Kvůli náročnosti řemeslných postupů oba Islanďané v prvních dvou letech po otevření pracovali až 16 hodin denně. "Do pekárny jsme přicházeli ve čtyři ráno a domů se vraceli až večer. Mysleli jsme si totiž, že snadno najdeme zaměstnance, které zapojíme do provozu, ale nakonec jsme byli na všechno sami. Neustále jsme přebíhali mezi plechy v troubě, syrovým pečivem, které se do trouby teprve chystalo, a zrajícím těstem na další den, což byl pořádný stres," vzpomíná Arnorsson.
