reklama
 
 

Glosa: Televizní Vánoce ukájejí touhy po nostalgii. Už zase

23. 12. 2014 9:14
Reprízy jsou jistě pochopitelnou vánoční tradicí, ty české však nabírají podobu prehistorické estrády vylučující většinu potenciálních diváků.

Glosa - Nadáváme každý rok, tak pojďme znovu: Co nám to ty televize dělají? Už zase dávají to samé, už zase nás krmí reprízami, omletými pohádkami a zoufale zastaralým schématem, jež by mohlo zdobit vánoční program roku 1978, aby se nad nabídkou málokdo podivil. Kdo se na to má koukat?

Jde o řečnickou otázku – koukat na to máme my. A taky budeme a nejspíš chceme, jinak by se program už dávno přizpůsobil našemu zájmu. Na druhou stranu: měli bychom opravdu považovat plnění základní poptávky většiny za samospásnou omluvu absolutní programové kapitulace?

Jistě, každá země má své vánoční klasiky, bez nichž si nejmasovější svátky v roce nedokáže představit. Američané by se třeba neobešli bez Caprovy nesmrtelné klasiky Život je krásný, své diváky nachází rok co rok už od uvedení před téměř čtvrtstoletím.

Náchylnost k nostalgii a návratu do dětství (či pokusu do vlastního dětství nasoukat své potomky) je v tuto roční dobu nejspíš pochopitelná. Jenže poměr starého a nového bývá v zemích s vyspělejší televizní kulturou přeci jen jiný. Jinými slovy: tento poměr existuje.

Plnit tužby většiny není smysl ČT

Jediná televizní stanice, která zatím nerezignovala na náznaky nové tvorby bezpodmínečně, je veřejnoprávní Česká televize. Během tří vánočních svátků předvede vždy na jedničce novou pohádku a na dvojce pak zahraniční klasiku. Na první hod vánoční nás tedy čeká dvojice Kdyby byly ryby proti Wilderově Někdo to rád horké a na druhý Láska na vlásku proti oscarové Králově řeči. Na Štědrý den pak hlavní letošní produkce Princezna a písař doplněná na sousedním kanálu dokumentem o papežovi.

Nelze se však zbavit dojmu, že i Česká televize propadá reprízovému maratonu a krom splnění několika málo povinností v podobě nových pohádek rovněž nadměrně štrachá v archivu. Štědrovečerní Princeznu a písaře tak ohraničují Princezna se zlatou hvězdou a samozřejmě Pelíšky.

Že se komerční televize ani nepokoušejí a plní základní diváckou poptávku servírováním Babovřesek (na Nově) či Tří oříšků pro Popelku (jackpot tentokrát ulovila Prima), je v podstatě pochopitelné. Česká televize by ale coby médium veřejnoprávní služby měla myslet na polozapomenutou ideu, že se sluší nabízet nejen to, co diváci chtějí, ale i to, co ani nevědí, že by chtít mohli a měli.

„Televize má vychovávat,“ zní skoro totalitně, nicméně není nic špatného na nabízení obsahu o stupínek vyšší kvality, než jsou tužby většiny. Pro naplnění těchto tužeb vznikly komerční stanice a Česká televize by měla automaticky nasazovat vyšší laťku právě proto, že vkus "nenáročných" je plně uspokojen jejich nabídkou. Není tedy třeba ho uspokojovat ještě v rámci veřejnoprávní služby. Řečeno krátce: Angelika skoro v primetimu den po Štědrém večeru není přípustná!

Nevhodné od devíti do šedesáti let

A „nové“ produkce, pohádky, můžeme za „nové“ považovat leda v uvozovkách. Točeny jsou podle zastaralých mustrů a pobaví se u nich snad jen nejmenší děti, jež ještě neuvažují o kvalitě produkce, nepřemýšlejí o příběhu a pouze se smějí pitvořícím se hercům. Tento věk nenáročnosti se navíc neustále snižuje, jak jsou s přívalem zahraničních rodinných snímků naštěstí i české děti konfrontovány s komplikovanějšími a komplexnějšími příběhy, jež je učí i něčemu jinému než společenským a genderovým stereotypům.

Nepřekvapí, že jediná televizní stanice nabízející na svém hlavním kanálu aktuální vánoční program pro jiné než dětské publikum je TV Barrandov. Za vhodné považuje pořad Sejdeme se na Cibulce na Štědrý den (po Obušku, z pytle ven), Vánoční koncert Kateřiny Brožové na svatého Štěpána a Vtip za stovku! den poté. Program viditelně cílený naopak na méně náročné důchodce způsobuje mrazení v zádech.

Vzniká zajímavý paradox – české televize nabízejí obsah výlučně pro ty nejmenší a nejstarší diváky, ne ale pro početnou skupinu od druhého stupně základky po konec produktivního věku, tedy pro většinu populace. Dělají to celoročně (proto menšina tvoří většinu publika), o Vánocích ale tato chyba vystupuje s největší patrností.

Zahraniční stanice už dávno pochopily, že zákazníci je nemohou opustit, když jejich věk dosáhne dvojciferné hodnoty, aby se vrátili, až se přiblíží trojciferné. Pamatují tedy na mladé a středně staré, kteří díky boomu seriálů vnímají televizi opět jako relevantní médium, a není tedy bez šance jich pár nalákat. U nás se ani nesnažíme.

Závěrem se sluší zopakovat, že Vánoce jsou doba nostalgického vzpomínání na dětství, takže bez repríz a upřednostňování nejmenších se neobejdeme. Měla by ale existovat i protiváha, již však nemohou naplňovat nové pohádky, které jsou myšlenkově na úrovni svých půlstoletí starých souputníků. Cesta ven? Pokusit se vyprodukovat film nebo pořad pro celou rodinu. Nejsou tu přece Vánoce od toho, aby spojovaly? Ty televizní totiž velmi důrazně své diváky třídí – a většinu z nich ani nezvou dál.

autor: Martin Svoboda | 23. 12. 2014 9:14

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama