reklama
 
 

Soudce A. K. trápí rutina, seriálový podzim ale oživí

1. 9. 2014 8:46
Nový seriál režisérů Roberta Sedláčka, Bohdana Slámy a Radima Špačka startuje v České televizi. Může patřit k nejzajímavějším dramatickým počinům podzimu.

Glosa - Vzedmutí vlastní tvorby České televize v posledních letech je obdivuhodné, kvalitativní výsledky téhle renesance už méně. Život a doba soudce A. K. od trojice režisérů Robert Sedláček (České století, Rodina je základ státu), Bohdan Sláma (Štěstí, Čtyři slunce) a Radim Špaček (Pouta) však od začátku vyhlíží jako projekt, do nějž se vyplatí vkládat naděje.

Příběh se věnuje soudci první instance Adamu Klosovi (David Švehlík), který během každé epizody řeší konkrétní občanskoprávní spor a v rámci celého seriálu pak vztahy s rodiči (Jiří Bartoška, Daniela Kolářová) a psychoterapeutkou (Jitka Čvančarová). Navíc mu kdosi anonymně vyhrožuje z důvodů, jimž zatím nemůže přijít na kloub.

Natáčelo se poměrně nezvykle. Každá epizoda měla hlavního režiséra věnujícího se dění v soudní síni, tedy asi dvěma třetinám stopáže. A dějové linky na pokračování režíroval celou dobu konkrétní filmař. Sedláček měl na svědomí vztahovou linii, Sláma rodinnou a Špaček akční. V každé epizodě se tak střetává práce tří režisérů, naštěstí to ale nepůsobí rušivě nebo exhibicionisticky.

Kvalitní rutina

Po třech zhlédnutých epizodách vyvstává na povrch jistý chlad, nikoliv však prázdnota. Klos působí většinou zachmuřeně a uzavřeně, jeho odtažitý, cynický komentář mimo obraz ho paradoxně spíš odosobňuje a znemožňuje cítit jednoznačnou empatii. Leckdy by šlo navíc uvažovat o jeho nadbytečnosti a samoúčelnosti. Připomíná víc obranné průpovídky Philipa Marlowa než odhalující vnitřní monolog.

Tento odstup protagonisty však nemusí být na škodu. Po všech těch převztahovaných telenovelách možná budou menší hlasitost osobních emocí vyvěrajících na povrch a důraz na věcnost vítaným zpestřením pro nejednoho diváka. Těžiště děje beztak leží v soudní síni, kde musí být pocity přidušeny a skryty - vlastně není divu, že jistou záklopku nosí soudce neustále a obrňuje se leckdy dětinsky siláckými průpovídkami, jež samozřejmě neříká nahlas.

Před tvůrci vyvstal především úkol, jak scény odehrávající se v jediné místnosti, kdy všichni účastníci dění povětšinou jen sedí a kontrolovaně diskutují, pojmout a natočit alespoň trochu atraktivně. Bohdan Sláma zmiňoval, jaký svátek pro něj byl, když mohla některá z postav vstát a dát záminku k trochu dynamičtější práci kamery.

Stejné výzvě čelil i scenárista Zdeněk Zapletal. Odborníci ať posoudí, nakolik se při "popularizaci" soudní reality uchýlil k čisté fikci (na konci závěrečných titulků stojí, že tvůrci si jsou vědomi občasného porušování občanskoprávního řádu), klišé soudních dramat ale využívá celkem rozumně a funkčně, nebojí se jich, ani jim nepropadá.

Vyhnout se jim nemohl. V soudních síních se už odehrálo tolik filmů a seriálů, že na mechaniku a princip všech možných kauz jsou diváci velmi dobře připravení. Bohužel proto působí i samotný seriál maličko mechanicky a ve svém jádru čitelně. Zlé pohledy obhájců a žalobců, námitky létající vzduchem, napomínání soudce k ukáznění sálu.

Na druhou stranu i tato rutina byla zužitkována. Díky ní i na nás dopadá hrdinova deprese, když si uvědomuje, že se stal pouze kolečkem v systému, na jehož celkový chod má pramalý vliv. Když například po každém jednání vyzývá obě strany, aby se pokusily domluvit, cítíme prázdnotu a bezvýznamnost těch donekonečna opakovaných slov – stejně jako Klos.

Snížený komfort

Ze všeho nejvíc připomíná Soudce A. K. americký seriál V odborné péči, podle nějž vznikla česká Terapie. Distingovaný a vzdělaný muž má pomáhat druhým, ačkoliv sám prochází těžkou životní krizí. Osobní rovině je tu sice věnováno méně pozornosti a vývoj hrdiny musí pádit kupředu, má ostatně k dispozici třináct epizod, což je polovina klasické americké série, pořád se ale tvůrcům daří překonat tuzemský standard.

K tomu všemu se ještě snaží o relativizaci případů. Na rozdíl od většiny populárních soudních dramat nenabízejí hodnou nebo zlou stranu, naopak toto běžné zjednodušení narušují. Bohužel postavy v jednotlivých kauzách nemají prakticky žádný prostor pro vývoj. Skutečný soudce však rovněž nevidí žalovanému ani žalujícímu do hlavy a nejsou pro něj víc než dva cizí lidé s tlustou složkou lejster před sebou, takže i tuto výtku nakonec dokáže Soudce A. K. obrátit ve svůj prospěch.

Bude na každý pád zajímavé sledovat, jak tento snížený divácký komfort přijme publikum. Zvlášť u kontroverznějších témat, mezi něž bude jistě patřit epizoda o domácích porodech, kterou nakonec Radim Špaček odmítl natáčet a musela přejít pod Bohdana Slámu.

To dokazuje osobní přístup tvůrců, který rozhodně nemůže být na škodu. I díky němu bude se vší pravděpodobností Život a doba soudce A. K. jedním z nejlepších, přinejmenším pak jedním z nejzajímavějších dramatických počinů ČT za slušnou dobu. Ve vysílání od 1. září.

autor: Martin Svoboda | 1. 9. 2014 8:46

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama