"Zase jsi zapomněl na přezůvky," peskuje postarší školnice studenta maturitního ročníku smíchovské průmyslovky, který míří do dílny plné vlastnoručně vyrobených 3D tiskáren a elektrických longboardů.
Cestou míjí ještě fungl novou chytrou domácnost navrženou jeho spolužákem a pak už usedá do pohodlné sedačky pod nápisem "váš hovor může být zaznamenáván", aby odvyprávěl svůj příběh talentovaného vývojáře.
"Když mi bylo osm, zajímala mě hlavně biologie. Hrál jsem si s mikroskopem a chodil jsem na přírodovědné olympiády. Pak jsem ale začal navštěvovat skládky a smetiště a hledal staré stroje, které bych mohl rozebrat. Zjišťoval jsem díky tomu, jak různá zařízení fungují, a prodejem některých součástek jsem si i něco vydělal," říká teprve osmnáctiletý Petr Štěpánek.
Na skládce kolikrát objevil opravdu nečekané úlovky. Třeba plynový chromatograf z laboratoře, jehož cena se pohybuje v řádech milionů korun. "Nejlepší byla doba mezi Vánoci a silvestrem, kdy nejezdili popeláři. Lidi dostali pod stromeček nový počítač nebo mikrovlnku a staré modely hodili do popelnice. Běžný smrtelník by v tom viděl jenom harampádí, ale já dneska říkám popelnice - moje učebnice," usmívá se.
Součástky ze staré elektroniky Štěpánek prodával kutilům, kteří se na internetu po zdánlivě neužitečných krámech pídí, aby je využili při svých pokusech. A podobné pokusy rozjel mezi sedmou a osmou třídou na chatě i on. Sebral pilník, pilku a brusku a pustil se do výroby dřevěné verze věcičky, která byla tehdy známá hlavně ze sci-fi filmů - robotické ruky. Poháněl ji servomotor, který Štěpánek pořídil přes internetovou aukční síň eBay.
Stejnému typu motoru zůstal věrný také při práci na zdokonalené verzi robotické ruky, která ovšem byla z plastu. Tehdy už začal chodit na průmyslovou střední, ale 3D tiskárna, na níž by si zhotovil jednotlivé díly, byla určena jen pro školní projekty starších studentů, a tak si netrpělivý Štěpánek musel doma v pokojíku zkonstruovat vlastní.
"Zapátral jsem na internetu a zjistil, že 3D tiskárny stojí na podobném principu jako obráběcí stroje. Koupíš si tiskové struny, přes počítač nastavíš program a tiskárna pak skládá jednu vrstvu za druhou, až docílí výsledného objektu. Kdybych si o jejich fungování načítal podrobná skripta, určitě bych se o nich nedověděl tolik, jako když jsem si sestavil první model a ten pak na základě zkušeností zdokonaloval," popisuje Štěpánek, jako by pro něj sestrojení 3D tiskárny představovalo stejně jednoduchý úkol jako uvařit si vodu na čaj.
Co ale hodlal patnáctiletý puberťák dělat s robotickou rukou? "Propojil jsem ji s rukavicí, která měla senzory ohybu, díky čemuž robotická ruka mohla přesně kopírovat pohyby mojí ruky v rukavici. Pak se mi ji podařilo synchronizovat se stereo kamerou, která pohyby mojí ruky snímala, a ruka tak šla ovládat dokonce bez rukavice," přibližuje Štěpánek.
Na očích brýle na virtuální realitu a na ruce impulzy z robotické ruky
Svou robotickou ruku nakonec student zdokonalil tak, že každý její prst unesl deset kilogramů váhy, a plánoval ji využít jako protézu pro lidi bez končetin. Brzy zahájil spolupráci s lékaři v nemocnici Motol a několik měsíců s nimi strávil nad vyvíjením plastové náhrady lebky.
Společně s Asociací virtuální a rozšířené reality následně rozvíjel způsob, jak svou robotickou ruku propojit s brýlemi na virtuální realitu. "Snažili jsme se najít prostředek, jak ve virtuální realitě dostávat haptickou a silovou zpětnou vazbu. V praxi to mělo vypadat tak, že máte na očích brýle a díky rukavici cítíte hrubost i tvar objektu, protože dostáváte impulzy z robotické ruky," informuje Štěpánek.
Potom však zjistil, že v oblasti medicíny musí každý nový vynález projít zdlouhavou certifikací a k pacientovi se jen tak nedostane. Na robotickou ruku prvotřídní kvality, která by mohla jít na trh, mu zase scházely finance, a tak Štěpánek svůj technický mozek v posledních dvou letech přesunul do vzkvétajícího byznysu s elektrickými longboardy. "Přišlo mi logičtější postavit podnikání na něčem, co lidi chtějí, bude se to ihned prodávat a vydělané peníze jednou investovat do finančně náročnějších 3D tiskáren a robotických rukou," říká Štěpánek.
S o tři roky starším Lukášem Joukalem, který k technologickému vizionářství přidal potřebné marketingové uvažování, tak nastartoval podnik aktuálně pojmenovaný Flashboard. "Stačí ti baterka, motor, dálkové ovládání a máš ideální vozítko do města. Baterka vydrží bez nabití asi dvacet až třicet kilometrů a dobíjí se i při jízdě z kopce. Motor může být umístěný pod deskou prkna, ale tam se na něj neustále práší. Proto teď chceme vypustit verzi, která má vodotěsný motor zabudovaný přímo v kolech. Nebudou u ní chybět světla a taky jsme vymysleli pohodlnější ovládání připomínající pistoli. Na plynu budeš mít ukazovák, na brzdě palec," plánuje student.
Cílovku svých Flashboardů Štěpánek s Joukalem původně odhadli špatně. Čekali totiž, že se o elektrické longboardy bude zajímat hlavně mládež mezi patnácti a pětadvaceti lety. "Pak za námi ale chodili pětačtyřicetiletí pánové a longboard nechtěli pro děti, ale pro sebe a pro své manželky. Mladí Češi na prkno za třicet tisíc nemají peníze, a proto teď jeho vymazlenější verzi chceme dostat do Ameriky a do Číny," překvapuje mladý vývojář svými neskrývaně vysokými ambicemi.
V Číně na konci minulého školního roku strávil víc než měsíc a zpátky do Česka odletěl jenom proto, aby si ve škole uzavřel známky. S kolegou Joukalem tam v posledním roce neúnavně navštěvoval továrny a domlouval podmínky, za jakých jim místní pracovní síla bude navržené produkty vyrábět. Na vytvoření automatizované výrobní linky přímo v Česku by totiž potřebovali od státu finanční grant.
"Město Šen-čen platí za světové centrum hardwaru. Na ulici tam nepotkáte skoro nikoho, kdo umí anglicky, ale my jsme měli štěstí. V McDonaldu se na nás zadíval jeden Ind, který angličtinu ovládal, zeptal se nás, odkud pocházíme, a pak nám na papírek napsal telefonní číslo chlapíka, který nám prý pomůže. Protože nám ale v Číně nefungovaly mobily, museli jsme si zařídit jejich SIM kartu," vzpomíná Štěpánek na těžko uvěřitelnou příhodu.
Když se se svým parťákem Joukalem konečně dovolal na záhadné číslo, zjistil, že mluví s člověkem, který v Šen-čenu založil sdílené středisko pro perspektivní start-upy. To sídlilo jen několik pater nad McDonaldem a mladí Češi v něm sehnali všechny potřebné informace a kontakty, aby v Číně mohli začít realizovat svůj projekt. Aby místním továrníkům mohli za zakázky s elektrickými longboardy zaplatit, potřebovali ještě čínský účet a ten si zase mohli založit až potom, co si v Šen-čenu pronajali byt.
"Vyjednávání s Číňany je kapitola sama o sobě. Čínští podnikatelé rychle mění názory, a pokud se s nimi na něčem dohodneš a nestvrdíte si to ihned písemně, mohou se druhý den tvářit, jako by k žádnému jednání nedošlo, protože si mezitím stihli promluvit s někým, kdo jim řekl, že to není dobrý nápad," upozorňuje Štěpánek.
Rodičům vděčí za to, že mu nechali volnost
Hned nato přidává další čínskou historku, která působí ještě absurdnějším dojmem. Když se jednoho dne jen tak potloukal po kancelářích ve zmíněném startupovém středisku, dala se s ním do řeči mladá Číňanka, která se představila jako novinářka z jednoho čínského televizního kanálu a po chvíli Štěpánka požádala o interview. Za tři týdny za ní z Pekingu přiletěl velký štáb a český vývojář už pomalu začínal tušit, že před kamerou nebude promlouvat jen k malému lokálnímu publiku.
"První otázkou se ptala na to, jak se mi líbí v Šen-čenu, na což jsem řekl, že je to tam docela fajn a líbí se mi, jak místní pilně pracují. Čínská novinářka ale stopla kameru a sdělila mi, že se jí moje odpověď nějak nezdá. Místo toho mi doporučila, abych Šen-čen nazval nejlepším místem na světě, jehož obyvatelé mají nejvyšší kvalitu života, což se mi nechtělo, protože když jste tam zabočili za roh z luxusního centra, narazili jste na chudáky, co seděli v kaluži na zemi," vypráví Štěpánek.
Když s redaktorkou konečně natočili kompromis, za který se mladý vývojář nebude stydět a který zároveň schválí čínská cenzura, dověděl se, že šestiminutový rozhovor bude vysílat druhý kanál čínské státní televize CCTV, a to 8. října v osm hodin večer před zraky 500 milionů diváků. "Uvidíme, co z mých slov nakonec sestříhají. Tuším, že to bude dobrá komedie," směje se osmnáctiletý vizionář, který se kvůli podnikání nechal ještě před dovršením dospělosti zplnoletnit.
Říjnovou "reklamu zdarma" v čínské státní televizi hodlá marketingově pořádně využít a ve stejný den proto chce zahájit mezinárodní prodej svých elektrických longboardů přes crowdfundingové platformy Kickstarter a Indiegogo. Sbírat finance na samotnou výrobu však nemusí, protože do jeho projektu už vložili potřebný kapitál dva významní čeští investoři.
Tým technologických nadšenců, který mu pomáhá vymýšlet řešení jeho inovativních vizí, dal dohromady díky kroužku praktické elektrotechniky, který ve své školní dílně učil už ve druháku a chodili do něj i čtvrťáci. Ředitel smíchovské průmyslovky Radko Sáblík podle Štěpánka ví, že frontální výuka v rychle se měnícím světě příliš neobstojí, a tak pro nadané studenty s odvážnými nápady zavedl možnost individuálního studijního plánu, díky němuž nemusejí tolik chodit do vyučovacích hodin a místo toho například spolupracují s technologickými firmami.
Za svobodu při naplňování smělých vizí vděčí kromě pokrokového přístupu vedení školy také své rodině. "V oblasti elektrotechniky pracoval i můj táta, ale rodičům nevděčím za to, že mě někam nasměrovali, ale za to, že mi naopak žádné mantinely do cesty nestavěli a nechali mi naprostou volnost," vyzdvihuje Štěpánek.
Navzdory pronikání do byznysu se cítí být srdcem stále vědec a je přesvědčený, že respekt odborné komunity by si nezískal bez akademického titulu. Proto se po maturitě bude hlásit na vysokou školu. Ještě ale není rozhodnutý, jestli mu bude stačit menší český rybník, nebo vyrazí zkusit štěstí za velkou louží.
Podívejte se na rozhovor s Jakubem Tížkem, který radí mladým Čechům, jak začít s podnikáním:
