Tonya Graves: Trump je jako Homer Simpson. V Americe musí černoši s rasismem počítat

Tomáš Maca Tomáš Maca
14. 6. 2020 19:40
Spojenými státy otřásly demonstrace proti rasismu vyvolané smrtí Afroameričana George Floyda při nepřiměřeném policejním zásahu. Zpěvačka Tonya Graves, která v USA strávila půlku života, si ale navzdory své optimistické povaze nedělá příliš velké naděje, že by současné protesty mohly situaci změnit. O tom, co jí na Americe vadí a proč se svobodněji cítí v Česku, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Myslím, že současné rasové nepokoje v USA skončí jako všechny předešlé, že to dopadne jako v roce 2014 ve Fergusonu, kde nakonec zasáhla armáda s tanky," uvažuje zpěvačka Tonya Graves v rozhovoru.
"Myslím, že současné rasové nepokoje v USA skončí jako všechny předešlé, že to dopadne jako v roce 2014 ve Fergusonu, kde nakonec zasáhla armáda s tanky," uvažuje zpěvačka Tonya Graves v rozhovoru. | Foto: Lukáš Bíba

Kdybyste teď byla ve Spojených státech, vyšla byste do ulic protestovat?

Stoprocentně.

A co vaši přátelé a příbuzní za oceánem? Vyrazili na demonstraci?

Ano, ale účastní se jen těch klidných protestů, ne těch, při kterých se rabuje.

Nemají i přesto strach, že proti nim policie tvrdě zakročí?

Na tuhle otázku jsem se jich neptala. Myslím, že mít strach je při demonstraci přirozená věc. Je to ale stejné jako strach jezdit autem. Nedávno jsem na Netflixu narazila na sérii jednoho komika, který dělá nekorektní vtipy. Vyprávěl o tom, jak šel do Starbucksu, a když se ho zeptali, jak chce to kafe uvařit, objednal si takové kafe, kvůli kterému ho může silniční kontrola při řízení kdykoli bez jakéhokoli důvodu zastavit. Pak se ho obsluha zeptala, jestli chce do toho kafe mléko, a on na to: "Ne, není potřeba, stačí, aby bylo černé." A přesně takhle to teď v Americe vypadá.

S policejní brutalitou se klidně můžete setkat i na pokojné demonstraci a vlastně ani nemusíte jít protestovat, stačí udělat malý přestupek, když řídíte auto. Viděla jsem video, na kterém kluk úplně nezabrzdil na stopce a zastavilo ho kvůli tomu asi deset policajtů. Ti ho obklíčili a chtěli, aby z auta vylezl, což odmítal. Říkal, že má strach, protože na něj všichni míří zbraní a on neví, jestli nebudou střílet. Sám přitom žádnou zbraň neměl.

Strach je tedy v Americe úplně na denním pořádku. To neznamená, že všichni američtí policajti jsou špatní. Najdou se mezi nimi dobří lidi a stejně tak se nedá říct, že každý černoch je neviňátko. Ani jeden z těch lidí, kteří umřeli při přehnaném policejním zákroku, si ale nezasloužil zemřít.

Jak jste sama zmínila, najdou se i protestující, kteří se na demonstracích chovají agresivněji, rabují nebo ničí majetek. Je to podle vás nevyhnutelné?

Rabování je podle mě jen výsledek hněvu, který Afroameričané oprávněně cítí. Říkají si: "Vy něco berete nám, my si zas od vás vezmeme něco zpátky." To ale není dobře, protože se to většinou děje ve čtvrtích, kde jsou na tom všichni dost špatně. Ti, kteří rabují, tak vlastně neoplácejí stejnou mincí policajtům, kteří je tak štvou, ale naopak lidem, jako jsou oni.

To vůbec nepomáhá, ale stejně těm, kteří rabují, rozumím. Myslím, že současné nepokoje skončí jako všechny předešlé, že to dopadne jako v roce 2014 ve Fergusonu, kde nakonec zasáhla armáda s tanky. I tam si demonstranti říkali, že to svět vidí, a slibovali si, že se všechno změní. Nic se ale nezměnilo, takže lidi ztrácí naději, chovají se tímhle zoufalým způsobem a rabují.

Americký prezident Donald Trump se k aktuální situaci postavil tak, že tlačil na guvernéry jednotlivých států, aby proti demonstracím tvrdě zasáhli, a zvažoval nasazení jednotek Národní gardy. Myslíte, že tím situaci ještě vyostřil?

V případě Trumpa platí, že kdykoli promluví, dělá situaci ještě horší, než je. Stejně se zachoval i v době, kdy USA zasáhl koronavirus. Ten člověk podle mě vůbec nemá kvalifikaci na to být prezidentem, ale stejně se jím stal. Antifu označuje za teroristickou skupinu, demonstranti v Minneapolisu jsou podle něj zločinci a násilníci, ale o white supremacists (lidech, kteří jsou přesvědčeni o nadřazenosti bílé rasy, pozn. red.) klidně prohlásil, že někteří z nich jsou fajn lidi.

Trump je jako Homer Simpson. Dřív mluví, než myslí. Minulé volby podle mě vyhrál proto, že si nešťastní rasisti, kteří by jinak nevolili nikoho, řekli: "Jo, ten konečně mluví jako my!" Navíc si myslím, že po dalších volbách bude prezidentem zase.

Nemyslíte, že současné rasové nepokoje mohou s volebními preferencemi ještě zamávat a vychýlit je ve prospěch Trumpova protikandidáta Joea Bidena?

Ne, protože lidé, kteří hlasovali pro Trumpa, rozhodně nejsou ti, kteří teď vyšli protestovat do ulic. Spousta těch, kteří demonstrují, navíc ani nemá právo volit. Ve Spojených státech totiž existuje zákon, který říká, že pokud jde člověk třeba jen na krátkou dobu sedět do vězení, tak volební právo ztrácí. A to nemusí být zavřený za nějaký násilný zločin. Stačí, když ho někde přistihnou, jak užívá lehké drogy.

Aktuálních protestů se ale - soudě podle novinových reportáží - účastní i mnoho bělochů, z nichž někteří dosud za rasovou rovnoprávnost neprotestovali. Neukazuje to, že nepřiměřené postupy policie proti Afroameričanům vnímá jako velký problém USA stále více obyvatel?

Tak to ale bylo vždycky. Ve všech dobách se část bílé populace stavěla za práva černochů. V době, kdy ještě fungovalo otroctví, i v době, kdy Martin Luther King bojoval proti rasové segregaci nebo za právo černochů chodit k volbám. Teď to je jenom víc vidět, když se všechny protesty přenášejí živě. Rasové nepokoje se v Americe pořád vracejí, protože příčiny problémů, které k nim vedou, nikdo neřeší. Jenom se na ně lepí náplasti, ale je to jako plevel. I když ho vytáhnete z kořene, stejně se vám vrátí. Proto ani po 25 letech v Česku neuvažuji o tom, že bych se do Ameriky někdy vrátila. Neodešla jsem ale kvůli rasismu, nebyla jsem tam spokojená s více věcmi.

"V Česku jsem zažila takovou svobodu, jakou jsem do té doby neznala. Jasně že jsem v Praze byla exotická, ale ze strany místních jsem cítila zájem."
"V Česku jsem zažila takovou svobodu, jakou jsem do té doby neznala. Jasně že jsem v Praze byla exotická, ale ze strany místních jsem cítila zájem." | Foto: Lukáš Bíba

Proč jste tedy svou rodnou zemi nakonec opustila?

Přišlo mi, že mám sice právo volit, právo se veřejně vyjadřovat a tak dále, ale stejně nemohu říct, že žiji v zemi, kde vládne svoboda. Tehdy jsem si říkala, že když se z Ameriky podívám jinam, možná zjistím, jak dobře se tam mám. To se ale nestalo. V Česku jsem zažila takovou svobodu, jakou jsem do té doby neznala. Když moji čeští kamarádi mluví o tom, jak hrozné to v Česku bylo za komunismu, říkám jim: "Hele, u nás to nebylo zas tak jiné. Že jste dostávali mandarinky jenom o Vánocích? My jsme je zase měli jenom na Den díkůvzdání." Jasně, někteří Američani měli mandarinky pořád, ale já jako černoška ne. Moje rodina byla extrémně chudá. Máma byla několik let na sociální podpoře.

Rozhodně jsme nevyráželi nikam na chalupu. Se svými sourozenci jsme nejezdili v létě na tábor tak, jak to dělaly děti v Česku. V zimě jsme nelyžovali na horách. Chápejte mě správně, já samozřejmě vím, že jste se tu v mnoha ohledech neměli hezky, ale vaše životní úroveň byla rozhodně lepší než ta moje.

Neřešili jste třeba to, že nemůžete jít do nemocnice, protože si neplatíte zdravotní pojištění. Myslím, že moje dnešní posedlost nakupováním bot vznikla právě kvůli dětství v Americe. Jako holka jsem totiž dostávala boty jenom na začátku školního roku, pak jedny slavnostní o Velikonocích do kostela a jedny sandály na léto. Měla jsem hodně sourozenců, ale ve stejných podmínkách žila i většina lidí kolem mě.

A s rasismem, třeba i jen verbálním, jste se v USA setkávala?

Ne. Jak už jsem říkala, dobré i zlé lidi můžete potkat kdekoli a já jsem v tomhle ohledu měla štěstí. Na druhou stranu byl rasismus něco, o čem jsem už v dětství věděla. Jasně že černoch může v Americe prožít celý život, aniž by ho potkalo něco podobného jako George Floyda nebo Breonnu Taylorovou. Sama jsem žila ve šťastné vesnici, kde vládly mír a láska.

Problém je v tom, že zkušenost s policejní brutalitou vůči černochům je až moc rozšířená, takže s ní Afroameričani musí počítat. Už jako malé dítě mě rodina připravovala na to, že se mi něco takového může stát. Když jsem byla osmiletá holčička, řekli mi rodiče, že život pro mě bude dvakrát náročnější než pro jiné Američany, protože jsem černá a protože jsem žena. Už kvůli tomuhle není Amerika zemí, kde bych chtěla žít.

Když jste v roce 1995 přicestovala do Evropy, uvažovala jste už o tom, že chcete trvale žít jinde?

Ne, tehdy jsem se hlavně chtěla podívat do Paříže. Proto jsem se na střední škole učila francouzštinu a pak jsem z ní i maturovala. Dopadlo to ale tak, že jsem jako první přiletěla do Prahy. Mělo to dva důvody, jednak ten, že letenka do Prahy byla nejlevnější, a také ten, že mi Prahu doporučil můj kamarád z Nového Zélandu, který říkal, že to je jedinečná šance vidět starou Evropu, protože na rozdíl od jiných evropských měst nebyla poničená během války. Praha mi pak nastavila laťku tak vysoko, že mi dojmy z Paříže pokazila.

Do té doby jsem Česko znala hlavně díky Martině Navrátilové a Ivanu Lendlovi. Jméno Václav Havel jsem poprvé slyšela na jaře 1989 a myslela jsem, že se čte "Váklav". Tehdy jsem v Americe studovala divadlo a na podzimní semestr jsme si připravili inscenaci Havlova Pokoušení. Poprvé jsme ho hráli měsíc před sametovou revolucí. (Československou premiéru mělo Pokoušení paradoxně až v říjnu 1990, pozn. red.)

V čem vás Praha nakonec tak uchvátila, že jste jí dala přednost před Paříží?

Lidé v Paříži mi přišli extrémně nepříjemní. "Je nám jedno, že umíš francouzsky. Máš hrozný přízvuk, takže se s tebou nebudeme bavit." Až když jsem nasedla do vlaku a odjela mimo Paříž, zjistila jsem, že Francouzi jsou vlastně fajn. Praha ale v roce 1995 byla přece jenom výjimečná. Cítila jsem totiž, že se to město zrovna probouzí, že v něm vládne energie něco nového tvořit. V Paříži jsem měla naopak pocit, že tam lidé už žádné změny nechtějí, že tam tu svoji renesanci už prožili. Byla jsem i v Amsterdamu, kde to bylo fajn, ale přišlo mi, že mezi Amsterdamem, Paříží a třeba New Yorkem už není takový rozdíl. Praha bylo něco úplně jiného, byla, jako když miminko probudíte po šlofíku.

Česká společnost ale přece jenom v důsledku totality není tak multikulturní jako ty v západních státech. Cítila jste se tady vždycky přijímaná?

Když jsem sem dorazila, tak jsem se pohybovala spíš v komunitě expatů. Ta měla v Praze svoje oblíbené hospody a kavárny a pravidelně jsme třeba chodili do sportbarů koukat na Simpsonovy nebo Přátele. Tohle období ale bylo docela krátké, protože jsem začala trávit spoustu času mezi českými muzikanty.

Hned první den, co jsem přijela do Prahy, jsem šla na koncert, o přestávce jsem byla pochválit kapelu a muzikanti se mě zeptali, odkud jsem a jestli zpívám. To jsou ty stereotypy. "Američanka a černoška? Tak ta musí hrát basket nebo být muzikantka." Jasně že jsem v Česku byla exotická, ale ze strany místních jsem cítila zájem. Ty věci, o kterých mi rodiče říkali, že mi budou dělat život v Americe těžší, byly v Česku důvodem, proč jsem to měla jednodušší.

Takže ten incident v roce 2011, kdy se do vás ve Vimperku pustila skupinka neonacistů, byla ojedinělá situace?

Ano a dodnes mě ta situace mrzí. Tehdy jsem ve Vimperku koncertovala s Monkey Business a ve stejný den se tam konala demonstrace pořádaná Dělnickou stranou sociální spravedlnosti. V jednu chvíli jsem si zašla pro polévku do hospody, kde v té době seděli opilí demonstranti. Přišla jsem tam a říkám: "Dobrý den, dám si jednu polévku." Obsluha na to: "Víte, já si myslím, že na to teď není zrovna ideální čas." Já jsem si těch opilců nevšimla, takže jsem to nejdřív nechápala. Až po chvilce jsem od nich uslyšela, ať táhnu zpátky do Afriky, tak říkám: "Prosím? Já jsem Američanka." Seděla tam ale i parta starších chlapů s jedním mladším, který mě poznal, a ti říkají: "Pojď si sednout, jsi tady s námi. Neboj se a dej si pivo."

Za chvíli od téhle partičky slyším: "Hele, nech ji být, vždyť jenom zpívá. My máme problém s cikány a Vietnamci, kteří nám berou práci." A pak už jsem jenom viděla, jak sebrali těžké dřevěné židle, začali je po sobě házet a prát se mezi sebou. Vůbec jsem nechtěla, aby se z toho stal taková mediální kauza. Brala jsem to tak, že se to vyřešilo a jedeme dál. Lidé se toho ale bohužel chytili, dávali to do novin a dělali z toho větší problém, než ve skutečnosti byl. Dodneška za to slýchám od Čechů omluvy: "I am so sorry. Czechs are such racists." Češi ale nejsou rasisti, jenom jsem tehdy narazila na partu opilých omezenců. Přece nebudu soudit celý národ podle několika lidí.

Tonya Graves (50)

Zpěvačka Tonya Graves
  • Narodila se ve městě Peekskill v americkém státě New Yorku, po maturitě studovala divadlo a zpěv brala dlouhé roky jen jako koníček.
  • V půlce 90. let se odstěhovala do Prahy, kde nejdřív pracovala jako asistentka učitelky v International School of Prague.
  • Brzy ale začala vystupovat s blues bandem kytaristy Luboše Andršta, čtyři roky byla členkou elektronické skupiny Liquid Harmony a 16 let strávila v kapele Monkey Business. Dnes je na sólové dráze, v rámci níž vydala už dvě desky.
  • Příležitostně se vrací i k herectví. Objevila se třeba ve snímku Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále nebo v televizním filmu Rytmus v patách a letos ji diváci uvidí v komedii Ondřeje Trojana Bourák.

Na závěr pojďme tenhle vážný rozhovor trochu odlehčit. Vedle úspěšné hudební kariéry jste v Česku pronikla i do filmu. Známé jsou třeba scény z adaptace Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále, ve kterých hrajete habešského císaře. Jak k vašemu obsazení tenkrát došlo?

Habešský císař tam musel být menší než hlavní hrdina Jan Dítě, který sám není vůbec vysoký, a Jiřímu Menzelovi tehdy na konkurz chodili samí dvoumetroví černoši. Roman Holý pak dal produkci moje číslo a já, když jsem nabídku slyšela,  hned říkám: "Super!" Obsluhoval jsem anglického krále je totiž moje druhá nejoblíbenější Hrabalova kniha. Z konkurzu jsem měla strach a Menzel se pořád divil, proč jsem tak vážná. Myslela jsem, že když hraji habešského císaře, tak se přece musím tvářit vážně. Když jsem odcházela, říkala jsem si: "Tak nevadí, aspoň jsem poznala Jiřího Menzela." Nakonec mi ale do půlhodiny volali, že jestli chci, tak je role moje.

Ve filmu se na počest návštěvy habešského císaře pořádá opulentní hostina, na které se - alespoň podle knižní předlohy - servíruje třeba nadívaný velbloud. Jedli jste tehdy něco z toho?

Kuchaři tehdy museli stvořit něco, co bude nadívaného velblouda aspoň trochu připomínat. Co si tak vzpomínám, byly v tom párky nebo růžičkové kapustičky. Všechno bylo jedlé, ale já jsem si ten den radši dala půst. Někteří herci a filmaři to ale tenkrát ochutnali.

Teď jde do kin film Bourák, kde jste víc sama za sebe a hrajete tam zpěvačku.

Ano a zase za to může Roman Holý. Ten totiž k filmu skládal hudbu a jednoho dne mi volá, jestli bych si v něm nechtěla zahrát rockabilly zpěvačku. Roman totiž nesnáší, když kouká na film a tam jsou muzikanti, kteří ve skutečnosti na žádný nástroj nehrají ani nezpívají. Hned to pozná, je to taková nemoc z povolání. Proto chtěl pro film stvořit kapelu z lidí, kteří jsou opravdoví muzikanti. Všechno, co ve filmu hrajeme a zpíváme, je tak naživo. Neuvidíte tam žádný lip sync. Není to žádné Tvoje tvář má známý hlas.

Podívejte se také, co na rasové nepokoje ve Spojených státech říká hudebník Ondřej Pivec:

Bílá Amerika se po Afroameričanech od nepaměti vozí. Trump nastolil dojem, že je v pořádku projevovat se xenofobně, míní hudebník žijící v New Yorku. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

před 49 minutami

Ruská ekonomika letos klesne o šest procent, nejvíce od roku 2009

Ruská ekonomika v letošním roce klesne o šest procent, nejvíce od roku 2009. Vyplývá to z odhadu, který dnes zveřejnila Světová banka (SB). Na ekonomický vývoj v zemi má negativní dopady koronavirová pandemie a pokles cen ropy. K růstu by se Rusko mělo vrátit v letech 2021 a 2022.

Zdravotní krize způsobená pandemií nemoci covid-19 zpomalila podnikatelskou aktivitu v zemi, ale také poptávku po ropě, hlavní ruské vývozní komoditě. Míra nezaměstnanosti v Rusku pak prudce vzrostla v reakci na omezení pohybu zavedeném po celé zemi s cílem zabránit šíření covidu, dodala SB.

V příštím roce by měla ruská ekonomika podle nynějších odhadů SB oživit a hrubý domácí produkt (HDP) vykázat růst o 2,7 procenta. V roce 2022 růst ještě zrychlí, a to na 3,1 procenta, očekává SB. Dodala nicméně, že ani při pozitivním výhledu dalšího růstu se HDP v roce 2022 nedostane na úroveň před pandemií.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Vítkovice sestupují z druhé ligy

Fotbalisté Vítkovic v dnešním utkání 28. kola prohráli 1:3 ve Varnsdorfu a jsou prvním sestupujícím z druhé ligy. Slezané mají dvě kola před koncem na příčky zajišťující záchranu nesmazatelnou ztrátu osmi bodů. Domácí naopak opustili sestupové pásmo.

Varnsdorf do důležitého souboje vstoupil velmi rázně a už v deváté minutě vedl 2:0 po brankách Schöna s Ondráčkem. Po přestávce přidal třetí gól Breda a hosté už jen v nastavení snížili. Varnsdorf se tak po šesti kolech dočkal vítězství a přiblížil se záchraně.

Dvě kola před koncem je Varnsdorf s 25 body těsně nad sestupovým pásmem na čtrnácté příčce a od patnáctého Sokolova ho dělí dva body. Poslední Vítkovice jsou se 17 body už bez šance a po čtyřech letech mají namířeno do třetí nejvyšší soutěže MSFL.

před 1 hodinou

D6 na 5. km u Hostivice uzavřela ve směru na Karlovy Vary nehoda tří aut, sedm lidí utrpělo lehká zranění. Dálnice je kvůli nehodě uzavřena.

Další zprávy