Ve dne učí, v noci hraje disko. Škola bývá větší divadlo než koncerty, říká Ventolin

Tomáš Maca Tomáš Maca
24. 3. 2019 11:05
Ve svém nejúspěšnějším videoklipu zpívá, že tvoří "disco science pro všechny stařecs i mládens". Přesně to vystihuje šílenství, které se kolem živých vystoupení čtyřicátníka se zrzavými licousy v posledních letech strhlo. Koncerty muzikanta, který si podle názvu léku pro astmatiky říká Ventolin, si totiž ve vyprodaných klubech dokážou užít příslušníci různých generací. Svou radost z hraní dovede přenášet napříč sociálními bublinami, které se ostatně snaží bořit i jako kulturní antropolog. O balancování mezi hudební a akademickou dráhou mluví Ventolin i v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Publikum musíte umět strhnout, a když návštěvníci koncertu vidí, že muzika strhne mě, ztrácí zábrany i oni," říká Ventolin o hraní v klubech, kam vyráží po svých přednáškách na Karlově univerzitě.
"Publikum musíte umět strhnout, a když návštěvníci koncertu vidí, že muzika strhne mě, ztrácí zábrany i oni," říká Ventolin o hraní v klubech, kam vyráží po svých přednáškách na Karlově univerzitě. | Foto: Pepa Dvořáček

Na YouTube se teď těší popularitě speciální díl vědomostní soutěže AZ-kvíz, kde jste poměřil síly s raperem Jamesem Colem. Nechal jste Jamese schválně vyhrát, nebo vám jen nesedly otázky, které si na vás přichystal moderátor Aleš Zbořil?

S Jamesem jsme se předem na ničem nedomlouvali. Byl to regulérní souboj. Nicméně jsem dostával tak nepoužitelné otázky, že nakonec nebyl problém prohrát. K účasti ve speciálu AZ-kvízu jsem přišel jako slepý k houslím. Původně měla místo mě soutěžit Ester Geislerová, která ale z nějakého důvodu nakonec neměla čas, takže z televize zavolali mně, protože jsem taky zrzavý. Nejdřív mi ten nápad přišel padlý na hlavu, ale potom jsem se opil na nějakém večírku a zavolal režisérovi, že do toho jdu. Myslel jsem si, že to bude nějaká parodie, ale nebyla, takže jsme museli soutěžit, což bylo nakonec zábavnější, než kdybychom pořad parodovali.

Jeden diskutující o vás v komentáři pod videem napsal, že mu připomínáte prototyp sériového vraha z 80. let. Uráží vás, když se někdo tímto způsobem strefuje do vašeho vzhledu?

Myslím, že to jako urážka bylo myšleno. Je to takový ten klasický trolling. Lidé na internetu bohužel mnohdy nebývají úplně milí.

Na druhou stranu se svou vizáží jako hudebník vědomě pracujete. V jednom rozhovoru jste říkal, že jste si v době, kdy jste jako Ventolin začal vystupovat, užíval šokovaných reakcí publika, které nečekalo, že chlapík s licousy a velkými brýlemi bude hrát tak odvázanou muziku.

Teď už lidi, co na moje koncerty chodí, většinou vědí, co ode mě čekat. Stále je sice baví to napětí mezi mou tvorbou a tím, že na pódium přijde někdo s trochu nemožnou, přepálenou vizáží, ale přijde mi, že už teď víc reagují na hudbu samotnou. Navíc na koncerty přichází čím dál pestřejší publikum, a to jak věkově, tak vkusově. Zajdou si na mě lidi, kteří říkají, že normálně poslouchají metal, ale i fanoušci elektroniky. Stejně tak se v obecenstvu objevují děcka z gymnázia i lidi, kterým může být skoro 60, a přesto je z nějakého důvodu oslovuju. Z tohohle mám radost, protože obecně nemám rád, když se společnost dělí na ghetta.

Vysvětlujete si to tím, že dokážete záměrnou trapností sejmout z posluchačů jejich vlastní pocity trapnosti, jak jste v minulosti říkal?

Publikum musíte umět strhnout, a když návštěvníci koncertu vidí, že muzika strhne mě, ztrácí zábrany i oni. Humor je prvek, který některým lidem pomůže se uvolnit, ale mnohem důležitější mi přijde energie vycházející ze samotné hudby. Na koncertech se proto snažím vyhýbat tomu, že bych schválně dělal nějaké opičky, a chci, aby si obecenstvo koncert užilo i se zavřenýma očima.

Zažil jste někdy vystoupení, na kterém jste měl problém vlastní zábrany odhodit a bezprostředně si hudbu užívat?

Za celou dobu, co vystupuju jako Ventolin, si pamatuju snad jediný moment, kdy jsem se s publikem úplně nepotkal. Tehdy jsem hrál na turnaji ve stolním fotbale, který se konal na nějakém poli za Mostem. Sešla se tam převážně místní hiphopová komunita a ta můj koncert úplně nerozdýchala. To bylo jediné vystoupení, po kterém jsem byl rád, že už můžu jít pryč.

David Doubek (46)

Hudebník Ventolin
  • Vystudoval učitelství a kulturní antropologii a zkušenosti z obou oborů teď využívá na Karlově univerzitě. Tam jednak učí na katedře psychologie pedagogické fakulty a současně spolu s kolegy vede výzkum na téma vzdělávání sociálně slabých v severních Čechách.
  • Coby muzikant spoluzakládal dnes už neexistující kapelu Kazety a zkušenosti má i s herectvím, jelikož je dodnes členem divadelního souboru Nejhodnější medvídci.
  • Z jeho uměleckých počinů zaznamenal největší úspěch sólový elektronický projekt Ventolin, s nímž vydal desky Totem (2012) a Vitajte (2017) a koncertoval kromě Česka i v Polsku, Německu, Rakousku, a dokonce Japonsku.
  • 5. a 6. dubna ho v Brně na Flédě a v Praze v klubu Fuchs2 čekají dva společné koncerty s jeho oblíbeným americkým producentem vystupujícím pod jménem Container.

Sociolog a antropolog Erving Goffman přirovnává život k divadlu a říká, že na různých scénách hrajeme pro různá publika různé role a jednotlivá publika a scény se pokoušíme oddělovat. Snažil jste se někdy vytvořit striktní hranici mezi rolí hudebníka, které se věnujete po večerech v klubech, a rolí učitele kulturní antropologie, kterou zastáváte přes den ve škole?

Hodně jsem to řešil hlavně na akademické půdě, kde člověk paradoxně musí hrát mnohem víc než v umělecké sféře. V umění je totiž od začátku prozrazené, že děláte show. Všichni s tím nějak počítají. Akademický svět naproti tomu představuje úplně stejné divadlo, ale mnohem víc se v něm tají, že v něm lidé ukazují jen jednu svou tvář. Mnohem víc se tam hraje na nějakou serióznost, kdežto při uměleckých performancích ty divadelní kulisy strháváte. Právě proto je pro nás umění takové potěšení. Lidé se díky němu mohou uvolnit od napětí, které zažívají jinde, když musí neustále něco předstírat.

Když jsem ještě před Ventolinem působil v jiných kapelách, tak jsem to ve škole příliš neventiloval. Potom jsem ale začal koncertovat sólově a řekl jsem si, že abych se v obou světech cítil dobře, potřebuju, aby mezi sebou alespoň trochu komunikovaly. Asi před deseti lety jsem tak pozval pár svých studentů na koncert a nejdřív z toho pochopitelně byli dost v šoku. Nejvýraznější období objevování toho, co jejich vyučující dělá ve volném čase, ale nastalo až s vydáním mého prvního klipu Totem, který začal být rychle populární. Studenti se na něj kolikrát dívali i na notebooku během přednášky a já jsem jenom pobaveně sledoval, jak si konfrontují ty dva rozdílné obrazy. V současné době o mé hudební kariéře vědí snad všichni a mezi zatím nezasvěcenými nováčky v prvních ročnících se to vždycky rychle rozkřikne.

Zvýšila vám vaše hudba u některých studentů popularitu?

U některých určitě, protože vztahu učitele a studenta vždycky pomáhá, když se z kontextu učení a zkoušení přenese mimo školu, třeba na koncert. Na přednáškách mi to ale nijak zvlášť nepomáhá, protože tehdy studenti chápou, že jsem tam v tu chvíli za jiným účelem. Pokud zažijí moje vystoupení, tak pak bývají možná překvapení, jak jsou některé věci, kterým se věnuju jako kantor, vlastně nudné. Občas si z toho kontrastu dělám srandu, ale ve škole nemůžu být stejně zábavný jako na pódiu.

Chápu, že studenti musí být z vaší hudební tvorby nadšení, ale co kolegové z akademického prostředí, které může být přece jenom zkostnatělejší?

Přestože ke Karlově univerzitě coby letité tradiční instituci nějaká suchost a zkostnatělost nepochybně patří, do jisté míry je to jenom klišé. Blízcí kolegové o Ventolinovi samozřejmě věděli už delší dobu, ale jak se o něm v posledních letech víc rozkřiklo, dostalo se to až k těm, kteří zatím nic netušili, a jejich reakce byly vesměs pobavené.

K hudbě jste poprvé přičichl jako folkový kytarista, což by mi k vašemu vzezření na první pohled sedělo víc než elektronika.

Folk jsem hrál jenom v pubertě. Pak mě to rychle přestalo bavit a přešel jsem k elektrické kytaře. Začala mě zajímat divná hudba - různé industriální, noisové, alternativní projekty. Od toho jsem se dopracoval k tomu, že bych chtěl dělat techno, ale nejdřív jsem nevěděl, jak na to. Zkoušel jsem skládat na počítači, ale nepřineslo to to, co jsem očekával. Potom jsem měl sen, ve kterém se mi zdálo, že bych si měl pořídit jednoduchý bicí automat a jeden synťák. Toho jsem se držel a přes několik kapel, kde jsem hrál na baskytaru, ale i na analogové mašinky, které používám dnes, jsem se dostal až k Ventolinovi.

Jak už jste zmínil, nepoužíváte při živém hraní žádný notebook a všechny zvuky se linou z analogových krabiček. Některé z nich jsou ale docela retro kousky. Nestává se vám, že při koncertování vypovědí službu?

Některé jsou staré, ale jiné zase úplně moderní. Občas se samozřejmě utrhne nějaký drát, zlomí se součástka nebo se vybije baterka, ale není to moc časté. V roce 2007, kdy jsem s Ventolinem začínal, elektroničtí hudebníci dost zápasili s tím, že se jim laptopy během hraní zasekávaly a padaly, takže jsem byl paradoxně ve výhodě. Jen jednou se mi v Brně před plným klubem stalo, že se mi zaseklo jedno tlačítko. Věděl jsem, že než znova naskočí, bude to trvat tak dvě minuty, tak jsem to musel zachránit parodickým beatboxem, který publikum dost ocenilo, takže ta chyba nakonec hrála v můj prospěch.

To je pěkná historka. Pojí se nějaká i se jménem Ventolin, nebo jste si název léku na astma vybral náhodně?

Sám jsem alergický astmatik, takže přípravek už od svých 18 let skutečně užívám. Při svém vůbec prvním sólovém vystoupení, které se uskutečnilo v Pardubicích, kde jsem měl původně hrát s kapelou, ale zbytek členů to odřekl, jsem ještě žádný hudební pseudonym nepoužíval. Bylo to v červnu, kdy mi začala alergická sezona, ale přesto jsem to v klubu hrotil a šíleně tancoval u nějakého svítícího ježka. Jak jsem při hraní jančil, začal jsem se ovšem najednou dusit, takže jsem si v rámci té show ještě ostentativně aplikoval sprej Ventolin a kamarádi, kteří akci pořádali, mi od té doby říkají právě Ventolin.

Videoklip k Ventolinovu největšímu hitu Disco Science na YouTube pravděpodobně brzy pokoří hranici milionu zhlédnutí. | Video: Ventolin

Klip k vaší skladbě Disco Science na YouTube nejspíš brzy pokoří hranici milionu zhlédnutí. Díky klíčovacímu plátnu v něm například jezdíte na koze. Jak se tohle ztřeštěné video natáčelo?

Klip si vzal na starosti Petr Marek z kapely Midi Lidi, který jako filmař dovede být na jednu stranu neskutečně precizní, ale zároveň se vůbec nevyhýbá některým úplně punkovým postupům. Scény se zvířaty natáčel s Johanou Novotnou na jednom statku někde na Semilsku, odkud jsme měli všechny ty běhající kozy, slepice a venkovský domeček. Záběry se mnou a s Petrovou mámou jsme pak dělali v Praze na Chodově ve studiu se zeleným plátnem. Jízda na koze tak vznikla tak, že jsme plátnem obalili nějaký buben, na kterém jsem seděl a tvářil se, jako bych byl v sedle. V ten moment jsem vůbec nevěděl, jak to bude ve finále vypadat. Řídil jsem se Petrovými pokyny a umíral smíchy.

Při poslechu vaší poslední desky Vitajte mě zaujala písnička Great Again, ve které zpíváte o návratu ke kořenům, do zlaté éry. Mířil jste při psaní na amerického prezidenta Donalda Trumpa a další politiky, kteří slibují staré dobré časy?

Ano, ale není to jejich oslava. Great Again je typ ironického textu, ve kterém se tváříte, že něco myslíte vážně, ale ve skutečnosti to kritizujete. Tady jde konkrétně o kritiku politických diskurzů, které hlásají návrat ke kořenům, ale které se dají ve většině případů považovat za habaďůry a podvody, které zneužívají úzkostí a emocionálních potřeb lidí. Text jsem napsal v roce 2017, kdy tenhle fenomén teprve přicházel a nikdo ho nečekal. Radost z něj rozhodně nemám.

Vy se coby kulturní antropolog setkáváte se skupinami, vůči kterým se podobné politické diskurzy vymezují. Dlouhodobě zkoumáte téma vzdělávání sociálně slabých ve vyloučených lokalitách severních Čech. Co vás na této práci přitahuje?

Vždycky mě na té disciplíně nejvíc bavilo právě to, že se dostávám mezi lidi, které bych jinak nepotkal, a že se je můžu pokusit pochopit, a to nejen v kontextu sociálního vyloučení. I když je to práce, která probíhá na jednom místě, člověk se z toho dozví hodně o fungování celé naší společnosti. Výzkum, který zmiňujete, jsme dělali v týmu, a to v místě, kde už jsme navázali nějaký kontakt. V zastupitelstvu jedné obce jsme měli kamaráda, který místní poměry znal, a jeho prostřednictvím jsme se dostali k rozhovorům s prvními místními lidmi. Velmi nám pak pomohla jedna romská paní, která nás do komunity postupně uváděla dál, což je standardní postup. Když se s obyvateli těchto lokalit dokážete bavit s respektem, zjistíte, že si s vámi povídat chtějí. Skoro nikdo s nimi totiž normálně nemluví nebo je neposlouchá. Všichni na ně spíš pokřikují, mají vůči nim předsudky, ale moc se nezajímají o to, jak se jim skutečně žije.

Podívejte se také na rozhovor DVTV se zpěvačkou a herečkou Barborou Polákovou:

Další protest song s Davidem Kollerem už nemá smysl, jen by prohluboval rozdělení společnosti. Nevím, koho bychom mohli přesvědčit, říká Poláková | Video: DVTV, Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy