Kulturní di@log nad primáckým pořadem, v němž šéfkuchař učí ctnosti kapitalismu
Turek: Už jsem se rozplýval nad Nahá jsi krásná! Po čtyřech dílech Ano, šéfe!, která reprezentuje podobný druh výchovné show, musím říct, že šéfkuchař Zdeněk Pohlreich má nejsilnější pořad, na jaký se dá v českých televizích momentálně dívat. Až mě překvapuje, jak silného tvrzení jsem schopný, zvlášť když z našich obědů víš, jaký mám vztah k jídlu.
Fila: Ale to hlavní stejně sdílíme. Požadujeme od restaurací, aby vařily z dobrých surovin. Pohlreich je první, kdo říká natvrdo: většina lidí dělá svou práci blbě, a přitom základní zlepšení nestojí peníze. Změna myšlení je zadarmo.
Turek: A co mi připadá nejsilnější a vlastně přenosný do jakékoli oblasti, je to, že změna myšlení vychází z uvědomění si vlastní identity. Každý týden se Pohlreich ptá: "Jste řecká restaurace, nebo mexická, nebo co jste?" Ano, šéfe stojí na tom "pochop, co seš - nebo co bys měl bejt - a buď tím. Nesnaž se zavděčit všem, protože nebudeš zajímavej pro nikoho". Což mi připadá základní a aplikovatelný i na zdejší hudební nebo mediální scénu - abych jmenoval to, v čem se trochu orientuju.
Fila: Pohlreicha mám taky rád proto, že sem vnáší ducha zdravé kritiky. Jeho otevřený přístup, dar údernosti, ba přímo spontánní chrlení hlášek jako z Tarantinova filmu může ovlivnit i celkovou kulturu ve společnosti. Míří to na jádro přetrvávajícího šlendriánu; na to, jak jsme zabydlení ve své průměrnosti a říkáme si "to stačí, to se tak dělalo vždycky".
Turek: Evidentně narážíš na Babicu, kterej tenhle status stvrzuje a šíří omezenost jako normu: „Na víc nemáte. A teď důležitý: nesnažte se to změnit!" Dát do halušek eidam není ostuda, když se brynza údajně se blbě shání. Ale při tom Tarantinovi jsem si uvědomil, jak strašně blízko má Ano, šéfe ke struktuře seriálu Dr. House . V centru obou stojí hrdina, který má nadprůměrné schopnosti, šlape všem na kuří oka a nutí je překonávat limity. Proto mě udivujou reakce, které ulpívají jen na tom, že je hulvát. No, Babica je asi větší sympaťák - lempl.
Fila: Jasně, někdo by mohl říct, že Pohlreich posouvá do většího bahna, protože mluví sprostě, a to teda fest sprostě. Často se válím smíchy z jeho kombinací slangové češtiny, němčiny a angličtiny, i z toho, jak si trvá na názoru: "Vyndejte si hlavu ze zadku a začněte myslet." - "Co mě urážíte? Proč bych si ji měl vyndávat?" - "Protože ji tam máte."
Ale přitom je důležité si všimnout, že i ty nadávky jsou vytříbené. Je v nich vtip a lehkost a nikdy je neříká ze zlé vůle. Babica je vtipný nechtěně. Pohlreich trefnými sprosťárnami lidi popohání. Líbí se mi, že působí jako strejda z lidu, ale je za ním zkušenost. Viděl svět, ale nechce lidem nutit "buďte světoví v tom, že se chytnete kdejaké módy". Naopak vrací lidi k tomu, co bylo před globalizací, kdy všichni jíme tytéž polotovary. Snaží se respektovat tradici: "Proč bych měl jíst batáty v Benátkách nad Jizerou?"
Styl pořadu je moderní v té své dravosti, přitom nás vrací ke kořenům. Učí nás rozlišovat i koloběh života, všední dny a svátky. Člověk by se skoro dojal, vždyť to je takový obrozenecký, připadám si, jako bych četl Babičku od nebožky Božky. Každopádně, diváky na tom určitě baví i ta konfrontačnost, jak na sebe naráží různé typy lidí - vyčůránci i nešikovní bambulové.
Turek: Nehledě na to, že to babičkování - pozor, ne babicování - je vlastně v novým trendu globalizace, jelikož je regionální, a tím pádem ekologičtější. Když sleduju celou tu naši konverzaci, tak si uvědomuju, že Ano, šéfe! bojuje za pravdivost a autenticitu, což by člověk úplně nečekal od zábavnýho pořadu v hlavním vysílacím čase. Jen mám návodnou otázku: jestli právě to, že je to pořad o jídle a restauratérství, z něj dělá univerzální alegorii.
Fila: Určitě by to nefungovalo v jiným oboru , jídlo je přece jenom denní potřeba. Představuju si, jak by vypadal třeba pořad o sportu, kdyby někdo chodil do klubů a ukazoval, jak neodborně jsou sportovci trénovaný a jak jim to ubližuje. To by možná šlo. Ale byl by o to zájem ze strany všech těch bafuňářů? Nemusel by takový pořad rozkrýt celkovou zkorumpovanost? No, bordel v kuchyni se ještě dá snést.
Ale možná bychom mohli mluvit o tom, jestli nám něco na Ano, šéfe! vadí. A první, co ti kdo řekne, je, že kopíruje Gordona Ramseyho a je slabší.
Turek: Tak on ho kopírovat musí, protože ten pořad je licence a z podstaty licence na tý kostře a ladění nic nezměníš, i když manévrovací prostor je tu daleko větší. To je ale problém lokalizace něčeho, co pochází z jinýho prostředí. Nehledě na to, že kdykoli si pustíš cokoli na britský televizi, tak to je vždycky o několik levelů vtipnější než naše mutace. Protože Britové možná z podstaty svýho sebevědomí netouží po korektnosti.
Fila: Navíc Ramseymu u nás zavřeli restauraci, protože neměl ekonomického fištróna, zatímco Pohlreich provozuje podniky dva a prosperujou. Chápu lidi, kteří mu vyčítají, že on si v Praze provozuje drahé restaurace a nutí jít do rizika podniky na malých městech. Tady ale najdu omluvu i vysvětlení. On je spíš učí, že pokud na výběr příliš možností, tak se v tom utopíš - moc výrazných rozdílů nenajdeš a všechno je to UHO. To platí jak pro menu, tak třeba programy televizí. Čili je dobrý lidi omezovat, aby si vychutnali kvalitu.
Ano, šéfe! vlastně taky oslavuje kapitalistické ctnosti: pracovitost, dělat do úmoru, na zákazníky být jako milius, na personál jako pes, samozřejmě ušetřit, kde se dá. Nevařit sice z blbých surovin, ale zase dávat menší porce a nutit lidi, aby si přidali jiné jídlo, nebo aspoň moučník.
Je to pochopitelně manipulativní, o tom žádná. Navíc, co si budeme povídat, gastronomie je jistě věda (taky trochu umění a hodně kupeckých počtů), ale kuchaři i gurmeti vaří a jedí jen očima a "hubou" - podle toho, jak to chutná. Že by nějak mysleli na to, co jejich žlučník a slinivka, to moc ne. Nechci po Pohlreichovi, aby zhubnul a byl pro televizi hezčí, ale sám musí vědět, že z těch nasycenejch tuků a cholesterolu možná brzo umře.
Turek: Tak a jdeme na smažáček.
