Četnické humoresky stále patří mezi nejoblíbenější seriály České televize. Dává tedy smysl, že se je různí tvůrci občas snaží napodobit, nebo se alespoň přihlásit k jich odkazu. Četníci z Luhačovic jdou v tomhle ohledu na doraz.
Vrací se do doby těsně po založení Československa, kdy byli rakouští státní úředníci včetně četnictva narychlo nahrazeni Čechy, což vedlo ke zmatkům všeho druhu. Do lázní v Luhačovicích přijíždějí na zkoušku dva mladí rekruti (Robert Hájek a Martin Donutil), aby se ujali volných míst ve sboru. V novém prostředí jim pomáhá především bývalý místní rakouský velitel, nyní řadový četník (Pavel Zedníček).
Moc, nebo málo
Seriál chce primárně zopakovat uvolněnost, jakou nabízely Humoresky. Na tom by asi nebylo nic špatného, kdyby už to nebylo tak okoukané. Úspěšný je každopádně jen zpola. Scenáristé Petr Bok a Tomáš Feřtek se všemožně snaží dodat humor různými gagy a režiséři jim jdou na ruku – vedením herců a volbou návodné hudby chtějí vyvolat dojem odlehčenosti a pohody. Tato snaha ale vyznívá většinou dost strojeně.
Pozitivní emoce se totiž nedaří motivovat dějem. Tvůrci se úplně neobrací zády ke skutečnosti, že situace v raném Československu byla pro mnohé tvrdá, ne vždy spravedlivá a zločinci byli brutálnější. Naznačena je dokonce přítomnost německy mluvícího obyvatelstva, čemuž se čeští filmaři tradičně vyhýbají. I zde jsou sice Němci ve velké míře odfiltrováni, v Zedníčkovu strážníkovi se ale jejich existence alespoň naznačí.
Tyto prvky jsou zde mnohem výraznější, než byly v únikových Humoreskách, které si svou dobu ještě výrazněji idealizovaly. Tím byly sice méně historicky přesné, dokázaly si ale udržet jednotný tón a vybudovaly svět, v jehož prostředí ona uvolněnost dávala smysl. Četníci z Luhačovic svou poctivější snahou reflektovat realitu vytvářejí prostor, v němž humor působí velmi nuceně. Že situace má být vtipná, odhaluje často jen fakt, že hraje laškovná hudba.
Zároveň však ony problémy, jimiž by bylo zajímavé se zabývat, nejsou dostatečně rozváděny, protože tím už by se tvůrci dostali ke společenskému dramatu, museli by vysvětlovat, soudit, být negativní, tvořit paralely k dnešku – zkrátka dělat všechno to, co by cílovému publiku, tedy publiku Humoresek, které čeká jejich volné navázání, únik a odpočinek, bylo nepříjemné.
Bez hrdinů
Potíž tkví i v absenci plnohodnotných postav, k nimž by šlo přilnout, což byla další deviza Humoresek. Krom dvou mladých rekrutů zde nejde nikoho dalšího označit za plnohodnotnou bytost, která by procházela vývojem a měla nějakou, byť jednoduchou psychologii – všichni jsou jen karikatury zcela ovládané jedinou přidělenou emocí.
Velitel má být například zprvu přísný a přehlíživý vůči nováčkům, což tvůrci demonstrují tak, že když v pušce, jíž se měl dotyčný sám zastřelit, najdou mladíci nevystřelenou patronu, nevěří nadále, že šlo o vraždu. Komickým doplňkem zůstává i Zedníček, přestože stráví na obrazovce stejně času jako oba hrdinové.
Četníci z Luhačovic se tedy mechanicky snaží zopakovat formuli Četnických humoresek, ale po třech poskytnutých epizodách (první, třetí a páté) se zdá, že tak činí poněkud neživotně.
Nedaří se vybudovat zajímavé postavy, s nimiž by by stálo za to zažívat dobrodružství, ani naformátovat prostředí tak, aby působilo věrohodně. Ne realisticky ve smyslu „takhle to bylo“, ale spíš „chápu, proč mám nyní cítit tuto emoci, a ne jinou“. Tvůrci zkrátka spoléhají na to, že divák chce pohodu tak moc, že mu bude jedno, jestli pro ni seriál nabízí dostatečné důvody.
