Recenze - Třídílná minisérie Jan Hus byla podle všeho prioritním projektem České televize, zaštítil ji i prezident, vynaložilo se na ni tedy hodně prostředků a úsilí. A to je zcela namístě. Pověst jednoho z prvních evropských reformátorů s sebou stále nese kontroverzi a zvlášť ve dvacátém století zdegenerovala v souhrn pseudovýkladů. Bylo by hezké postavit se Husovi čelem a podívat se na něj když ne objektivně, což přece jen není úkolem umělce, tak alespoň upřímně a bez účelovosti.
Bohužel projekt Jiřího Svobody tento cíl nenaplní a je paradoxní, že například vydání Historie.cs věnované našemu nejslavnějšímu arcikacíři prokázalo minulou sobotu bez vynaložení nadstandardního úsilí větší službu, plnohodnotně naplnilo formát a přineslo, co se od něj mohlo čekat. Miliony vynaložené na zdramatizované odvyprávění téhož přichází tak trochu vniveč.
Tohle by zaplatil leda Vávra
Nerad bych podnítil další fackování České televize za její nakládání s penězi, zvlášť když je v posledních letech podpora dramatické tvorby o tolik efektivnější a, přes různorodé kvalitativní výsledky, smysluplnější než dřív. Aby ale Jan Hus fungoval tak, jak byl pojat Svobodou a spoluscenáristkou a autorkou předlohy Kantůrkovou, musel by kasu ždímat rovnou na úrovni Otakara Vávry a ještě prodat pár odpustků. Ani jedno asi nechceme.
Bohužel až tehdy, tedy s vynaložením na naše poměry opravdu astronomických nákladů, by mělo smysl vyprávět Husův příběh jako historický velkofilm, klasický snímek budující klasické narativní vzorce plné hrdinů a padouchů. U projektu s rozpočtem možná "štědrým", pořád ale "českým", by bylo namístě spíš detailně a komplexně propracovat scénář a nabídnout třeba psychologičtější, historičtější nebo jinak myšlenkově bohatou vizi.
Tvůrci Jana Husa ale utíkají k žánrovým zkratkám, budují neobjevné motivy lásky ke královně, zrady ze strany Štěpána z Pálče, dokonce tu máme i bondovského padoucha, papeže Jana. Tato klišé svazují tvůrce podobně jako ideologie a mají smysl jen ve vysokorozpočtových podívaných, které jejich prostřednictvím rozvíjejí plnohodnotnou akci. Aby na základních dějových vzorcích stály čtyři a půl hodiny dialogů, opravdu nemá valné opodstatnění a jde pouze o vypravěčskou lenost.
Na hranici s elektrickou kytarou
Dalším velkým problémem minisérie je její celková umělost. Což má samozřejmě co do činění právě s rozpočtem, kdy zkrátka cítíme, že filmaři vyhnali z prohlídkového okruhu turisty, zakryli zásuvky a začalo se točit. Samozřejmě jde o nadsázku, v několika scénách na nás ale nedobovost rozhodně dýchne.
Hodnocení: 40 %
Jan Hus je velký buď moc, nebo málo. Žánrové zkratky a budování klišé nemají opodstatnění u čtyř a půl hodinové série, která ze své podstaty nemůže ohromit ničím jiným než propracovaným scénářem.
Historický / Drama, Česko, 2015, 3x80 min
Podtrhuje ji tradičně příšerný mix zvuku; těžko říct, proč ze všech filmových složek Češi neumí zrovna ozvučovat, a nečekaně i hudba. Ta střídá pseudohistorické motivy s elektrickými kytarami a "kvílením", možná našla inspiraci ve Scorseseho geniálním Posledním pokušení Krista. V dramatizaci, při níž všichni strnule stojí na místech v dobových kostýmech a mluví, však podobné vylomeniny působí směšně. Ačkoliv v užití moderních nástrojů můžeme vypozorovat jistý záměr (slyšíme jej pokaždé, když se děje něco obzvlášť nepěkného, takže to má snad odkazovat na zkaženost dnešní doby oproti krásnému středověku, kdy se lidé jen upalovali), jde o prvek zcela v rozporu s obrazem. A poslouchat ducání jak od Michala Davida, když zrovna mistra upalují... Není to ono.
Přepjaté vedení herců patří mezi další tuzemský zvyk, jak pojímat historii. Vyznívá trochu zvláštně, že by Hus, vysokoškolský rektor, nedokázal vést debatu, aniž by po pár větách neměl potřebu začít křičet, nebo že by tak arogantně jednal na koncilu, který ho může dát zabít. Vždyť víme, že se chtěl do posledního okamžiku hájit a smrti by se určitě rád vyhnul. To ale souvisí s celkovým pojetím všech postav jako co nejčistěji definovaných vlastností bez osobnosti, jejichž střet potom ani nemůže být osobní a lidský.
Gesto smířlivosti
Jan Hus naštěstí neopakuje selhání trapného dokudramatu Cyril a Metoděj, jež "německý element" pasovalo přímo do role absolutní zkaženosti. Církev je tu sice většinou vykreslena jako komicky zkažená, i v jejím rámci jsou ale nabídnuty postavy kladné, nebo váhající. Králové Zikmund a Václav by pak měli Husa především rádi z krku a snaží se vykroutit z jakékoliv ostřejší volby. V důsledku čehož působí jako slaboši, ve světě karikatur a polopatičnosti, který se tu před nás staví, jde však o v podstatě nejsilnější možné gesto smířlivosti. Bohužel už jen s nároky sraženými k minimu.
Sluší se vyzdvihnout Matěje Hádka a Jana Dolanského. Scénář jim nedává prostor pro charakterní herectví, svých výrazných rolí, tedy Husa a Štěpána, se ale chopili svědomitě. Pokud chtěl režisér Svoboda pojmout Husův příběh jako žánrový počin, nabízí se možnost, že měl hodit za hlavu pohled na celé Husovo působení a raději natočit pouze jeden celovečerní film věnovaný výhradně jim dvěma.
Jakkoliv to recenzi nepřísluší, vyvstává hodně myšlenek, co z těch čtyř a půl hodin ubrat, na co se zaměřit, po čem zapátrat v těch prý až třiceti dalších natočených hodinách, aby byl z Jana Husa dobrý příběh alespoň čistě pro "příběh", aby byl některý z motivů hlouběji rozpracován a zplnohodnotněn. Takhle jde jen o cestu jedné velké vznešené zkratky míjející menší velké zkratky za nevyhnutelným závěrem.
