reklama
 
 

Nová reality show by se měla jmenovat Nic než lež

24. 8. 2008
Rozhovor s Karlem Hvížďalou o třech zneužitých slovech

Praha - Moderátor Petr Šiška se dočkal, v pondělí se dozví "životní příběh" prvního soutěžícího. Na Primě startuje ve 21 hodin nová reality show Nic než pravda.

Vedení stanice si od české verze pořadu Moment of Truth, který se vysílal ve 26 zemích světa, slibuje posílení pozice ve večerním čase a sledovanost až 20 procent.

Soutěžící mohou vyhrát až pět milionů korun, když absolvuje všech pět fází. V první musí účastník odpovědět na šest otázek, odpovědi kontroluje detektor lži. Pokud odpoví správně, vyhraje 10 tisíc korun. Celkem je na každého připraveno 21 otázek.

Hráč nejprve neveřejně projde na detektoru testem. Asi šedesát otázek se třikrát opakuje v různých kombinacích, vyberou se ty, na které odpověděl vždycky stejně; detektor vyhodnotí, zda mluvil pravdu.

Výsledky neznají soutěžící ani průvodce, jinak prezident Akademie populární hudby. Dotazy se většinou týkají intimní sféry respondenta. Přítomní příbuzní či známí mají jistou možnost anulovat pomocí tlačítka otázky, na které nechtějí znát "pravdivou odpověď". 

"Asi čím dál tím víc lidí potřebuje náhradní zážitky, protože autentických už nejsou schopní," říká v souvislosti s nástupem nové reality show novinář a mediolog Karel Hvížďala.

Je Nic než pravda podle vás - abychom použili marketingový slovník - nejbrutálnější show, která se v Česku bude vysílat?
Slovo brutalita, které jste převzal z marketingového slovníku, neodpovídá vůbec skutečnosti: nikomu nejde o život ani o zdraví a své soukromí hráči dávají v plen zcela dobrovolně za úplatu. Jde tedy o předem domluvený obchod. I když se někomu kvůli soutěži rozpadne manželství, jak se to stalo v zahraničí, není to kvůli tomu, že by byla soutěž brutální, ale kvůli tomu, že účastník dává přednost penězům a sebeprezentaci v televizi před vztahem.

Je to druh prodeje obnošeného spodního prádla za úplatu, jehož prvky v některých náboženstvích mohou mít i jiný význam. Třeba levirátní sňatek, tedy početí dítěte s ovdovělým tchánem po smrti manžela, může být bráno jako projev lásky k bývalému muži. Tady by to vyznělo jako senzační deviace.

Bude Nic než pravda blízká české povaze, a tedy úspěšná?
S českou povahou úspěšnost takového typu pořadu myslím nemá zase tolik společného: spíš jde o to, že žijeme ve společnosti, kdy toužíme po zážitcích a zároveň máme velice málo vlastních zkušeností. Takový pořad pak lidem zprostředkovává nenasycenou touhu po zážitcích náhradními zážitky cizích lidí. Je to hra, která nabízí metazážitky, které divákům nemohou ublížit - proto má úspěch.

Kam podle vás může vývoj formátu dojít? Až k filmu Running Man, kde Arnold Schwarzenegger v přímém přenosu bojuje o život?
Myslím, že skutečně nejbrutálnější reality show byly ty, které v přímém přenosu předváděly převážně ve Spojených státech zkrášlovací operace a změny pohlaví; a i ty nebyly - pokud vím - nejúspěšnější, v Evropě dokonce propadly, protože byly doopravdy krvavé. Úspěch může mít jen předstíraná krutost, která se skoro nikoho nedotýká.

Nakolik jsou reality show pokrytecké v tom, že se jako Nic než pravda mohou zaštiťovat tvrzením, že vlastně nedělají nic jiného, než pravdu zveřejňují? Ačkoli ta v tomhle případě "nevítězí", a jde jen o publikování trapných a nepříjemných intimit.
Úspěšná reality show je právě na tom pokrytectví, jak už jsem říkal, založená. Stejně jako je zneužité slovo brutalita, tak je v tomto pořadu zneužité i slovo pravda. Přece intimní otázky týkající se sexu nejsou nikdy hlubší, a už vůbec ne úplnou pravdou o nikom. Víc vypovídají o divácích než o zpovídaném. Přesnější název tohoto pořadu by jistě byl Nic než lež.

Pokládáte za divácky atraktivní, že tato soutěž vlastně definuje život každého jednotlivce na jednoduchou bipolaritu pravda/lež, přičemž už je předem daný morální odsudek, pokud se vždy nevyhoví pravdě?
Úspěšnost podobného pořadu tkví vždy v jednoduchosti, proto nemá s pravdou nic společného a je jen lží. Řeknu vám vtip: Starý dajan, soudce, pozval na kobereček mladého rabína a říká mu: "Mám srdce jako kámen, protože jsem slyšel, co se o tobě ve městě říká." - "Ale to není pravda," křičí mladý rabín. "Ani zbla z toho, rebe, není pravda," brání se mladík dál. Dajan povstal a s hrůzou v očích pravil: "To by ještě scházelo, aby to byla pravda. Nestačí, co se o tobě povídá?"

Jenže někdy slabší lidé uvěří roli, kterou jim přiřknou jiní nebo kterou si přiřknou sami, víc než skutečnosti: tohle žádný detektor lži neodhalí, ač právě tento posun by vypovídal o nich mnohem víc než show. U chytřejších lidí jsou pak tyhle posuny mnohem sofistikovanější, protože se umějí rafinovaněji sebepodvádět.

Jsou reality show jen technologicky a mediálně sofistikovanější extenzí gladiátorských zápasů nebo bulváru - zkrátka něčeho, co tu vlastně bylo vždycky?
Určitě; jsou i mnohem méně brutální, nikdo se nepředhazuje lvům, ale mají masovější dopad. Asi čím dál tím více lidí potřebuje náhradní zážitky, protože autentických zážitků už nejsou schopní. A to je skutečnost, kterou bychom měli analyzovat a připomínat: že zůstat člověkem vyžaduje odvahu klást odpor mocným i sobě, když kloužeme k pohodlným řešením.

Je tedy reality show v podstatě neškodná zábava, nebo syndrom společnosti posedlé nudou a "ubavením se k smrti"? A může diagnózu ještě zhoršit?
Možná že mají tyto pořady dokonce svým způsobem psychoterapeutický účinek, ale mohou nejspíš snižovat kvalitu populace: odnaučují ji například lásce, která je v principu jen důslednou starostí o druhého, tedy námahou. Takové pořady možná některé lidi odvádějí od excesů, ale zároveň je učí pohodlnosti.
V názvu je přece zneužito i slovo realita; v reálu mají lidé, kteří na tuto hru přistoupí, většinou úplně jiné starosti. Mají nemocnou maminku, zlobí je děti, mají problémy se šéfem v práci, starosti jim dělá tloušťka - a o těchto reálných problémech se v show vůbec nehovoří a nikdo jim s těmito starostmi nepomůže.

Reality show jsou dalším důsledkem i impulsem toho, co Gillles Lipovetsky nazývá personalizace - tedy důraz na vlastní tělo, emoce i normy a jejich uspokojování. Není pak tohle okouzlení vlastní jedinečností jedním z důvodů, proč je sledovat u "konkurentů" - tedy soutěžících?  
O tom mluvíme stále: je to problém změny výkonnostní společnosti ve společnost zážitkovou.

Je pro diváky reality show zajímavější voyuerský požitek, nebo možnost dění ovlivnit?
Ve společnosti, která nepovažuje riziko za nedílnou součást závazně žitého života, se vždy dává přednost voyuerskému požitku.

Nahrazuje lidem show něco, co jim dnešní život neposkytuje? Je sledování "malých" příběhů logickou náhradou za ty velké?
Vyplňuje jim čas, který již nejsou schopní či ochotní věnovat čemukoliv skutečnému, co vyžaduje spoluúčast.

Má formát reality show před sebou další vývoj, nebo je naopak na ústupu?
Spíš bych se klonil k tomu, že se tento formát už vyčerpal. Rychlostní společnost, v které žijeme, vyžaduje neustálou změnu; už i proto, abychom si nemohli pokládat takové nebezpečné otázky, jako jste mně kladli vy. Tento stav vypnuté mysli velice vyhovuje plastikovým politikům, kteří dělají marketingovou politiku, a byznysu. Všude, kde si lidé neustále nekladou otázku proč, jsme v ohrožení. A ani nechápeme, čím jsme, protože přenášíme narativ z vlády slova "být" přes vládu slova "mít" do nadvlády slova "si užít".

autor: krk,tur | 24. 8. 2008

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama