Recenze - Možná by se dalo vymyslet, že v zemi, kde na prezidentské standartě povlává heslo Pravda vítězí, by podobná soutěž mohla mít docela náboj. Ale v pořadu moderovaném prezidentem Akademie populární hudby Petrem Šiškou vítězí jen nudná trapnost.
The Moment of Truth byl letos v USA s 23 miliony diváky prozatím nejúspěšnějším debutujícím pořadem. Při vyřčených odpovědích se tam rozpadaly vztahy. Největší našponování v české mutaci zatím přinesla otázka, jestli si kuchař ze steak baru Milan pokaždé, když jde ze záchodu, umyje ruce. No a - umyje.
Toporný moderátor sice pořád otravuje s větou, že tu běží o pravdu, anebo lež. Těžko se ale lze domnívat, že tahle definice táhla hlavou Janu Husovi, když ho vedli na hranici.
Stejně jako při oblíbené hře s rotující prázdnou flaškou jde o to, dostat z hráče něco, za co se stydí. Navíc při daleko menším napětí - nejenže je hrdlo flašky stále namířené stále na jednoho hráče, ale ten ani nemůže dát fant.
| Čtěte také: Moderátor Petr Šiška odpovídal on-line Nová reality show by se měla jmenovat Nic než lež |
Jenomže soutěži Nic než pravda by nepomohlo, ani kdyby šla od půlnoci a byla svlékací. Může za to především zacílení otázek, které se v odvysílaných dílech zatím s patřičnou českou bodrostí vyhýbá intimním vředům účastníků a hraje to na poťouchlý humor.
Což vylezlo na povrch hlavně v případě kuchaře Milana: Plivnul jste někdy někomu do jídla... Vařil jste někdy z prošlých surovin... Snědl byste vše, co jste uvařil. Zkušebního komisaře Petra postihla otázka, jestli někdy parkoval na místě pro tělesně postižené.
Mezi nimi Petr Šiška stále mimo mísu opakuje: „Chcete pokračovat? Půjde do tuhého. Jste připravený jít dál? Opravdu se do toho pustíme?" Jako kdyby ten pořad přece jen byl napínavější než repríza Dobrého rána s ostravskou ČT. Až máte chuť sami křičet: „Seš hluchej? Dyť už ti říkal, že hraje dál."
Ubíjející a nic neříkající jsou hlavně obecné dotazy: Myslíte si, že jste nejhezčí ze svých kamarádek... Podváděla jste někdy u zkoušek nebo Nabídl byste úplatek policistovi?
Když pominete, že v českém prostředí panuje takové klima, že se za posledně jmenované položky ani nemusíte moc stydět, tak se největším napínákem v Nic než pravda nestává to, jak dotyčný odpoví, ale pouze to, jestli odpoví „správně", jestli vyšplhá na další peníze.
Když zkušební komisař přizná, že parkoval na místech vyhrazených pro tělesně postižené, publikum mu zatleská, protože ta odpověď je pravdivá; tudíž tak odpovědět měl a zase je o kus blíž záchytnému bodu.
Zatím se tedy ukazuje, že podstatu soutěže Nic než pravda se nepodařilo přenést do zdejšího prostředí a stala se z ní ptákovina, v níž moderátor mhouří obočí jako vychovatel na intru, a přitom není daleko od toho zeptat se: „Strčil byste bosou nohu do záchodové mísy?"
V americké verzi - v kultuře prosycené protestantskou morálkou s danými a zjevnými kodexy chování - funguje Nic než pravda přinejmenším jako bezpečný ventil pokrytecky spravedlivého rozhořčení. Kompars ve studiu bučí a příbuzní nebo nejbližší soutěžícího, kteří mu mají „dělat" svědomí, jsou na své lavici odpověďmi pohoršení.
V české mutaci se všichni zúčastnění chovají, jako kdyby to byla nějaká zjednodušenější verze Milionáře, protože možnosti nejsou čtyři, ale je to pořád padesát na padesát.
Tak to bere publikum, které odměňuje každou „pravdivou" odpověď, byť by byla sebetrapnější, i patroni soutěžícího, jejichž jedinou reakcí bývá: „Jeď, Lucko, jeď dál."
Nic než pravda je možná ideální příklad toho, že i v době globalizace existují kulturní rozdíly a lokální specifika; ale že by se kvůli tomu na ni člověk musel koukat? To vážně ne.
