Humans of Prague | Foto: Tomáš Princ, Humans of Prague

Nemoc nás stmelila

"První muž, ač to byl doktor, pil, s tím jsem se rozvedla, ale s druhým jsem se měla moc dobře. Přestože jsem se o něj posledních třináct let starala, byl po mrtvici. Pracovala jsem ve zdravotnictví, věděla, co mě čeká, ale bylo to těžké. Nechtěla jsem se s tím jeho stavem smířit, a tak jsme ho znovu učili chodit, mluvit, dělat různé věci. Nepřipouštěla jsem si, že by to nešlo. Ale byla to ohromná změna. On předtím jezdil se sanitkou a když stál na semaforu, tak byl schopný do mikrofonu říkat různé průpovídky: ‚Paní, ta zelená už zelenější nebude!‘ Také trénoval fotbal, byl hodně dynamický, neustále něco říkal, byl hlasitý, výrazný. Pak najednou nic. Nemluvil. A zpočátku i odmítal chodit na ven na procházku dřív, než pracovníci léčebny, kde jsem s ním žila, odešli odpoledne domů. Styděl se. Ale po pár letech jsme oba tu situaci přijali a dnes už vnímám, že ta mrtvice přinesla i svá pozitiva. Do formuláře na konci jednoho rekondičního pobytu jsem z legrace napsala, že je výhoda, že mi nikam neutíká, že drobí na jednom místě a nehádá se se mnou."
"Skrze ty pobyty jsme poznali velkou část republiky i různé lidi. Po čase už jsme byli ustálený kolektiv, dodnes se s těmi lidmi každý měsíc potkávám. A je to vždy strašně milé. Vidět, že si někdo dokáže z té nemoci nic nedělat, neupřednostňovat ji, ani neupozaďovat - brát to tak, jak to je. V té skupině jsou doktoři, architekti, inženýři, ale i úplně obyčejní lidé. Ta nemoc nás ale tak stmelila, že si nikdo nikdy před druhým nehrál na chytrého. Když jste si vědomi ceny života, tak nemáte nic takového zapotřebí."