reklama
 
 

Recenze: Dokument o domácím násilí Z lásky nenávist upřednostňuje emoce. Je to jeho síla i slabina

19. 6. 2017
Z filmu Z lásky nenávist. | Video: |  00:20
Pětice žen před kamerou mluví i svých krutých zkušenostech s domácím násilím. Dokument České televize se snaží probudit v divácích emoce i na úkor informační hodnoty, ovšem možná právě jen silná emocionální zátěž může vytrhnout televizní publikum z klidu a donutit ho, aby se o téma více zajímalo a začalo tak být vnímavější vůči svému okolí. Pokud tento plán vyjde, zaslouží si film Z lásky nenávist přes své nedostatky respekt.
Doporučujeme

Dokumentárním snímkem Z lásky nenávist připomíná Česká televize téma, které v dnešní společnosti již není tabuizované, o jeho existenci se všeobecně ví, tím pozoruhodněji ale uniká pozornosti: domácí násilí.

Režie se chopil dominikánský kněz Romuald Štěpán Rob, jenž stál například i za posledními interview Václava Havla. Coby zpovědník vyslechl řadu obětí, jejichž osudy ale nemohl veřejně rozbírat. Rozhodl se tedy uspořádat veřejný konkurz, a ne jako kněz, ale jako filmař připravit dokument. Jeho přítel, režisér Jiří Strach, mu půjčil svůj filmový štáb a poradil mu s konceptem. Cílem bylo napodobit pověstný dokument Šoa Clauda Lanzmanna z roku 1985.

Síla lidského obličeje

Šoa je dodnes jedním z nejvíce fascinujících a nejkomplexnějších filmařských děl o holocaustu. Nenabízí rekonstrukce, výpovědi historiků ani dobové fotografie či videozáznamy, ale v bolestivě hypnotizujících téměř deseti nepřerušených hodinách sleduje pohnuté tváře pamětníků hrůz 40. let.

Stejnou důvěru v sílu lidského obličeje má i Rob s kameramanem Martinem Šecem, kteří v rámci mnohonásobně skromnějších padesáti minut dávají prostor pětici obětí domácího násilí, aby odvyprávěla svůj příběh. Kamera sice trochu pulzuje, občas zaostří na nějaký detail, ale nikdy nespustí respondentky z očí.

Snad jen opravdový psychopat by se mohl zcela oprostit od emocionálního účinku tohoto postupu, kdy ženy na pokraji pláče, nebo přímo v slzách, popisují brutální zacházení, jemuž byly roky vystavovány. Na plátně nabývá ono utrpení doslova nadlidského měřítka a v tomto ohledu je škoda, že většina diváků uvidí snímek jen na obrazovce či na monitoru. Přesto když tvůrci avizují, že jejich primárním cílem je vyvolat emocionální odezvu, mohou si svůj úkol odškrtnout jako splněný.

Nabízí se ale otázka, jestli šlo o nejlepší přístup, jak se k tématu postavit. Už na premiéře byli diváci a divačky (často samy oběti domácího násilí) sice velmi vděční za námět filmu, chyběl jim ale kontext. Chyběly jim rady odborníků, co si v případě domácího násilí počít, konkrétní východiska nebo způsoby, jak problém identifikovat dopředu a utéct včas.

Pozorná část publika sice odpovědi na všechny tyto otázky najde i v zaznamenaných výpovědích, jak ale ukazují reakce po premiéře, co nejsyrovější předání emocí zřejmě přítomné natolik strhlo, že nebyli schopni zaznamenat žádnou relevantní informaci.

Všechny stejné, nebo každá jiná?

Problémem (a paradoxem) byl i výběr respondentek. Z 260 přihlášených žen jich autoři dokumentu vybrali pět. Pečlivě, aby byly z různých částí země, z různých společenských vrstev. Přesto jejich výpovědi splývají v jednu, po chvíli není snadné se orientovat a zdá se, jako by týrání žen (týrání mužů se bude věnovat až další připravovaný dokument) mělo jedinou podobu.

Dojem může být zapříčiněn tím, že Rob pořídil poměrně málo materiálu (dvanáct hodin), což mu neposkytovalo dost prostoru najít na každém příběhu nějaké specifikum a kladené otázky se nedostaly za obecnou rovinu, v níž jsou si případy domácího násilí podobné. Tím se sice podařilo odhalit "společné jádro", nicméně bez nuancí.

Z lásky nenávist

Dokument České televize
K přehrání v on-line archivu od 20. 6. 2017
Připravili: Romuald Štěpán Rob, Martin Šec a Jíří Strach
Hodnocení Aktuálně.cz: 65 %

Na rozdíl od Šoa, které nabízelo pohled jak přeživších holocaustu, tak i bývalých nacistů a obyčejných lidí, kteří stáli válečným hrůzám stranou, v dokumentu Z lásky nenávist divák dostane jen výpovědi obětí. Samozřejmě že Robův štáb pracoval jen se zlomkovou stopáží, i tak by ale monotematičnost mohla být pro některé diváky problém. 

Snímku by šlo tedy vyčíst, že zůstává povrchní, že nenabízí nic než přesně to, co avizuje. Jistě by se dala vytáhnout i věčná debata o dokumentu jako naplnění voyeurské fetiše, kdy diváci se zatajeným dechem sledují utrpení druhých.

Ovšem možná právě jen ona silná emocionální zátěž může vytrhnout televizní publikum z jeho konformní zóny. Možná se pak začne o téma víc zajímat a začne být, jak tvůrci avizují, vůči němu ve svém okolí vnímavější. Pokud tento plán vyjde, zaslouží si Z lásky nenávist přes své nedostatky respekt.

Pokračujte dál

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama