový kontrast projevoval už na internetu. Uživatel vystupující pod jménem Levap, jenž se do finálního dokumentu nakonec nedostal, například v chatu psal nechutné, skoro až sadistické věci, a když si s ním Anežka později telefonovala, tak se z něj vyvinul zdánlivě hodný starý mládenec, který Anežku do ničeho příliš netlačil.
Tereza: V případě Sneekyho to zase bylo úplně naopak. Nejdřív jsme si s holkami říkaly, jak je fajn a že bychom s ním klidně zašly na kafe, ale najednou při hovorech na Skypu začal projevovat známky sadismu a dominance a později mi poslal zoofilní porno. Hodně velká proměna nastala potom, co jsme predátorům poslali naše falešné nahé fotky. Jak se říká, s jídlem roste chuť, takže najednou chtěli další a další fotky, a když je nedostali, tak velmi rychle přecházeli do výhrůžek ještě silnějšího rázu typu: "Vím, kde bydlíš. Počkám si na tebe a análně tě znásilním."
Sabina: Taky hodně vyhrožovali tím, že o nahých fotkách napíšou našim rodičům. Nezletilé holky se totiž nejvíc bojí, že jim rodiče za to, co dělají na internetu, vynadají.
Tereza: Mně se pak stala zajímavá věc. Na svém falešném profilu jsem měla napsané, že miluju Lady Gaga, a jeden z predátorů mi v zájmu vylákání mé nahé fotky poslal nahou fotku Lady Gaga, aby mi ukázal, že nahota je úplně normální.
Holky, co na účast ve filmu vůbec říkali vaši rodiče?
Tereza: Já mám se svými rodiči úžasný vztah, ale v době natáčení vůbec netušili, čeho se účastním. Neřekla jsem jim to, protože jsem věděla, že by o mě měli hrozný strach a zbytečně by si představovali nejrůznější katastrofické scénáře, které by mohly nastat. Rozhodla jsem se, že je postavím před hotovou věc, a až ve chvíli, kdy na film vyšla první ukázka, jsem tenhle teaser ve tři ráno poslala své mamince na WhatsApp, aby se podívala, v čem jsem hrála. Když jsem se ráno vzbudila, měla jsem na telefonu asi sedm zmeškaných hovorů.
Klusák: Tereza pak na jednu z předpremiér dokonce přivedla babičku, takže jsem se bál, že jako starší člověk bude prudérní, během projekce se pokřižuje a brzy z ní uteče. Její reakce ale byla úplně opačná. Během diskuse měla moc chytré poznámky a nakonec vstala, oslovila celé publikum a řekla, že náš film je důležitý a že je zapotřebí se o děti víc starat a vymyslet jim smysluplný program, aby pořád nečučely jen do mobilů.
Sabina: Já jsem to měla dost podobně jako Tereza. Až když vyšel teaser, šla jsem ho ukázat svému tátovi, který je spíš tichý, ne zrovna komunikativní. Nikdy mě za nic příliš nechválil, ani za školu, ani za sport, ale když se podíval na to video, tak mi poprvé v životě řekl, že je na mě pyšný, což mě rozbrečelo.
Nechyběla vám útěcha blízkých, když jste po náročném natáčení, při němž jste několik hodin musely přijímat hovory od internetových predátorů, přišly domů a snažily jste se vrátit do běžného života?
Sabina: Když jsme točily v ateliérech, měly jsme k dispozici podporu mnoha lidí, takže nejtěžší skutečně byly chvíle, kdy jsme se vrátily domů a musely jsme s predátory dál komunikovat i tam. Já jsem třeba seděla sama v pokoji, volala si s někým, kdo ubližuje dětem, a najednou jsem se zase cítila, jako když mi bylo 12.
Tereza: V ateliéru jsme si s holkami vzájemně lezly do pokojů, vzájemně jsme si pomáhaly při psaní odpovědí, a když jsme cítily úzkost, mohly jsme jedna druhou obejmout. Já jsem pak oproti Sabině a Anežce měla velkou výhodu, protože když jsem přišla domů, měla jsem tam oporu ve svém partnerovi, který na rozdíl od mých rodičů o všem věděl. Někdy to bylo vtipné, protože když třeba přišel domů a viděl, že si s někým povídám přes Skype, tak jenom kývl hlavou na pozdrav a radši ještě odešel na chvíli ven na cigáro.
Vítku, vy teď s dokumentem V síti chcete zahájit i osvětovou kampaň. Co v rámci ní plánujete?
Klusák: Plánujeme cílit na rodiče, děti i učitele. Pro učitele jsme vytvořili metodické materiály, jejichž součástí jsou otázky, na které se děti pravděpodobně budou ptát, a pokyny, jak jim odpovídat. Rodiče zase budou mít k dispozici návody, jak rozpoznat, že se s dítětem něco děje, a co dělat, když odhalí, že to souvisí se situací v kyberprostoru, při níž pravděpodobně došlo ke zneužívání.
Pro děti jsme připravili desatero zásad, jak se bezpečně chovat na internetu. Jsou to videa, ve kterých vystupují naše herečky, protože právě od nich ty rady podle nás daleko víc přijmou. Zároveň jsme přichystali kratší verzi filmu s věkovým omezením 12+, která má 63 minut, je daleko méně explicitní a obsahuje i edukativní vstupy. Projekci této verze si teď školy mohou objednávat a po každé z nich bude následovat diskuse, ať už s odborníky, s herečkami, nebo s námi, autory. Zájem ze strany škol je už teď enormní.
Nemáte obavy, že rodiče, kteří film zhlédnou, podlehnou panice, budou se snažit přístup svých dětí na internet přísněji regulovat a v důsledku toho s nimi děti budou ještě méně mluvit o tom, co v on-line prostředí dělají?
Klusák: Ze všech sil se snažíme zdůrazňovat, že zákazy a odstřihávání dětí od internetu nejsou dobrým řešením, protože děti si do on-line prostředí stejně nějakou cestu najdou. Slyšel jsem o případu, kdy holka měla dva telefony, z nichž jeden rodičům ukazuje a druhý si schovává tak, jak si někteří puberťáci schovávají krabičku cigaret. Důležité je usměrňovat chování dětí na internetu tak, aby nepadaly do pastí.
Z toho důvodu předáváme rady odborníků, kteří například doporučují, aby si rodiče ve chvíli, kdy jejich děti používají nějakou sociální síť, na této síti sami vytvořili účet a požádali své potomky, aby je zaučili v tom, jak síť funguje. Rodiče díky tomu nenásilným způsobem proniknou do světa svých dětí a ve chvíli, kdy tam ty děti prožijí něco nepříjemného, bude větší šance, že se s tím zážitkem rodičům svěří.
