Praha - Představte si, že je vám dvaadvacet let a žijete v Los Angeles. Cestujete po celém světě, vyděláváte slušné peníze, právě jste si koupili auto, rodičům platíte letenky a jako první Čech jste si zahráli v hollywoodském tanečním filmu, který zrovna vstupuje do českých kin.
Právě tak žije Jana Vaňková, která pochází z vesničky nedaleko Děčína. Odmalička snila o tom, že se stane úspěšnou tanečnicí, tvrdě na sobě pracovala a v patnácti se sbalila a bez rodičů odešla do Prahy, aby byla blíž všem možnostem. Vymýšlela si svůj vlastní taneční styl, který se pak zalíbil jednomu americkému choreografovi, a tak se Jana zase sbalila a v osmnácti odjela do Los Angeles.
Žije tam už čtyři roky, se svojí taneční skupinou vyhrála prestižní soutěž a také získala vedlejší roli ve filmu Let’s Dance All In, jehož česká premiéra proběhne 28. srpna.
Aktuálně.cz: Jak velkou roli ve filmu máte?
Jana Vaňková: Ve všech pěti dílech filmu Step Up, tedy u nás se to překládá jako Let’s Dance, je robot a v pátém dílu mu najdou Robot Girl, kterou hraju já. On nemluví a já taky ne. Objevím se tam asi v polovině filmu. Potkáme se náhodně u výtahu, on se do mě zamiluje, pak se potkáme ještě jednou, následuje moje taneční sólo a pak v závěru filmu máme společný duet a ještě jsme součástí finálového tance.
A.cz: Jak jste se k té roli dostala?
Když probíhal casting, byla jsem zrovna tady a nemohla odletět zpět do Ameriky a děsně mě štvalo, že jsem prošvihla další film. Nakonec mi choreograf filmu osobně zavolal s tím, že potřebuje obsadit tuhle Robot Girl. V L. A. nebo v Americe obecně je hrozně těžký najít holku, která dělá tenhle styl. On mě znal už z dřívějška a vzpomněl si na mě.
A.cz: Učila jste se tančit tady, nebo v Americe?
Tady. Tancuju skoro dvanáct let, v Americe jsem čtyři roky, odletěla jsem tam, když mi bylo osmnáct. Našel mě tady jeden Američan, přivedl si mě do své taneční skupiny IME, se kterou jsme vyhráli soutěž MTV America’s Best Dance Crew, kterou sleduje celý taneční svět, takže to byl začátek mé taneční kariéry v Los Angeles. Pro místní tanečníky je Amerika takový nesplnitelný sen, v té soutěži jsem byla jako první Češka, i v tanečním filmu jsem první Češka.
"Na rozdíl od Američanů jsme hodně upřímní a oni naši upřímnost neumí přijmout. Oni mluví vždycky mile a zdvořile, přestože je dotyčný štve."
A.cz: Myslíte, že je výhoda, že jste se učila tady, že umíte něco, co oni tam ne?
Určitě mám díky tomu jiný taneční styl, učila jsem se úplně jinak. Dělám úplně něco jiného a mám úplně jinou mentalitu. Obecně je evropský tanec hodně odlišný od amerického. Navíc v té naší skupině je každý z jiného státu, takže každý do ní přináší něco svého.
A.cz: Když je pro české tanečníky Amerika nesplněný sen, jak to, že zrovna vám se povedlo si ho splnit?
Je těžké o sobě takhle mluvit. Ale odmalička jsem se snažila mít jiný styl než ostatní, dělat to, co jiné holky nedělají. Snažila jsem se vymýšlet něco svého. Díky tomu jsem byla jediná holka, která u nás tenhle styl dělá. I ten Američan, který si mě tu našel, říkal, že podobný styl nikdy v životě u holky neviděl. Holky se většinou věnují těm holčičím stylům a já tancuju spíš jako chlap. Zároveň to bylo štěstí, že jsem potkala zrovna jeho, jiným choreografům se to nelíbilo.
A.cz: Pocítila jste někdy jako nevýhodu, že jste z Česka?
Rozhodně je to nevýhoda kvůli vízům. Všichni už mají v Americe trvalý pobyt, jen já to pořád řeším. Jinak naše mentalita je úplně jiná. My jsme hodně upřímní a Američani tu upřímnost moc nedokážou přijmout. Berou to, jako že je člověk zlý nebo drzý. Oni mluví vždycky zdvořile a všechno berou oklikou. I když je ten člověk štve, tak jsou pořád milí. Na to jsem si musela hodně zvykat, učila jsem se jejich způsob vyjadřování.
A.cz: Co jste se od Američanů naučila?
Asi být pozitivní. Nemám pocit, že bych někdy byla nějak vyloženě negativní, ale ze začátku mi to spousta lidí vyčítala a je pravda, že jako národ asi jsme negativnější než Američani.
A.cz: Můžete se vůbec někdy vrátit do Česka a živit se tancem tady?
Rozhodně ne. Tady je těch příležitostí o dost míň, nejsou tu na to peníze. Tady se můžete tancem živit maximálně tak, že učíte. I tak si ale místní tanečníci ještě něčím přivydělávají, mají nějakou druhou práci. V Los Angeles se natáčí reklamy, filmy, videoklipy. Když hudebníci potřebují tanečníky na světové turné, všechny konkurzy probíhají tam.
A.cz: Co budete dělat třeba za dvacet let?
Snad se v Americe vdám a budu někde na okraji vychovávat rodinu. K tanci chci ještě studovat, ale vždycky k němu budu mít blízko. Přemýšlím, že bych studovala osobního trenéra nebo fyzioterapeuta. Znám také spoustu choreografů, kteří sami už netancují, mají svoje asistenty, takže choreograf vlastně jen mluví a asistenti to předvádí. Choreografové si také zakládají svoje studia nebo agentury, takže v tom oboru je hodně možností.
A.cz: Co je pro tanečníka meta, kterou považuje za opravdový úspěch?
Asi světové turné s jeho oblíbeným zpěvákem. Já bych třeba chtěla dělat videoklipy s Usherem nebo Missy Elliott. S Beyoncé to asi nevyjde, na to je potřeba vzhled. Musíte vypadat dobře, ale ne líp než ona, a nesmíte mít menší zadek než ona. Určitě bych chtěla dělat více filmů a samozřejmě reklamy jsou super. Je to práce na pár dní a je dobře placená, někdy lépe než filmy. Také bych se jednou chtěla propracovat k tomu, být choreografem, to je taky lukrativní. Když se člověk stane choreografem, tak to je sen, pak už jde všechno jako po másle. Ale k tomu potřebujete věk, zkušenosti a hlavně konexe, není to jen o talentu.
A.cz: Můžete v tuhle chvíli říct, že se tancem slušně uživíte?
V tuhle chvíli rozhodně. Mám velké výdaje za víza a zelenou kartu, tak ještě nemůžu ukládat tolik peněz, ale šetřím. Teď jsem si koupila auto, mám pronajatý dům v L. A., mamce už jsem koupila dvě letenky do Ameriky. Rozhodně si vydělám mnohem víc peněz, než bych si vydělala tady.
A.cz: Odjela jste z domu v osmnácti. Co na to rodiče?
Mamka mě vždycky podporovala, ale táta nevěřil, že se tím dá živit. Myslel si, že se za tři měsíce vrátím. Přesvědčila ho až ta výhra v MTV soutěži.
A.cz: Jak často se vídáte?
Učím v několika evropských zemích na tanečních kempech, takže do Evropy létám celkem často. Nejvíc jich je samozřejmě v létě, takže si to vždycky naplánuju tak, abych se mohla aspoň jednou za rok stavit sem za rodinou.
A.cz: Co na váš úspěch říkají vaši vrstevníci? Předpokládám, že málokterý z nich dokázal něco podobného a vydělává tolik peněz.
To je pravda, ale přesto mě všichni podporují. Před odletem jsem už tady učila tancovat, takže mi všichni drželi palce. I spolužáci ze střední to brali samozřejmě. Vždycky jsem se tanci hodně věnovala a do školy chodila třeba jen třikrát týdně, takže už věděli. I třídní učitelka to chápala, ale musela mi alespoň dát dvojku z chování, protože jsem tam nechodila. Teď se ale všichni těší na premiéru filmu. S nějakou závistí nebo tak něco jsem se vážně nikdy nesetkala.
A.cz: Stihla jste vůbec ještě odmaturovat, než jste odjela do Los Angeles?
Nestihla, odjela jsem v polovině čtvrťáku, tedy těsně před maturitou. Dodělávám si to alespoň v Americe, teď se učím na americký středoškolský diplom, který je těžší maximálně v tom jazyku, ale co se týče znalostí, je mnohem lehčí. Americká maturita vlastně znamená, že si koupíte takovou tlustou knížku, nastudujete ji a uděláte z ní osmihodinový test. Na druhou stranu jsou tam úplně všechny předměty, angličtina, fyzika, matika, chemie, geografie, právo, politika a ekonomika. Ale od každého trochu, z našeho pohledu je to učivo deváté třídy.
Jana Vaňková
- Narodila se v roce 1992 v Děčíně.
- Aby se mohla intenzivně věnovat tanci, rozhodla se jít na střední školu do Prahy, kde je víc tanečních příležitostí. Studovala právní administrativu pro Evropskou unii na Střední odborné škole v Horních Počernicích.
- Těsně před maturitou odjela do Los Angeles, jako první Češka vyhrála soutěž MTV America’s Best Dance Crew.
- V Los Angeles pracuje pro Disney, natáčí reklamy, videoklipy, působí jako lektorka tance, tančila už třeba i s Jennifer Lopez a její taneční skupina IME byla hostem slavného Cirque de Soleil.
- Jako první Češka se také objeví ve filmu Let’s Dance All In, který má českou premiéru 28. srpna.
A.cz: Pracujete pro Disney. Co přesně si pod tím mám představit?
Oni vyrábí seriály pro teenagery, v nichž jsou vycházející popové hvězdy, které tam občas potřebují tanečníky. A to tak jednou měsíčně dělám já. Díky tomu, že mám pořád dětský obličej, tak mě tam ještě berou. Zase je to práce přes známého, dohodil mi ji jeden z choreografů filmu Let’s Dance. Mít kontakty je v té branži základ.
A.cz: Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Záleží, jaký projekt zrovna dělám. Když nás se skupinou čeká nějaká show, což je jednou nebo dvakrát za měsíc, tak máme každý den od dvanácti do šesti trénink. Předtím posiluju nebo běhám. Také se snažím v tancování pořád vzdělávat, takže chodím na lekce. Když mám Disneyho, vstávám v pět, protože tam to bývá od sedmi nebo od osmi od rána. Tou dobou je v L. A. dopravní špička, takže tam jezdím docela dlouho. Tam potom strávím třeba osm devět hodin, a potom když přijdu domů, zase posiluju nebo trénuju.
Bydlím se dvěma kluky z naší skupiny a doma máme taneční studio, takže to mám hned po ruce. Anebo se stane, že mám workshop někde v Evropě, takže letím třeba do Chorvatska, strávím šestnáct hodin na cestě, pak učím hodinu a půl, a pak zase letím domů.
A.cz: Lidé ve vašem věku přitom často cestovat teprve začínají. Uvědomujete si, že jste o tolik napřed?
Ještě jsem nebyla v Japonsku, tak tam ještě chci (směje se). Ale jinak ten pocit nemám, vždycky chci víc, takže mám spíš pocit, že jsem pozadu. Oproti lidem, se kterými bydlím a se kterými pracuju, si připadám hodně pozadu. Třeba když vidím svoje kamarády v klipech Ushera…
A.cz: Jak probíhá konkurz na videoklip?
Je tam třeba šest set holek, z nichž vyberou pět. V prvním kole vás nechají všechny nastoupit a vybírají jen podle vzhledu a teprve v dalších kolech vás nechají tancovat. Například hledají stejně vysoké lidi, jako je ten zpěvák. A zase platí, že je potřeba mít známé. Pak je to mnohem snadnější.
A.cz: Celý váš příběh zní tak hezky a pozitivně. Nějakou chybu ale mít musí, ne?
Jo, dost mě štve ta zelená karta. Měla jsem pracovní vízum na tři roky, prodloužili mi ho jen na rok, takže teď žádám o zelenou kartu. K tomu musíte mít právníka, strašně moc dokumentace. Je to hrozně náročný, až jsem si dokonce párkrát říkala, jestli se na to nevykašlu a nevrátím se do Česka.
A.cz: Tak jedině že byste se tam vdala.
Dokonce už jsem měla takovou nabídku. Musela bych být vdaná pět let, kdybych se rozvedla, tak by mi zelenou kartu zase vzali a ještě bych musela platit velkou pokutu, takže jsem radši odmítla (směje se).
A.cz: Ještě něco kromě zelené karty vás tam štve?
Jídlo. Ve všem od masa přes mléko po zeleninu jsou chemikálie, takže nic nechutná tak, jak by mělo, a navíc po tom člověk víc tloustne. Navíc oni se vůbec nehýbou, všude jezdí autem a je to na nich vidět. Když pak přijedu sem, říkám si, že my jsme fakt hubení. A chybí mi tam náš humor, ten americký je moc jednoduchý a suchý.
_____
Máte rádi zpravodajský on-line deník Aktuálně.cz? Nominujte nás v anketě českého internetu Křišťálová lupa. Hlasovat můžete zde. Za Váš hlas děkujeme!
