Štáfek: Lavi ztělesňuje všechno, co mi vadí. Byl jsem podobný, box a MMA mě zklidnily

Tomáš Maca Tomáš Maca
1. 8. 2021 14:45
V kinech se v srpnu objeví jako šílený youtuber, který by pro slávu prodal vlastní rodiče. Zároveň dokončil film Vyšehrad, ve kterém znovu oblékl dres nafoukaného fotbalisty Laviho, a nyní ho čeká půlroční příprava na boxerský zápas v Oktagonu. V rozhovoru pro Aktuálně.cz ale herec Jakub Štáfek vzpomíná také na dobu divokého dospívání, kdy vyměnil kopačky za roli v seriálu Ulice.
"V pubertě jsem balil holky, zachutnalo mi pivo, poprvé jsem si zakouřil trávu a najednou jsem už neměl takovou morálku a disciplínu jako dřív," vzpomíná Jakub Štáfek na konec svojí fotbalové kariéry.
"V pubertě jsem balil holky, zachutnalo mi pivo, poprvé jsem si zakouřil trávu a najednou jsem už neměl takovou morálku a disciplínu jako dřív," vzpomíná Jakub Štáfek na konec svojí fotbalové kariéry. | Foto: Libor Fojtík

Na začátku srpna má premiéru komedie Shoky & Morthy: Poslední velká akce, kde společně se Štěpánem Kozubem hrajete duo youtuberů, kterým není nic svaté. Když jsem film viděl, připadalo mi, že jste se při natáčení museli dost vyřádit.

To mi říkalo víc lidí. Popravdě jsem ale den před začátkem natáčení dokončil v Praze s Tomášem Rosickým poslední scénu do filmu Vyšehrad, a ještě ten večer jsem se sbalil a odjel jsem kvůli Shokymu a Morthymu na Moravu. Tam jsme byli se zbytkem štábu zavření 14 dní na penzionu a celé to připomínalo takovou školu v přírodě. Protože se příprava Vyšehradu kvůli koronaviru posunula, neměl jsem v té době skoro žádné volno a byl jsem fakt vyčerpaný. Štěpán na tom byl podobně, takže jsem rád, že mi všichni, kteří Shokyho a Morthyho viděli, říkali, že to na nás není poznat a že nám to spolu sluší.

Jak se vám v kůži youtubera, který by si pro vysoký počet zhlédnutí nechal koleno vrtat, líbilo? Jsou vám tyto internetové celebrity blízké, nebo jste na jejich videa už starý?

Musím přiznat, že mě ta youtuberská vlna už trochu minula, takže jsem si ji před natáčením trochu studoval. Někdo ta videa dělá líp, ale někteří youtubeři mi zase moc nesedí. Dokonce jsem jednou režíroval reklamní spot pro klienta, který spolupracoval s kluky z TVTwixx, což byla moje první a zároveň poslední přímá konfrontace s youtubery. Ta spolupráce totiž byla strašná. Připadal jsem si, jako bych mluvil s jedenáctiletými nevychovanými dětmi, kterým něco říkáte a přitom víte, že vás vůbec neposlouchají.

Taky mi vadí praktiky youtuberů, kteří inkasují peníze za to, že je děti sledují při hraní videoher. Těm dětem pak chybí pohyb, netráví dost času na čerstvém vzduchu a místo toho jsou zavřené doma u telefonů a počítačů. Sám mám videohry rád, jednou za čas si zahraju na PlayStationu, protože je to dobrý relax, ale nic se nemá přehánět. A hlavně nechápu, jak někdo může strávit hodiny tím, že kouká na někoho jiného, jak hraje, místo toho, aby si ten joystick vzal sám do ruky. Shrnul bych to tak, že bych sám youtuberem rozhodně být nechtěl.

Sám jste přitom už na základce se spolužáky natáčel první amatérské filmy, jen tehdy slovo youtuber ještě nikdo neznal. Pochlubíte se, o čem vaše prvotiny byly?

Tehdy hodně frčely komedie typu Prci, prci, prcičky, které nás hodně bavily, a tak jsme se jimi nechali ovlivnit. První film, který jsme se spolužáky udělali, se jmenoval Debilové. Vypůjčili jsme si logo z muzikálu Rebelové od Filipa Renče, trochu jsme ho upravili a natočili jsme film o čtyřech kamarádech, kteří se na základní škole snaží sbalit první holky, ale smůla a výkaly se jim lepí na paty.

Kde váš pokus o teenagerovskou komedii skončil?

Mám ho někde v šuplíku na dévédéčku. Později jsme do jedné soutěže, kde bylo za úkol parodovat české filmy, natočili video Cra(c)konoš, které je dodnes na YouTube. Dokonce jsem ho použil při přijímačkách na střední, když jsem se hlásil na školu zaměřenou na fotku a film.

Na tu školu vás vzali, a tak se dnes můžeme bavit třeba o filmu Vyšehrad, kde nejen hrajete hlavní roli fotbalisty Laviho, ale také se podílíte na režii a produkci. Jak to s celovečerní komedií vycházející z populárního seriálu momentálně vypadá? Původně měl mít premiéru už letos.

Film je víceméně hotový, ladíme už jen zvuk a do kin bychom chtěli jít začátkem příštího roku. Dřív by to podle mě nedávalo smysl, protože jsme natočili komerční věc bez podpory Státního fondu kinematografie a potřebujeme do sálů dostat co nejvíc lidí. Zatím jsme do kin pustili aspoň sestříhanou verzi původního seriálu, ke které jsme jako bonus přidali pár scén z filmu, aby fungovala jako takový teaser. Chtěli jsme se fanouškům připomenout a zároveň se podle mě najde dost diváků, kteří doteď neviděli všech deset dílů. Čísla návštěvnosti nevypadají špatně, tak uvidíme, jak to bude vypadat v dalších měsících.

Co mohou Laviho fanoušci od filmového Vyšehradu čekat? Předpokládám, že klasický celovečerák nešlo točit stejně jako desetiminutové díly internetového seriálu.

Nebude tam samozřejmě nasekaný jeden skeč za druhým, jak byli diváci zvyklí ze seriálu. Scénář má ucelený příběh, postavy se v něm nějak vyvíjejí. Zároveň jsme ale fanoušky nechtěli ošidit o nekorektnost původního Vyšehradu, chtěli jsme ukázat, že se jen tak něčeho nebojíme, a myslím, že jsme i ve filmu hodně přísní. To mi obzvlášť v dnešní době, kdy je společnost čím dál víc konzervativní, přijde potřeba. Lidi se mají smát a náš film pro konzervy není. Sám jsem z výsledku nadšený, a kdyby to šlo, tak bych s ním šel ven co nejdřív, protože jsem na reakce hodně zvědavý.

Vraťme se do doby před pěti lety, kdy seriál Vyšehrad začínal. Jak se vám podařilo takto nekorektní projekt rozjet?

Kamil Ouška a Dan Strejc z videoplatformy Obbod tehdy přišli s tím, že chtějí nějaký vlastní obsah, a nechali nám úplně volné ruce. Nikdo nám nekecal do toho, jak má seriál vypadat, jenom později přišly nějaké neshody mezi mojí producentskou skupinou a Obbodem coby klientem. Nakonec se ale všechno vyřešilo. S kamarády Ctiborem Poubou a Honzou Kalistou jsme založili novou produkční společnost Gangbang Production a po letech jsme na Vyšehrad konečně koupili autorská práva, která jsem dlouho neměl.

"Martin Fenin nebo David Limberský k našim příznivcům zrovna nepatří. Potrefená husa holt nejvíc kejhá," shrnuje Štáfek reakce fotbalistů na seriál Vyšehrad.
"Martin Fenin nebo David Limberský k našim příznivcům zrovna nepatří. Potrefená husa holt nejvíc kejhá," shrnuje Štáfek reakce fotbalistů na seriál Vyšehrad. | Foto: Libor Fojtík

Internetová televize Obbod se v Česku jako první pokoušela o model placené streamovací služby. Loni ale navzdory úspěchu seriálů Vyšehrad nebo Lajna skončila. Kde to podle vás ztroskotalo?

Rozjet v Česku placenou streamovací platformu byl rozhodně odvážný krok, ale všichni víme, jak to tady funguje. Platit si za seriály a filmy na internetu je pro Čechy pořád nová disciplína, lidi se to musí naučit, což ještě nějakou dobu potrvá. Taky je potřeba si uvědomit, že český trh je relativně malý. Nejsme Polsko ani Německo, videoplatformy tady můžou oslovit maximálně deset milionů obyvatel, což je složitá disciplína a Obbodu to bohužel nevyšlo. Spousta diváků se tam zaregistrovala jenom na sedmidenní zkušební období zdarma, aby se podívala na Vyšehrad, a pak se zase odhlásila.

Zmínil jste, že si ve filmové verzi Vyšehradu zahrál Tomáš Rosický. Dostal jste před kameru i další fotbalové hvězdy?

Bude jich tam spousta, mimo jiné Tomáš Řepka, Honza Koller, Patrik Berger nebo Vladimír Šmicer. A nejen fotbalistů, ve filmu máme i UFC bojovníka Jirku Procházku nebo hokejisty Kubu Voráčka, Radka Gudase, Petra Mrázka, Ondřeje Pavelce a další.

Zůstal bych ve fotbalovém prostředí, do kterého ve Vyšehradu přece jenom šijete nejvíc. Předpokládám, že reakce profesionálních fotbalistů na seriál nebyly vždycky jenom pozitivní.

Ozývalo se pochopitelně spoustu fotbalistů, kteří s námi mají problém. Tuším, že Martin Fenin nebo David Limberský k našim příznivcům zrovna nepatří. Potrefená husa holt nejvíc kejhá. Najde se ale i hodně fotbalistů, kteří nám fandí, a nevadí jim si ze sebe udělat srandu.

Z fiktivní postavy fotbalisty Julia Lavického, kterého kvůli nezřízenému životnímu stylu vyhodí ze Sparty, se v Česku stala skoro legenda. Jak často se stává, že si vás na ulici s arogantním náfukou Lavim pletou?

Není to pravidlo, ale občas se mi to stává. I ve chvíli, kdy jsem před dvěma lety nastoupil v O2 areně na MMA zápas s Peterem Benkem, publikum skandovalo Lavi. Samozřejmě mám radost, že si Češi tu postavu tak oblíbili a že některé Laviho hlášky zlidověly. Na druhou stranu jsem jenom člověk, který má svoje nálady a není vždycky ve své kůži. Tím pádem dokážu být na lidi, co si mě pletou s Lavim, někdy i nepříjemný. Vždycky záleží na tom, jestli někdo přijde, aby si se mnou podal ruku a prohodil pár vět, nebo narazím na burana, který na mě křičí přes celou ulici.

Lavi je ztělesněním všech vlastností, které mi na lidech vadí. Často se říká, že člověka na ostatních nejvíc štvou věci, které sám dělá, což můžu potvrdit. Spoustu Laviho charakterových slabin byste v minulosti našli i u mě. Právě proto jsem vytvořil postavu, na které můžu všechny tyhle nedostatky ukázat. Kdyby ten blonďatý blbec existoval v reálném životě, rozhodně bych s ním teď nechtěl sedět u jednoho stolu, ani bych ve svém okolí nechtěl mít lidi, jako je on. Zároveň mám toho hlupáčka ale svým způsobem rád, protože mě baví ho hrát a natáčení s Lavim si vždycky víc užívám.

Když v kůži Laviho trávíte delší čas, daří se vám pak po odchodu z placu zase přepnout do režimu Jakuba Štáfka v civilu?

Když jsme víc než měsíc natáčeli filmový Vyšehrad, tak jsem v podstatě nepřepínal a byl jsem permanentně Lavi. Naštěstí mám doma báječnou ženskou, která mě naprosto chápala, a navíc jsme se spolu tehdy kvůli práci doma tolik neviděli. Nechci, aby to vyznělo tak, že jsem po odchodu z placu dorazil do hospody a řval na číšníka: "Dones mi tohle, ty č**áku!"

Myšlenkovým nastavením jsem ale pořád zůstával jako Lavi, abychom pak při natáčení s kameramanem Honzou Filipem a spolurežisérem Martinem Koppem dosáhli co nejlepšího výsledku. Jednou jsme si třeba všichni tři šli sednout na pivo, abychom vyřešili plán na další den, a dali jsme si u toho čtyři piva a šest hruštiček. Věděl jsem totiž, že mám období, kdy ze sebe můžu vypustit zvíře, a že až skončí, tak ho zase zavřu a budu normální Kuba.

Fotbalu jste se do svých patnácti sám závodně věnoval. Proč jste se sportem sekl? Chodil jste podobně jako Lavi pozdě na tréninky, protože jste v noci pařil?

Je fakt, že jsem v pubertě začal mít úplně jiné zájmy. Balil jsem holky, zachutnalo mi pivo, poprvé jsem si zakouřil trávu a najednou jsem už neměl takovou morálku a disciplínu jako předtím. Poslední kapkou bylo, že jsem začal točit Ulici, což pro mě byl takový vnitřní argument, kterým jsem si obhajoval, proč fotbal dál nemůžu hrát. Natáčení by tenkrát se sportem nejspíš skloubit šlo, ale popravdě se mi už nechtělo. Fotbal mě přestal nabíjet, hrál jsem ho dlouho a stejně to nikam nespělo. Na první ligu jsem si nikdy nevěřil. Talent jsem možná měl, ale chyběla mi píle.

Když už jste zmínil natáčení seriálu Ulice, jak vás ta zkušenost v době dospívání ovlivnila? Co vám dala a co naopak vzala?

Ulice mi určitě otevřela dveře do světa filmové profese, kterou jsem chtěl vždycky dělat. Na druhou stranu jsem se někdy v těch čtrnácti, patnácti začal pohybovat mezi mnohem staršími lidmi. Najednou jsem se skoro vůbec nebavil se svými vrstevníky, neměl jsem kolem sebe partu stejně starých kamarádů a nezažil jsem klasické pubertální dospívání. Lidi mě znali z televize a já jsem ve svých patnácti letech pochopitelně neuměl se zájmem veřejnosti a médií pracovat. Ať už je ten seriál jakýkoli, nemůžu tvůrcům upřít, že mi dali šanci a měli se mnou trpělivost, i když to kolikrát nebylo vůbec jednoduché. Navíc jsem se před kamerou potkal se spoustou mimořádných herců, ať už to byla paní Maciuchová, pan Hrušínský nebo pan Brzobohatý.

Jakub Štáfek (31)

Herec Jakub Štáfek
  • Do patnácti hrál závodně fotbal, pak ale přišla nabídka na roli Matěje Jordána v seriálu Ulice. S tou nakonec strávil třináct let života a pronikl díky ní do filmového průmyslu. Do míče dnes kope už jen za tým Real TOP Praha složený ze známých osobností.
  • V posledních letech ho diváci mohli vidět v televizní detektivce Specialisté a hlavně v populárním internetovém seriálu Vyšehrad, kde ztvárnil hlavní postavu namyšleného fotbalisty Julia Lavického. Příští rok se v dresu Laviho objeví také ve stejnojmenném celovečerním filmu, na kterém se podílel i jako producent a režisér.
  • Jeho jméno ale rezonuje i mezi fanoušky bojových sportů. V roce 2018 vyhrál svůj první boxerský zápas, když v Lucerně zdolal Štěpána Vrbu. O rok později si odbyl stejně úspěšnou premiéru v MMA a porazil v O2 areně Petera Benka. Nyní ho čeká boxerský zápas s Gáborem Borárosem, proti němuž by měl nastoupit na začátku roku 2022.

Ke sportu jste se před pár lety přece jenom vrátil, i když jste to vzal trochu z jiného konce a začal jste se věnovat boxu a MMA. Přitom jsem četl, že jste dřív žádný rváč nebyl. Co vás tedy k bojovým uměním přivedlo?

Je pravda, že když pominu pár lehkých šarvátek na zakládce, tak jsem se nikdy nebil. Pořád si myslím, že nějaké tvrdé mlácení na ulici do vyspělé společnosti nepatří a mají k němu sklony hlavně lidi, kteří ve svém životě frustrovaní a nešťastní. Sám jsem začal bouchat až v období, kdy nastal humbuk kolem Laviho a do toho přišel rozchod s mou bývalou partnerkou, který jsem špatně nesl. Potřeboval jsem se vybít, změnit svůj lifestyle a myslel jsem si, že mi budou stačit tréninky. Pak jsem ale zkusil sparring, zjistil jsem, že mi to docela jde, a tak jsem se nakonec dostal až k zápasu. Určitě se nepovažuju za profi fightera ani se tím nechci do budoucna živit, ale nějakým způsobem mě to nabíjí.

Co přesně vám bojové sporty dávají?

Po fyzické i psychické stránce se dostanete do mnohem většího klidu. Tělo dostává na prdel, je unavené, takže nemáte chuť dělat kraviny, kalit do šesti do rána a podobně. Pro člověka, který se od puberty pohybuje mezi filmaři, je navíc prostředí bojových sportů sympatické tím, jak je jednoduché a čisté. Nemusíte v něm řešit žádné pomluvy a jiné zákulisní záležitosti. Taky jsem díky boxu a MMA zjistil, že mi svědčí disciplína a že dokážu dobře fungovat pod tlakem. Nesmí ho ale být moc, po stresu se zase rád zklidním. Potřebuju balanc a bojové sporty mi umožňují ho dosáhnout.

Říkal jsem si, jestli se jim nevěnuju kvůli egu a možná to tak trochu je. Na druhou stranu to podle mě není můj hlavní hnací motor. Jsem zkrátka soutěživý člověk, kterého lákají výzvy. Mám rád příběhy lidí, jako je Bear Grylls, kterému se ve dvaadvaceti neotevřel padák, zlámal si všechny obratle v těle, a i když mu všichni říkali, že už nikdy nebude chodit, tak za osm měsíců vylezl na Everest. Tím pádem mě nejvíc motivuje, když mi lidi o něčem řeknou, že je to nemožné. Jednoduché cesty totiž většinou nikam nevedou.

Z toho mi vychází, že vás na bojových sportech víc než adrenalin v ringu baví celá ta příprava, která zápasu předchází. Je to tak?

Adrenalin v ringu je samozřejmě něco nepopsatelného. Kdybyste se mě zeptal, co se mi během zápasu honilo hlavou, vybavím si jenom útržky. Možná se mozek momenty, kdy je člověk vystavený stresu, snaží radši vymazat. Samotný souboj je ale, jak jste řekl, jenom třešnička na dortu. Nejdůležitější je pro mě všechno, co se odehrává před ním. Cesta je cíl.

Zatím za sebou máte jeden zápas v boxu a jeden v MMA, oba vítězné. Začátkem příštího roku vás čeká třetí utkání, ve kterém si zaboxujete s profesionálním slovenským MMA zápasníkem Gáborem Borárosem. Jak často teď slýcháte vaši oblíbenou motivační větu o tom, že se pouštíte do něčeho, co je nemožné?

Spousta lidí si po oznámení samozřejmě klepala na čelo. A to nemyslím jenom reakce na internetu. Moje máma a děda si teď taky trhají vlasy. Vlastně se jim nedivím. Gábor navenek nepůsobí jako úplný sympaťák, naopak vypadá jako tvrďák. Právě proto je pro mě ale zápas s ním výzva. Chtěl jsem totiž poměřit síly s bojovníkem, který je fakt hustý, s někým, kdo není jenom nějaká celebrita. Gábor za sebou sice nemá ani jeden zápas v boxu, ale stejně se cítím jako outsider a vlastně mi to vyhovuje, protože můžu jedině překvapit. Každý člověk je nakonec jenom z masa a kostí, a i když se tváří ostře, nemusí to nutně znamenat, že je drsnější než vy.

Mohlo by vás zajímat: Nechávám to plynout a úder přijde sám. Na boj o titul jsem připravený, říká MMA bojovník Procházka

Ukázalo se, že mám na to jít si pro titul a že to kolem mě nebyla jen chiméra. Jsem na souboj o titul připravený, říká nejlepší český bojovník MMA. | Video: Daniela Písařovicová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy