Paříž - V neděli zemřel v pařížské nemocnici herec Bruno Crémer, u nás známý především jako představitel komisaře Maigreta. Podlehl v 80 letech rakovině, se kterou léta bojoval.
Bruno Crémer se narodil v roce 1929 a patřil k hercům "staré francouzské školy" s ojedinělým výrazem a charismatem.
Začínal na divadle Théâtre de l'Oeuvre, kde vystupoval v hrách nejznámějších dramatiků jako Becketta, Shakespeara či Wilda. Posléze začal vystupovat i v televizi a filmech. Jeho prvním větším snímkem byla válečná Četa 317 z roku 1965, která pomohla nastartovat jeho kariéru.
Skutečným filmovým předělem jeho herecké dráhy se stává o dva roky později psychologická krimi Kdybych byl špión, v němž za výborné režie Betranda Bliera sehrává úlohu nesmlouvavého tajného agenta.
Životní rolí mu zřejmě budiž drsňák a brutální vrah "Jestřáb", který loupí, děsí počestné občany Francie a zabíjí svědky v kriminálním akčním snímku Lovec hlav (1976) s Jean-Paul Belmondem v hlavní roli Stopaře, který má Cremerovu postavu ulovit.
Objevil se v americkém filmu Mzda strachu (remake francouzské krimi natočený v roce 1977 Williamem Friedkinem) a o rok pzději hrál s Romy Schneierovou v dramatu Docela obyčejný příběh. Jeho účast v kriminálne-společenských ramatech asi vyvrcholila v roce 1980 ve filmu Černý talár pro vraha, kde advokátka Annie Girardotová zachraňuje muže odsouzeného k trestu smrti.
Ještě v roce 2000 se obejvil v Ozonově dramatu Pod pískem, ale to již byla dávno jeho doménou televize, které se začal věnovat už na počátku 80. let.
Hrál v seriálu Chobotnice, i v Česku se dostal do povědomí především díky roli komisaře Maigreta podle předlohy George Simeona. Jeho roli hrál od roku 1991 až do roku 2005 ve více než 50 televizních filmech. Některé epizody francouzští filmaři natáčeli i v Praze. Například v roce 2002 se změnila v pařížské policejní komisařství z padesátých let část tovární haly ve Vysočanech.
Cremer měl celkem na kontě přes 110 filmů a televizních filmů. Mezi režiséry, s nimiž točil, byli i Yves Boisset, Claude Lelouch a Luchino Visconti.
V roce 2000 vydal své memoáry, od roku 1984 až do smrti byl šťastně ženatý a spolu s manželkou Chantal vychovávali dvě děti.