Napětí v NASA před přistáním sondy na Marsu bylo obrovské, přestože to Američané zvládli v minulosti již několikrát, naposledy v roce 2012 s Curiosity. V čem to bylo tentokrát jiné?
To, že se někomu už několikrát podařilo přistát na Marsu, je úctyhodný výkon, ale nijak to nesnižuje obtížnost nového přistání. Kdybychom to přirovnali k hokeji, tak Kanada například vyhrála pětkrát mistrovství světa, ale nelze říct, že kvůli tomu ho vyhraje i pošesté. Tým musí vždy čelit protivníkům, kteří ho budou chtít porazit. S přistáním na Marsu je to úplně stejné a neznamená to, že Američané mají přistávání na Marsu v malíku. Vždy se může něco pokazit, je to extrémně náročná technologie a také podmínky jsou pokaždé jiné.
Co je tou hlavní neznámou, která se musí při každém přistání řešit od nuly?
Sonda InSight byla kupříkladu připravená na to, že může přistávat v období, kdy jsou na Marsu prašné bouře a mohou ji bombardovat prachová zrnka, která jsou v atmosféře. Musela mít proto zesílenou konstrukci tepelného štítu či padáku. Naštěstí se tak nestalo. Navíc každá sonda míří někam trochu jinam, liší se i hmotností. Přistávala také v jiné "nadmořské výšce" než třeba sonda Phoenix, z níž InSight konstrukčně vychází. Ano, na Marsu se přistávalo již poněkolikáté, ale vždy jsou jiné podmínky a sonda si s tím musí poradit sama. Není ji totiž možné jakkoli ovládat ze Země - přenos signálu trvá osm minut a sedm sekund.
Sondu čekal let trvající sedm měsíců a dlouhý 484 milionů kilometrů a pak závěrečný přistávací manévr. Co bylo rizikovější?
Bezesporu přistání, ne nadarmo se o této fázi - vstupu do atmosféry, průchodu atmosférou a přistání - hovoří jako o sedmi minutách hrůzy. Sonda neustále vysílá signál a ve chvíli, kdy už je na povrchu Marsu, my teprve přijímáme signál, že vstupuje do atmosféry. Let je v podstatě rutina, letí setrvačně po dráze, občas provede nějakou korekci, ale nic ji neohrožuje. Nejkrizovější fáze je vždy přistání.
Co by se stalo, kdyby se správně nevysunuly solární panely? Byla by nějaká možnost nápravy?
Samozřejmě by to NASA zkoušela. Vyslala by znovu pokyn, aby to sonda zkusila ještě jednou. Ale čas by byl omezený, protože solární panely dodávají sondě energii. Má nějaké palubní baterie, které zajišťovaly přistání před vyklopením panelů. Ale pokud by se nevyklopily, byl by to v podstatě konec mise.
Jeden z členů týmu NASA řekl: "I po přistání budeme muset trpělivě čekat, než se začne dělat věda." Na co přesně se musí čekat?
Musí se zkontrolovat všechny palubní systémy, jestli vše funguje správně. Když se přistává, motory pod sondou víří obrovské množství prachu, kamínků a podobně. Může se například stát, že jeden z tisíců těchto kamínků trefí sondu do nějakého citlivého bodu, třeba do antény, a poškodí systém. Bude následovat několik dní či týdnů kontrol, jestli vše opravdu pracuje, jak má. Nejprve se budou kontrolovat samotné systémy sondy, pak se budou zkoušet vědecké přístroje, které má sonda s sebou.
Ty přístroje jsou pevnou součástí sondy?
Dříve si sonda nesla přístroje "na zádech", na svém těle. InSight má ale robotickou paži a pomocí ní umístí dva přístroje připomínající krabičky na povrch, kde začnou provádět vědecká měření. Se sondou jsou propojená kabelem.
InSight má být první sondou v historii, která se dostane pod povrch Marsu. Žádné předešlé přístroje to předtím nezvládly?
Co se vrtání týče, s tím má zatím zkušenosti pouze vozítko Curiosity, ale to vrtalo jen do hloubky pěti centimetrů, aby odebralo vzorky kamenů a provedlo jejich chemickou analýzu. Na Marsu už jsme zkoumali, co se dá - od složení hornin po atmosféru, jestli tam byla voda či podmínky pro život. Ale InSight se jako první v historii zaměří na hloubkové vrty a na to, co leží několik desítek či stovek kilometrů pod povrchem.
Jak to dokáže?
Nebude se samozřejmě provrtávat tak hluboko, ale bude zkoumat tzv. marsotřesení, jakousi obdobu zemětřesení. My totiž třeba nevíme, zda má Mars tekuté, nebo tuhé jádro, což určuje, jak se planeta chová. Může nám prozradit, jak se planeta vyvíjela. Sonda bude zkoumat, jak se interiérem Marsu šíří seizmické vlny.
Co když tam marsotřesení nebudou?
Pokud by tam nebyla, nevadí, na Mars velmi často dopadají meteority, které povrch rozvlní a malé marsotřesení způsobí. I to přístroj prozkoumá. Ponese tři senzory, schopné zaznamenat i minimální otřesy. Budou sedět přímo na povrchu Marsu, tudíž nebudou zaznamenávat otřesy samy sebe, nýbrž skutečně otřesy na planetě. Před větrem je navíc ochrání jakási poklička.
Co umí druhý přístroj, který robotická paže umístí na povrch Marsu?
Jde o penetrační sondu, která se zatluče do hloubky pěti metrů a potáhne za sebou kabel, na kterém jsou po deseti centimetrech čidla teploty. Zjistí, jak probíhá přenos tepla z vnitřních částí Marsu k povrchu. Ještě nikdy se žádný přístroj nedostal na žádné planetě mimo Země takto hluboko, to bude naprostý unikát. A mimochodem, tepelnou sondu vyrobili v Německu, zatímco přístroj se seizmometrem vyvinuli ve Francii. Takže nejde jen čistě o americký projekt, nýbrž o mezinárodní spolupráci s Evropou.
Sonda nám prý může pomoct pochopit vznik a historii Země. Jak?
Už víme, jak vypadá interiér Země, ten máme prozkoumaný velice dobře. Ale když se díváme jen na jednu planetu, máme informace pouze z ní. Potřebujeme je s něčím porovnat. Mars i Země vznikly z podobného materiálu, a přitom se od sebe tolik liší. Čím to je? Nemůže to souviset s něčím pod povrchem, co na první pohled nevidíme? Jak je to třeba s poměrem velikosti jádra vůči plášti? Když se něco dozvíme o Marsu, budeme moct tyto znalosti dosadit do všeobecných rovnic, které v současné době popisují vývoj planet. Když už budeme mít tyto znalosti o dvou planetách, můžeme z toho vyvozovat i údaje týkající se třeba planet obíhajících kolem cizích hvězd, ačkoliv je přímo neuvidíme.
Čeho všeho se můžeme od sondy dočkat?
Bude to věda, věda, věda, vědecké údaje a měření. Nečekejte krásné fotky, jako jsme zvyklí z jiných přístrojů na Marsu. InSight sice má kameru a již pár snímků poslal, ale je to stacionární sonda, stojí na jednom místě. Těšit se mohou hlavně planetární geologové na zpřesnění údajů o jádru, plášti či kůře planety nebo jak je to s tím marsotřesením.
Na Twitteru má NASA napsáno: "Vracíme se na Měsíc a chystáme se jít dál na Marsu. Jedeme. Jsme NASA." Je toto úspěšné přistání součástí prestižního vesmírného souboje mezi USA a Ruskem, nebo ten již patří minulosti?
Rusko v tomto směru opravdu nestíhá a tento souboj je již mnoho desítek let mimo. NASA se už dávno zaměřila na mezinárodní spolupráci, což je patrné i z tohoto projektu. Podobná prohlášení jsou namířena hlavně na americký lid, aby věděl, že za peníze, které jdou z jejich daní do NASA, se něco dělá a že se věda díky tomu posouvá vpřed. Zkrátka že to nejsou vyhozené peníze.
Dobývání Marsu máme v posledních letech spojené především s dlouho chystanou pilotovanou misí k rudé planetě. Může podobný dílčí úspěch pomoci i této zlomové misi?
Každá vědecká mise nám pomáhá připravit se na tu očekávanou pilotovanou výpravu. Čím lépe poznáme prostředí, do něhož se lidé snad jednou vydají, tím lépe budeme na výpravu připraveni.
V čem třeba konkrétně?
Když budeme chtít Mars někdy kolonizovat a postavit na něm nějaké budovy, tak je potřeba vědět, zda tu jsou, nebo nejsou ona marsotřesení. Nebylo by nic horšího, než tu postavit budovy a pak zjistit, že nám je zničí otřesy. Musíme zjistit, zda tam jsou a jak jsou silné, a tomu přizpůsobit architekturu a materiál staveb.
