Glosa - Až se budou dnes večer v českých domácnostech rozbalovat dárky, kulisu bude ve většině rodin slavnostní chvíli dělat televizní pohádka. Sledovanost svátečních programových trumfů jednotlivých televizí bývá ohromná. Loni se například po pár letech stalo, že Česká televize to svou premiérovou novinkou natřela osvědčeným klasikám z komerčních televizí.
Na pohádku Micimutr mladého režiséra Víta Karase se dívalo přes 2,2 milionu diváků, což s přehledem překonalo jeden milion a šest set tisíc lidí, kteří odpočívali u nesčetněkrát viděných Tří oříšků pro Popelku.
Čtěte také
Měsíčci, Marfuša a trapný Silvestr. Vánoce v TV
V pomyslném souboji tak Libuška Šafránková v odrbaných hadrech neurčitě hipísáckého vzezření coby dobromyslná čarodějnice Micimutr zvítězila nad sebou samou v plesových šatech a těsných střevíčcích v devětatřicet let starém Vorlíčkově evergreenu. Znamená to jednu věc zcela jistě. Každoroční recyklace stejných vánočních filmů nefungují tak úplně a po nových pohádkách je prostě poptávka.
Spice Girls ve vodnickém mlejně
Složitější je to už s kvalitou. Česká televize se každý rok o Vánocích vytasí s několika premiérami, ale za posledních deset let si nárok na vstup do zlatého fondu českých pohádkových klasik může činit snad jen Strachův Anděl páně z roku 2006, který zdejší pohádkovou krajinu obohatil o rozvernou představu nebe s populárním "Barťákem" v roli Pána Boha.
Problémem současné pohádky není nedostatek kvalitních tvůrců ochotných je točit nebo jejich režisérská neschopnost. Vezmeme-li si jako příklad letošní Vánoce, o tři původní premiéry na ČT se podělila mladá trojice režisérů (nejstaršímu Karlu Janákovi je dvaačtyřicet let). Od válu šla na Kavkách generace unavených rutinérů typu Zdeňka Zelenky nebo Hynka Bočana, kteří svými paskvily Kouzla králů a Láska rohatá nabouraly víru v životaschopnost české pohádky po dva sobě jdoucí Štědré večery v letech 2008 a 2009.
Tvůrce Snowboarďáků a Rafťáků Karel Janák má akční a zábavný režisérský rukopis a na jeho adaptaci Dvanácti měsíčků se bude pravděpodobně alespoň hezky koukat. Skoro jistě to bude trochu mainstreamovější podívaná než jeho pět let stará Škola ve mlejně, v níž Janák propojil poetiku příšerné studiové papundeklové pohádky s hity od Spice Girls a balkánskou dechovkou.
Vít Karas dostal důvěru druhý rok po sobě a v tandemu se spisovatelkou Irenou Douskovou připravil pohádku O pokladech. Po scenáristické stránce nebyla jejich loňská Micimutr žádný zázrak, ale Karas se prokázal slušnými vizuálními nápady (třeba při práci se svícením v nočních scénách) a tím, že si do rozpočtu prosadil realisticky pojatého digitálního draka místo zastaralých loutek.
Jiří Strach je režisér žánrově rozkročený od historických dramat jako je Operace Silver A po komedie o důchodcích, jakou letos byly Vrásky z lásky. Na svém pohádkovém kontě má kromě dobrého Anděla Páně i třeba příšerné Tři životy, neinvenční variaci na vorlíčkovské pohádky ze sedmdesátých let o zakletých princeznách a trojici vojenských dezertérů.
Ve Šťastném smolaři, jenž bude mít premiéru na Boží Hod, navázal Strach na svou spolupráci se zkušeným mladým scenáristou Markem Epsteinem a výsledkem snad bude méně patetického.
Tomáš Klus a vládní sebranka
V žánru pohádek platí totiž stejně jako v celém českém filmu, že jeho relativní bída souvisí s nedostatkem silných scénářů. Výše zmíněný Bočan se před pár lety v v Lásce rohaté pokusil příběhem, poetikou i hudbou Jaroslava Uhlíře navázat na úspěch pohádky S čerty nejsou žerty, která právem patří mezi nejpopulárnější vánoční filmy. Jenže scénář Karla Žaluda nesahal ani po kotníky vtipnému skriptu Jiřího Justa (mj. autora scénáře jednoho z nejsilnějších filmů osmdesátých let Jako jed).
Scénář je základ. O tom by mohl povídat Zdeněk Troška, jehož poslední dobrou pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci napsal dramatik a novinář Karel Steigerwald. Teď už si dvacet let píše Troška scénáře sám a od té doby úspěšně kontaminoval prostředí české pohádky svým infantilně diblíkovským pitvořením.
Není to v české pohádce jen samý zmar a bída. O dva snesitelné příspěvky do vánočního fondu se v posledních pár letech zasloužil bohužel již zemřelý scenárista Miroslav Buberle. Příjemně civilní Peklo s princeznou Miloslava Šmídmajera si nevedlo špatně ani v kinech a přineslo divákům uvěřitelné dialogy a přirozenou chemii mezi ústřední dvojicí Jiřím Mádlem a Terezou Voříškovou.
A loni se promítala jeho pohádka Tajemství staré bambitky, kterou režíroval Ivo Macharáček. Teenagery lákala na Tomáše Kluse a dospělejší diváky na příběh o království, jehož správci zatížili své poddané nesmyslnými daněmi, a dali tak propuknout rozvoji loupežnictví. Podobnost se současností čistě náhodná, stejně jako hlášky typu: "Jakápak zlodějská sebranka? My jsme vláda. A máme intimitu. Ne, imunitu."
Současná česká pohádka se dá těžko jednoduše kategorizovat. Osciluje od tradičních pokusů, které se drží konzervativní erbenovsko-němcovské tradice, po nejrůznější úlety. V posledních letech vznikla celá řada nesnesitelných pohádek, ale zároveň vyznívá nadějně skutečnost, že se do pohádkové produkce tlačí celá řada režisérů a scenáristů se zkušenostmi z jiných žánrů.
Letošní kolekce premiérových novinek na ČT vypadá podle anotací zajímavě. Proto je trochu nepochopitelné, že na ně televize uvalila novinářské embargo a před uvedením v televizi je nechtěla pustit z ruky. Příznak malého sebevědomí nebo předzvěst průšvihu? Necháme se překvapit.
