Recenze - Česká televize do podzimního schématu zařadila seriál Vyprávěj, který je dobré zaznamenat hned z několika důvodů. Jednak jde o nový formát, který originálně obohacuje zdejší seriálovou tvorbu.
Má divácký úspěch, ve skupině 15+ dokonce svádí téměř rovnocenný souboj se Superstar na Nově. Situaci navíc okořenil právní spor o autorství, protože velice podobný seriál pod skoro stejným názvem běží ve Španělsku. A co obsah?
Výtvarné a kostýmní detaily
Seriál se vrací do začátku 60. let minulého století a zde na půdorysu "takové normální rodinky" rozvíjí rodinnou ságu. Na tom by nebylo nic neobyčejného, kdyby nebyla použitá celkem jednoduchá, ale účinná metoda: příběh vypráví hlavní hrdina a natočené scény jakoby dokreslují jeho vyprávění.
To je překvapivě efektivní metoda, protože umožňuje pokrýt všechny netočitelné a nákladné scény, historické události a podobně. I když je seriál vlastně historickou epopejí, nemusí vůbec jít do velmi drahých davových a akčních scén, bez nichž by taková epopej nebyla možná.
V reálných scénách téměř neopustíme ateliéry, exteriérovými scénami se samozřejmě šetří; doslova naznačují skutečné dění, než aby byly jeho plastickým znázorněním. Pokud mám správné informace, tak náklady na jeden díl jsou výrazně pod obvyklými výdaji na jeden díl seriálu v České televizi.
| Čtěte také: Vyprávěj chce být M.A.S.H. z totalitního Československa Chalupáři pořád patří do každé správné české rodiny |
Dalším specifickým rysem je používání dobových filmových archívů pro znázornění tehdejších událostí a pro vytvoření dobové atmosféry. To je také šťastný nápad, který dobře funguje, a vůbec nevadí, když z černobílých archívů náhle skočíme do barevného fiktivního děje v ateliéru. Zdá se mi také, že velká pozornost byla věnována výtvarným a kostýmním detailům, takže přiblížení doby z hlediska oblečení, nábytku a dalších nenápadných detailů je velice zdařilé.
Vše se děje cizí vinou
Děj je postaven na osudech třígenerační rodiny: babička, tatínek s maminkou a syn-hlavní hrdina se svojí ženou. Hrdinové seriálu jsou tzv. obyčejní lidé, kteří se snaží najít své štěstí v rodině, práci a každodenním životě. Nemají žádné ambice, snaží se proplout režimem, který se jim neustále nějak cpe do života svými totalitními nároky.
Oni chtějí mít od režimu pokoj, nijak s ním nebojují, mezi sebou si řeknou pravdu, ale jinak jsou loajální. Jedinou výjimkou je babička, která je silně proti režimu - ovšem jen v útočišti své rodiny a domova. Zbytek rodiny musí před ní tajit svojí režimem vynucenou angažovanost. Např. jak jít na prvomájovou manifestaci, kterou dostal tatínek úkolem, aby se to babička nedozvěděla.
V rámci rodiny se pak rozjíždějí dvě hlavní dějové linie, maminka s tatínkem a syn s manželkou a dítětem. Bohužel postavy seriálu jsou koncipovány natolik nedramaticky a nekonfliktně. Vše se děje vlastně cizí vinou, neplyne z vnitřní podstaty postav nebo vztahu mezi nimi. V případě tatínka s maminkou je to buď náhoda anebo cizí element (šéf maminky v práci, který ji sexuálně obtěžuje).
V případě syna (hlavní postavy) a jeho ženy se zase o děj stará zlý asistent na vysoké škole, který neustále hlavnímu hrdinovi ubližuje zneužívaje svoje politické postavení; jindy je to zlá ředitelka mateřské školky, která si zasedla na jejich dítě.
Plochost hlavních figur, které jsou vlastně pozitivní, dobré a laskavé, a tudíž velmi nudné, brání dramatickému vývoji. Hybatelem je hlavně „nepřátelský" komunistický svět, který ohrožuje naší rodinku a ta se svými prostředky brání.
S tím souvisí i infantilní ráz seriálu. Dějové peripetie jsou dětinské a prostoduché. Jeden celý díl bylo hlavní zápletkou to, že manželka spatřila tatínka, jak dává kytky nějaké ženě. Místo aby se ho normálně zeptala, co to znamená, po dobu celého dílu ho pronásledovala, dělala mu peklo dokonce i na svatbě jejich dětí.
Nakonec se ukázalo, že manžel dal kytku své učitelce z večerní školy, přičemž chtěl manželku překvapit tím, že se po večerech doškoluje. Bohužel tahle zápletka byla nejen dětinská, ale i klasickým případem kýče z éry socialistického realismu.
Kam se asistent hrabe na Džejára
V dalším díle zlá ředitelka mateřské školky obviní pětileté dítě hlavního hrdiny, že chtělo podpálit sirkami kamennou zeď školky. tady se naopak banalita přehání: žil jsem v socialismu dlouho a zodpovědně mohu říci, že sebepitomější a sebeuvědomělejší bolševička by si nemyslela, že sirkami lze zapálit kamennou zeď.
Na devadesát devět procent by se obávala, že se dítě sirkami samo popálí. Ovšem v našem seriálu žene dítě před psychologa, čemuž se na poslední chvíli zabrání tím, že šikovný táta spraví ve školce kapající kohoutek u umyvadla, který tam zanechal jako typický socialistický šlendrián školní opravář. Ředitelka vezme dítě-žháře na milost a pověří taťku dalšími opravami.
Seriál má i nezbytného padoucha. Víme dobře, že zlosyn typu Džejára z Dallasu (na vyšší úrovni Soames ze Ságy rodu Forsytů) je zcela zásadním hybatelem děje. Nikdo ani neví, kde se u něj bere ta zloba, nikdo to ani neřeší, ale taková figura svými zločinnými kousky rozhýbává jinak pozitivní a sluncem zalitý svět ostatních postav. Zejména pak jsou-li postavy ploché a krotce pozitivně nastavené: není ani jiného zbytí, protože bez dotyčného zlosyna by se seriál úplně zastavil.
Tady je zlosynem uvědomělý komunista-asistent, který zneužívá svého postavení a oficiální ideologie, aby páchal zlo. Takový člověk byl odpudivý i pro tehdejší režim a v konstruktivně kritické literatuře 60. let (např. Jana Procházky) se to těmito padouchy jenom hemžilo. Bohužel i on je ryze prvoplánový a prázdný.
Jestliže u pozitivních postav to projde, pak záporná figura prostě nesmí být plochá, protože se pak mění v parodii na sebe sama. A to je i případ zlotřilého asistenta. Nejenže nebudí reálný strach, dokonce se stává jakýmsi komikem obtěžujícím ostatní slušné lidi, kteří celkem bez potíží eliminují jeho ataky. Kam se hrabe na toho legendárního Džejára.
Laskavý jako vlčák Rex
Pokud by tedy snad někdo čekal, že se dozví alespoň pravdu o životě v totalitě alespoň , nebo že se dokonce dočká vyrovnávání se s minulostí, čekal by marně. Forma zábavného retra líčího socialistickou každodennost to vylučuje.
Vyprávěj neřeší existenciální otázky ani nevystavuje hrdiny morálním volbám. Chtít od seriálu pravdu o minulosti je stejné jako chtít obraz dnešní doby od seriálu Ulice. V tom se zásadně liší třeba od Zdivočelé země, která jde do existenciální hloubky.
Řečeno marxistickou terminologií, abychom byli styloví: seriál Vyprávěj se výlučně zabývá jevovou stránkou tehdejšího dění. Dostaneme přehled o historických reáliích, o tom, co se tehdy nosilo, jakými auty se jezdilo, jaké se hrály písničky, jaké události hýbaly společností a co se zrovna nedalo sehnat - ale podstatu toho všeho míjí.
Otázkou je, zda tím veřejnoprávní televize plní svoji roli, ale vždycky bude argumentovat úspěchem u diváků. A seriál u diváků skutečně velmi zabodoval, evidentně se trefil do jejich vkusu a vyvrátil zavedené klišé, že problematika minulého režimu není příliš oblíbená.
Navíc to, co seriálu vytýkáme - jistou prostoduchost, dětinskost a míjení existenciální podstaty života - mohlo být naopak tím, co je přitáhlo. Lidé si rádi nekonfliktně zavzpomínají na dobu svého mládí právě u takové selanky.
Producenti uvádějí jako metu M.A.S.H. Já nemohu nevzpomenout spíš velkého úspěchu seriálu Komisař Rex, v němž kriminální případy řešil sympatický vlčák a který byl právě svojí laskavou dětinskostí blízký Vyprávěj.
Autor je dramaturg a publicista
