Jan Kopkáš a Jana Šerá dlouhodobě bydlí v nájmu v Brně a prozatím na tom nechtějí nic měnit. Jejich životní styl odpovídá snad všem předsudkům, které si pro mileniály vytvořila starší generace. Jí avokádo na toastu, rádi cestují a odmítají si vzít hypotéku. „Nejsme ochotní vrážet peníze do splátek, to je skutečně raději projíme, procestujeme a utratíme na koncertech,“ říká rodina, jež se pár dní po naší návštěvě rozšířila o třetího člena.

Jan a Jana se nedávno přestěhovali z centra Brna na kraj rezidenční čtvrti Černá Pole. V činžáku přibližně z 60. let minulého století sehnali slunný byt se dvěma pokoji, kuchyní a balkonem do vnitrobloku. Platí tu podobný nájem jako v předešlém bytě, ale k dispozici mají více čtverečních metrů i výtah. „Rádi využíváme služby města, a tak pro nás stěhování nebylo jednoduchým rozhodnutím. V centru jsme měli kavárnu hned v domě, za rohem farmářský trh a práci ve stejné ulici. Pak ale Jana otěhotněla a bylo jasné, že budeme potřebovat více prostoru a bezbariérovější přístup,“ popisuje čerstvý čtyřicátník Jan Kopkáš.

S očekávaným potomkem se dvojici změnily nároky na bydlení. Za větší byt Jan a Jana obětovali centrum města a odstěhovali se do klidnější čtvrti s parky a dětskými hřišti. „Tohle byla v dané době ta nejlepší nabídka v poměru cena výkon. Byli jsme celkem nároční. Nechtěli jsme žít v novostavbě ani na kraji města, stanovili jsme si strop 20 tisíc korun i s poplatky a jasnou představu jsmě měli i o dispozicích. Ve výsledku jsme se ale stěhovali už za tři měsíce,“ vzpomíná Jan, který pracuje v neziskové organizaci Brno Expat Centre. „Je to také tím, že jsme časem zjistili, jak to chodí. Pokud si je člověk jistý bytem i lokalitou, nemá cenu váhat. Sem jsme šli rovnou s obálkou,“ dodává partnerka, architektka Jana Šerá.

V Černých Polích žijí krátce. Zatím si nestěžují, byt si koneckonců sami vybrali. Přestože není zcela podle jejich představ, jsou schopni leccos obětovat.

„Význam (ne)jistoty nájemního bydlení, co se týče existence krátkodobých smluv, se projevuje i v rámci našich výzkumů. Ukazuje se, že se pak obtížněji vytváří pocit domova a sounáležitost s místem bydliště. Pro lidi je často důležité vytváření a přetváření bytu, které může mít i formu rekonstrukcí a přestaveb. To je nicméně v nájemním bydlení limitované a minimálně předmětem vyjednávání s majiteli.“ Tomáš Hoření Samec, sociolog

Platit nájem je v jejich situaci výhodnější než vlastnit ideální byt na míru, ale s vysokými měsíčními splátkami. „Jsme tu i flexibilnější. Nemáme žádný závazek, když budeme potřebovat, můžeme se zase přestěhovat někam jinam,“ vysvětlují. Žít ve vlastním by ale pro rodinu mělo své výhody. Protože je Jana architektka, nedostatky v koupeném bytě by si dokázala sama upravit. Tady zatím rekonstrukci neplánuje. „Nevíme, jak dlouho tady budeme. Kdybychom měli smlouvu na dobu neurčitou, tak bychom asi nějaké změny udělali, ale když máte smlouvu na jeden rok a pak se paní majitelka může rozhodnout, že vás tu už nechce nebo že zvýší nájem a vy se na základě toho budete muset zase stěhovat, tak se raději smíříte s tím, že ta kuchyň nebo koupelna je taková, jaká je,“ vysvětluje mladá maminka.

Hypotéku chtěli, teď nemá smysl

Jana do Brna přišla z Valašska, Jan z Prahy. O vlastním bydlení poprvé uvažoval před pěti lety, kdy ho kamarádi oslovili s projektem baugruppe. Vlastními silami chtěli postavit komunitní dům, kde by každý vlastnil jeden byt. „Zjišťoval jsem tehdy podmínky hypoték a ekonomicky by to dávalo smysl, ale ten samotný projekt ve mně vzbuzoval otazníky, a tak jsem do toho nakonec nešel,“ popisuje Jan tehdejší situaci. Díky projektu si udělal představu o svých finančních možnostech, a když se dal dohromady s Janou, začali spolu už aktivně hledat byt ke koupi. „Byli jsme dokonce za finančním poradcem, který nám spočítal optimální a maximální varianty hypoték. Hledali jsme něco za šest až sedm milionů korun kupní ceny. Povinných dvacet procent z hodnoty nemovitosti bychom polepili z vlastních prostředků a půjček od rodiny. Ale v té nabídce jsme nenašli nic, do čeho bychom chtěli investovat veškeré své úspory,“ dodává Jana.

Rodiče Jany vlastní dům na Valašsku, rodina jejího partnera má tři byty v Praze. Janův otec se před časem uvolil, že by jeden z bytů prodal a peníze uvolnil pro nastávající rodinu. Částka, kterou by dvojice získala, by ale nestačila na bydlení podle jejích představ, a tak z plánu sešlo. „Kdybychom se odstěhovali třicet kilometrů za město, byli bychom s cenami nejspíš jinde, ale to není životní styl, který jsme si vybrali,“ myslí si Jana. „Teoreticky bychom mohli bydlet i v jednom z bytů mých rodičů, ekonomicky by to bylo lepší, práci bychom v Praze asi oba našli, ale Brno nám oběma vyhovuje. Jsme patrioti,“ dodává Jan. S partnerkou se shodují, že čas, kdy zvažovali hypotéku, je už dávno pryč. Pokud by se ke smlouvě s bankou zavázali za současných podmínek, byt za sedm milionů korun by pro ně znamenal splátky ve výši 35 tisíc korun měsíčně plus poplatky za provoz a energie.

„Rodinný majetek a jeho potenciální využití v budoucnosti (dědictví, mezigenerační výpomoc) může hrát roli v současné strategii „užívání si života“ a averzi k pořízení si vlastnického bydlení.“ Tomáš Hoření Samec, sociolog

V komerčním nájmu je cena za bydlení výrazně nižší, i s poplatky je vyjde na necelých 19 tisíc korun. Rodina má tak peníze navíc i přesto, že na některých věcech odmítá šetřit. „Splňujeme ten stereotyp, že jíme avokádo toasty a nemáme hypotéku. Nejsme ochotní do ní vrážet peníze, my to skutečně radši projíme, procestujeme a utratíme za kulturu. Využíváme všechny benefity města, chápu, že někdo jiný ne, a tak má pro něj hypotéka smysl,“ říká Jan, který občas lituje, že se ke koupi bytu neodhodlal dříve. Jeho přátelé, kteří si na vlastní bydlení od banky půjčili před osmi lety, koupili nemovitost až o polovinu levněji a s nižšími splátkami. „Kdybych tehdy šel do projektu baugruppe, ty peníze by se zhodnotily. Nejspíš bychom tam ale stejně nebydleli,“ říká.

Na koupi vlastniho bytu si do nadcházejících let moc šancí nedávají. Situace na trhu se podle nich nevyvíjí dobře. „Všechny aspekty se zhoršují – inflace, vyšší cena hypoték i konkurence. Ekonomicky se některým lidem stále daří a zároveň roste počet obyvatel ve městech. Brno má navíc starý územní plán. Kvůli tomu se téměř nestaví, a tím pádem se ani nezvyšuje nabídka nemovitostí. To všechno hraje proti nám, je to čím dál tím horší,“ myslí si usměvavý konzultant. Nový územní plán Brno připravuje už několik let, letos na jaře ho ale zastupitelé vrátili radě k přepracování. Vadí jim, že plán dostatečně nechrání vnitrobloky nebo zeleň. „Já si stejně myslím, že nové bytové plochy tu otázku nevyřeší. Jestliže je skoupí developeři, nepřinese to na trh dostupné bydlení. Tady by mělo fungovat město. Stavět, vytvářet pobídky nebo více spolupracovat s developery – jsou různé cesty,“ myslí si Jana.

„Velmi důležitý je pro nás systém spolupráce s investory. Developeři s městem uzavírají smlouvy o spolupráci. Princip je takový, že jejich bytová výstavba postupuje koordinovaně s kroky města, a tudíž rychleji. Navíc se podílejí na úhradě části nákladů spojených s vybudováním potřebné infrastruktury v rozvojových lokalitách, kde staví – jde o školky, školy, parkovací místa a podobně. Od přijetí Zásad spolupráce s investory, tedy přibližně za rok a půl, se uzavřelo 48 smluv o spolupráci s investory, ze kterých plyne do městského Fondu developerských projektů cca 370 milionů korun. Díky této spolupráci může poměrně rychle vzniknout 5200 nových bytů nebo přibližně 1000 míst ve školce.“ Markéta Vaňková, primátorka Brna

Snem je městský byt i vlastní 3+kk

Přestože se Jan s Janou nedávno přestěhovali do nového bytu, komerční nájem si nepřejí platit déle než tři roky. Momentálně usilují o přidělení městského bytu, který je podle nich cenově výhodnější a nabízí větší stabilitu. „Když člověk poctivě platí a nejsou s ním problémy, tak má po roce smlouvu na dobu neurčitou. Už o ten byt nepřijde, naopak může směňovat za byty větší, menší, podle toho, jak potřebuje. A vyplatí se mu i investovat do úprav,“ vysvětluje Jana. Podle ní by s Janem nejraději žili ve vlastním bytě o třech místnostech, v širším centru města a nedaleko parku. „Jestliže jednou budeme dědit, možná na to budeme mít, ale momentálně je pro nás nejlepším řešením získat městský byt a něco ušetřit,“ dodává Jan. Sedmdesátimetrový byt od města by je při troše štěstí mohl vyjít na sedm až osm tisíc korun měsíčně.

Chtít nájem na dobu neurčitou a za cenu, která je o třetinu nižší než na komerčním trhu, teď pro dvojici znamená jediné – trpělivost. Brno má sice vzhledem k počtu obyvatel jeden z největších bytových fondů v České republice, žádostí je ale na úřadech jako lístků v loterii. Kromě počtu členů a vlastnictví úřady posuzují například finanční stabilitu a průměrný věk rodiny. Kandidáty pak seřadí podle bodů, které se sčítají dle splněných kritérií. „Naší nevýhodou je, že nejsme sezdaní. Když to bude potřeba, budeme muset přitlačit a vezmeme se,“ směje se otec rodiny, který každý měsíc žádá o jeden z bytů v městské části Brno-střed a Brno-sever. Kromě formuláře sepisuje pro odbornou komisi i motivační dopis s popisem situace a vizí do budoucna. „Doufám, že to nestojí na osobních kontaktech nebo obálkách, a jestli ano, tak to neumíme. Úřednice nám ale říkaly celkem upřímně, že přidělení bytu trvá tak dva tři roky. Musíme být zkrátka vytrvalí a každý měsíc to znovu zkoušet,“ říká.

„Brno pronajímá byty zvláště lidem, kteří jsou z jakéhokoliv důvodu na komerčním trhu zranitelnější. Nájemné se v těchto případech pohybuje v rozmezí od 65,92 Kč/m² do 96,41 Kč/m² (jedná se o údaje 1. 7. 2022), častěji se pohybuje blíž ke spodní uvedené hranici. U městských částí, které pronajímají běžné obecní byty, je logicky ten rozptyl větší, protože pokrývá různé typy zástavby a lokality. Jde o částky od 43,37 Kč/m² do 115 Kč/m², nejčastěji se jedná o rozmezí řekněme 60–100 Kč/m² (jde o údaje z jara letošního roku). Oproti tržnímu nájemnému, které aktuálně v Brně již přesáhlo hranici 300 Kč/m², je tedy obecní bydlení výrazně levnější.“ Markéta Vaňková, primátorka Brna

Vzhledem ke své situaci teď Jana s Janem vidí jako východisko z celostátní krize navýšení městských bytových fondů. Více ploch vlastněných veřejnou správou by radnicím umožnilo regulovat ceny nájmů na trhu. „Podporovali bychom, aby se města nevzdávala běžných bytů a aby umožňovala nějaké různější formy budování bydlení ve smyslu baugruppe, družstevních a městských bytů na prodej a k pronájmům, ať je ta paleta co nejširší. Pořád nerozumím tomu, že to letos nebylo téma, s nímž šli všichni do voleb,“ říká Jan.

Vedení Brna začátkem roku představilo plán na dostupné bydlení. Pozemky na jihozápadním okraji města chtělo svěřit dceřiné společnosti České spořitelny. Plán ale nevyšel kvůli rozporu v legislativě. „Sledujeme, co město chystá, ale chtěli bychom, aby se to dělo rychleji. Teď se o tom začíná mluvit, ale za kolik let něco doopravdy vznikne, to je otázka,“ říká dvojice.

Regulovat trh s bydlením by podle Jana mohl i stát. „Určitě by měl podporovat samosprávy měst, aby rozšiřovaly bytové fondy. Mohl by také zvednout daň z nemovitosti, která je jedna z nejnižších v Evropě. Kdyby byla vyšší, lidé by si rozmysleli, jestli má cenu byt kupovat jen na investici,“ říká. V otázce regulace počtu nemovitostí, které vlastní jedna firma či právnická osoba, už si ale tak jistý není. Jeho rodiče mají v Praze tři byty. „Soukromé vlastnictví by měl systém chránit. Když se někdo rozhodne, že investuje do nemovitostí, je to jeho věc. Na druhou stranu chápu argument, že vlastnit prázdné byty a čekat na to, až se to zhodnotí, je pro společnost nefunkční,“ dodává Jan.

Největším problémem na tuzemském trhu s nájemním bydlením je dlouhodobá nejistota, kterou mezi nájemníky vyvolávají převážně jednoroční smlouvy. „S tím se opravdu nedá vytvořit pocit domova a jistoty,“ tvrdí v rozhovoru sociologové Petr Kubala a Tomáš Hoření Samec, kteří se dlouhodobě věnují socioekonomii bydlení. V rozhovoru dále vysvětlují, že spásným řešením není ani nová výstavba. „Část společnosti už nedosáhne na vlastnické bydlení a lidi jsou nuceni, i proti svým preferencím, zůstat v nájmu. Jenže ten se taky začne stávat nedostupným kvůli vysoké poptávce a rostoucím cenám,“ říkají. Pokud by se podle nich po prodloužení roční smlouvy dávaly, hypoteticky řečeno, třeba kontrakty na pět deset let, znamenalo by to i pro pronajímatele zpřehlednění trhu a jisté zklidnění situace.

Nájemní bydlení je v Česku stále vnímáno jako bydlení druhé kategorie. Změnila se za poslední rok kvůli vysokým energiím, úrokovým sazbám hypoték a přílivu válečných uprchlíků situace ohledně vztahu k nájemnímu bydlení?

Hoření Samec: Změnily se opravdu ty vnější podmínky, proměnila se ekonomická situace, vzrostly úrokové sazby, které byly v minulých letech relativně nízké, začala válka na Ukrajině, a tudíž poptávka po nájemním bydlení byla ovlivněna tím, že přicházeli lidé utíkající před konfliktem. Je ale předčasné dělat závěry, jak moc se změnil vztah lidí k nájemnímu bydlení, zda ho přestávají vnímat jako dočasné řešení a tranzitní a jestli se případně stává trvalejším způsobem, jak řešit svou situaci. Z nájemního bydlení se za rok rozhodně nestal žádoucí ideál, jenom se proměnily vnější podmínky. Preference vlastnického bydlení je v Česku stále velmi silná, na základě našich posledních výzkumů víme, že se ideální představa o bydlení nezměnila, jen se zvětšil nesoulad mezi tím, jak by lidé chtěli bydlet a jak nakonec bydlí.

Nájemnímu bydlení by pomohla destigmatizace, kterou může přinést krizový moment, například kdy většina lidí začne bydlet v nájmech, tvrdil loni Petr Kubala. Nenastal už?

Kubala: Je pravda, že se krize dostupnosti bydlení proťala s energetickou krizí, válkou na Ukrajině nebo se zvyšováním úrokových sazeb. Nicméně si myslím, že tak zažité společenské normy, jako je tíhnutí k vlastnictví, se za jeden rok nezmění. Stále bude platit, že většina lidí by ráda žila ve vlastním, spojují si ho především s jistotou. Druhá věc je, že skutečně v současné situaci, kdy se zvyšuje nedostupnost vlastnického bydlení, se vytváří zvýšený tlak na nájemní bydlení. Takže nějaký krizový moment tady opravdu je, ale musela by jej doprovodit ještě úprava fungování nájemního sektoru, například v podobě změny právního prostředí, protože momentálně je nájem velmi nejistý, velmi těžce se v něm vytváří dlouhodobá perspektiva. Stále se nájemníkům mohou řetězit smlouvy na dobu určitou, s tím se opravdu nedá vytvořit pocit domova a jistoty, který se ve výzkumech ukazuje jako velmi důležitý.

Hoření Samec: Zdá se, že i developeři nebo banky proměňují svoji strategii a komunikaci, přestali preferovat pouze vlastnické bydlení a hypotéky jako nástroj jeho dosažení. Nájemní bydlení je podle nich normální a my si musíme na novou realitu zvyknout. Z jejich pohledu je funkční strategie tzv. získávání renty – lidé totiž potřebují bydlet a jsou ochotni zaplatit nájem, takže to je z daného úhlu pohledu stabilní investice. Rozhodně ale není na pořadu dne, že se všichni lidé radostně přesunou do nájmů a začnou v tom spatřovat nový normál. Takové vnímání situace by bylo elitářské, a nikoliv z pozice těch, kteří takto žijí a musejí se s novou, dynamickou situací vyrovnávat.

Ukazuje se, že největším nešvarem nájemního bydlení jsou právě krátkodobé roční smlouvy – nájemníkům nedávají pocit jistoty, pronajímatelé je však berou jako ochranu před neplatiči. Neměl by do tohoto vztahu aktivněji vstoupit stát a nastavit lepší legislativu, ze které by profitovaly obě strany?

Hoření Samec: Nájemníci podle současného práva nemají špatnou ochranu, jsou například chráněni před svévolným vystěhováním, ale v realitě to je složitější. Často jsou standardem roční smlouvy, aby pronajímatelé snížili riziko a mohli špatné nájemníky jednodušeji vystěhovat, pokud nebudou platit. A je otázka, jak vztah mezi pronajímatelem a nájemcem rovnoměrně nastavit, aby se obě strany cítily chráněné, a jak efektivně z hlediska státu nastavit regulace a případně kontroly, protože soudní řízení jsou nákladná a dlouhá. Na základě dlouhodobé zkušenosti považuji počet nájemníků, kteří cíleně neplatí nájem, za velmi nízký a již dnes existují iniciativy, například Městská nájemní agentura v Praze, které vstupují do vztahu mezi majitelem a nájemníkem a poskytují oběma určité garance.

„V Česku jsme zatím zvyklí na to, že jenom to, co vlastníme, se počítá. Tak jsme byli vychováváni rodiči. Ale tento vzorec bude pomalu zanikat. Už dnes je, zejména u generace Z, trendem si věci a služby půjčovat – od auta přes koloběžku až po filmy a hudbu. A takto to bude i s bydlením.“ Rudolf Kraina, Trigema Rental

Kubala: Samozřejmě můžeme uvažovat o právní úpravě. Čistě hypoteticky by se nájemní smlouva mohla například po roce prodloužit na tři nebo pět let a pak na neurčito. Majitel by si tak mohl nájemníka ověřit a ten by zase postupně získal perspektivu stabilního bydlení. Politicky je to ale těžko průchozí, mám obavu, že kdyby s tím nějaká politická strana přišla, sesypala by se na ni kritika, že sahá na soukromé vlastnictví a vytahoval by se „minulý režim“ a „návrat před rok 1989“. Politické strany berou bydlení jako volební téma, ale v konečném důsledku ho úplně nechtějí řešit, protože v zemi vlastníků je to citlivá věc.

Hoření Samec: V pracovním právu to je přitom zakotveno, dvakrát lze prodloužit smlouvu na dobu určitou a potřetí už by měl člověk dostat na dobu neurčitou. To je princip, který by se dal využít mezi majitelem a nájemníkem, a časový rámec smluv by měl být předmětem politické diskuse.

Situace na trhu s nájemním bydlením se ve velkých městech komplikuje – roste poptávka i samotné nájemné. Měl by stát fungovat v krizové době jako regulátor a stropovat nájemné například v přepočtu na metry čtvereční, nebo dle cenové mapy města?

Hoření Samec: Je to relevantní diskuse, která má ale velké politické náklady a nikomu se do toho moc nechce. Regulace nájemného v Česku nemá vůbec dobré jméno, panuje k ní spíše averze. Na druhou stranu mladí lidé už vnímají regulaci jako jednu z možností, byť nelze říct, že si ji přejí všichni, jak ukázala data z našich průzkumů.

Během covidové krize vyšlo najevo, že průlomová řešení jsou možná, došlo například ke zmrazení zvyšování nájemného. Není to systémové řešení, ale ukázalo to určité možnosti, které byly dříve nemyslitelné. Podle mého pohledu se v krizi nacházíme pořád, situace není úplně normální, důsledky růstu cen energií budou pro řadu domácností, které nemají úspory na jejich pokrytí, devastující.

Kubala: On taky tento krizový moment odhaluje jednu ze slabin tuzemského systému bydlení, který je orientovaný na vlastnictví. Ten předpokládá, že drtivá většina společnosti naskočila nebo naskočí, jako v případě mladých dospělých, do sektoru vlastnického bydlení a opustí nejistý nájem. Jakmile se ale tato cesta přivře a pro některé úplně zavře, nastává problém. Část společnosti už nedosáhne na vlastnické bydlení a lidé jsou nuceni, i proti svým preferencím, zůstat v nájmu. Jenže ten se taky začne stávat nedostupným kvůli vysoké poptávce a rostoucím cenám.

Hoření Samec: Není úplně dobré stavět proti sobě majitele a nájemníky, v ideálním případě by měli být na jedné straně. Regulace by pak neměla být sprosté slovo a přenášet náklady jenom na jednu stranu, ale benefitovali by z ní všichni. Pokud by se třeba po prodloužení roční smlouvy dávaly, hypoteticky řečeno, třeba kontrakty na pět deset let, znamenalo by to i pro pronajímatele zpřehlednění trhu a jisté zklidnění situace.

Jak by města měla spolupracovat s developery na výstavbě, infrastruktuře a odkupu bytů do bytových fondů?

Hoření Samec: Klasická inspirace je tzv. vídeňský model bydlení, který akcentuje diverzitu různých forem bydlení: podporu výstavby obecního bydlení, dále nájemního bydlení s limitovanou výší nájemného i soukromého vlastnického či nájemního. Pro úspěch tohoto modelu je klíčová silná pozice samosprávy a následná spolupráce veřejného a soukromého sektoru, kdy panuje představa, že se pro všechny zúčastněné jedná o win-win situaci. A to i v případě, kdy soukromí developeři postaví projekt, ve kterém je pouze třetina bytů s neregulovaným nájmem a zbytek s předem daným nájmem, zajistí v okolí vznik škol, školek, občanskou vybavenost a infrastrukturu.

Jestliže vzniká takový projekt v širším centru Vídně, kde je počet stavebních pozemků omezený a je po něm poměrně jistá poptávka, je to pro developera stále výhodné a rentabilní. Na druhou stranu veřejný sektor a společnost jako celek dostanou od developera mnoho dostupných bytů a infrastrukturu. Zároveň je potřeba si uvědomit, že taková praxe a daný model vypadá na první pohled ideálně a inspirativně, ale je za tím spousta zákonů, regulací a dlouhodobé historické praxe.

„Diktát nájemného je nesmysl, v Německu například skvěle funguje 'zrcadlo nájemného', což je vlastně taková mapa nájemného. Město udělá anketu, vyžádá si smlouvy od majitelů nájmů a podle svobodně uzavřených smluv vytvoří zrcadlo nájmů. Nejde o pevnou cenu, ale stanoví se rozpětí nájemného na určitý byt podle stáří, rozlohy, polohy a dalších kritérií. Pokud se z nějakých důvodů cena nájemného od mapy liší, je smlouva soudně napadnutelná. To není žádná regulace. Po čtyřech letech obec vše vyhodnotí a podívá se, kam směřoval ekonomický vývoj (vyšší mzdy, ekonomické podmínky), a mapa se předělá podle skutečnosti.“ Milan Taraba, předseda Sdružení nájemníků

Kubala: Je dobře, že se i u nás o tom konečně začíná diskutovat. Od 90. let v Česku panovalo přesvědčení, že soukromý sektor je jediný, kdo může efektivně a levně vytvářet město a bydlení. Stát a městské administrativy byly v apriorním podezření, že jsou neefektivní, zkorumpované, a proto by se neměly do hry tržních sil moc míchat. V poslední době ale vidíme řadu snah o změnu. Města postupně získávají zpět sebevědomí vstupovat do dialogu se soukromými investory a snaží se měnit podmínky fungování. Není a nebude to jednoduché, ale už se aspoň začalo.

Má město stavět vlastní byty, nebo využít legislativní sílu a nastavit taková pravidla, která by mu při vydání stavebního povolení umožnila získat do fondu byty za velmi výhodné peníze?

Kubala: Můžeme se zamýšlet nad obojím – stavět i vytvářet prostředí a pravidla, jak spolupracovat s developery a řešit s nimi otázky týkající se infrastruktury či bytů do obecních bytových fondů. Problém je ale v tom, že města často nevlastní pozemky, a tak mají velmi zúžený manévrovací prostor. Silnou pozici mohou ovšem mít při změnách územních plánů. Pokud developer chce postavit něco jiného, než je v územním plánu, tak město přesně v tomto bodě získává silnou vyjednávací pozici. Změnou může zhodnotit pozemek a na oplátku za to něco chtít.

Praha by ročně ráda stavěla 10 tisíc bytů, ale to i tak jen snižuje krizi, potřeba je jich víc. Co trh nejvíc deformuje a co proti tomu město může dělat?

Hoření Samec: K výstavbě jsou nutné volné pozemky a těch například v Praze už moc nezbývá a metropole není nafukovací. Výstavba se proto odehrávala a odehrává také ve Středočeském kraji, tudíž při řešení bytové politiky by bylo ideální vést dialog i s krajem, respektive kraji. A je vůbec otázka, zda je masivní výstavba žádoucí z hlediska klimatické udržitelnosti. I kdyby se postavily jen energeticky pasivní budovy, samotná výstavba má velkou uhlíkovou stopu. Ideálním řešením proto není neustálé stavění nových bytů nebo rozšiřování bytového fondu, ale i revitalizace stávajícího bytového fondu a nastavení jeho správného energetického fungování, které nebude ekonomicky devastující i pro domácnosti s nižšími příjmy.

Kubala: Nová výstavba bytů určitě není spásným řešením, to říkáme pořád. Důležitá je i revize bytového fondu, přepočítání, kolik bytů je doopravdy prázdných a vhodných k přestavbě, jak v nich lidé bydlí a zda v nich žijí opravdu ti, kteří by měli. Otevírá to samozřejmě i otázku prázdných bytů v soukromém sektoru nebo krátkodobé pronájmy.

Proč má v Česku sociální bydlení stále pejorativní nádech, zatímco v Německu či Rakousku je to například běžná forma bydlení pro mladé rodiny?

Hoření Samec: Sociální bydlení se v Česku vnímá jako určené pro lidi, kteří na tom jsou nejhůře, zatímco ve zmíněné Vídni odkazuje pojem například i k obecnímu bydlení. V Česku je představa, že „normální člověk“ by přece měl aspirovat na vlastní bydlení a ideálně si vše zařídit sám. Kdo bydlí v sociálním bytě nebo si žádá o dávky, se tím pádem přidává ke skupině, do které nechce patřit, je to potenciálně stigmatizující. Problém je v samotném pojmenování: co znamená sociální? Ve vídeňském kontextu je to nějaká služba společnosti, kdy jsou byty poskytovány za náklady, a nikoliv za maximalizaci zisku, je to zkrátka sociální benefit. A nebo v úzkém slova smyslu jde o bydlení pro lidi, kteří by jinak na trhu nebyli schopni uspět a skončili by na okraji.

Kubala: Sociální bydlení má pejorativní nádech taky proto, jak v Česku ideologicky funguje onen na vlastnictví založený systém bydlení. Ten stojí na předpokladu, že jádro společnosti tvoří aktivní a vynalézaví jedinci, kteří soutěží mezi sebou, pracují, a ti úspěšní a chytří si vlastní bydlení a stabilní existenci zajistí. Pokud to někdo nezvládne, může si za to vlastně sám a problém je v něm, a nikoliv v celkovém uspořádání. V tomto ideologickém jádru je skrytý předpoklad, že všichni máme stejnou startovní čáru, což prostě není pravda. Žijeme ve světě mnoha asymetrií a obrovských nerovností, které se propisují do životních šancí. Podle jedné studie je Česko, co se týče majetku, jednou z nejnerovnějších společností Evropy.

Vaše životní dráha a vaše životní šance tak jsou významně ovlivněny například tím, jestli dostanete mezigenerační transfer v podobě vysokého finančního příspěvku nebo rovnou celého bytu či domu, jak se ukazuje v našich výzkumech, nebo ne. Pokud se tedy bavíme o tom, že by pojem „sociální bydlení“ měl být nějakým způsobem rehabilitovaný, potom myslím musí dojít i k uznání toho, že každý nemáme stejnou startovní čáru, že žijeme ve velmi nerovném světě, který vytváří velké překážky pro některé, zatímco jiné zvýhodňuje. Potom se může pozornost upřít k úpravám celkového uspořádání a nebudeme pořád opakovat, že je problém vždycky jen v konkrétních jednotlivcích.

Městský byt, komerční nájem, ale i bydlení u vlastních rodičů, kterým přispívají na hypotéku. Dvacátníci Adéla, Tobiáš a Filip řeší nedostupné bydlení různě, ale jedno mají společné. Ani jeden z nich si nedokáže představit, že si v budoucnu bude moct dovolit vlastní bydlení. Smiřují se proto s tím, že podnájem je pro jejich generaci novou normou. „Je to pro mě finančně nedosažitelné a momentálně bych nebyl schopný složit základ hypotéky. Chtěl bych mít jistotu v tom, že mám solidního majitele nebo majitelku, ale představy vlastního bydlení jsem už zbavený. Netrápí mě, že to nikdy nebude moje,“ popisuje například svoji situaci Filip.

Jak česká města řeší krizi bydlení

Aktuálně.cz oslovilo před zářijovými komunálními volbami 13 krajských měst a položilo zastupitelům tři otázky na to, jak plánují řešit situaci s nájemním bydlením ve svém městě.

1. Jak řešíte bytovou krizi a co pro její zlepšení magistrát v posledních pěti letech udělal?

2. Jak se stavíte k navýšení fondu městských bytů a jejich pronájmu potřebným skupinám lidí?

3. Jak zařídíte dostupné nájemní bydlení ve svém městě?

Pro odpovědi klikněte na města do mapy.

Česko zažívá vlastnickou krizi bydlení. Podle Rudolfa Krainy, který má u developerské a stavební společnosti Trigema na starosti nájemní bydlení, by pomohla větší výstavba. „Vznikla by pak dostatečná nabídka, která vytvoří konkurenční prostředí. My tu prakticky narážíme pořád na jednu věc – proces schvalování staveb je neúměrně dlouhý,“ říká v rozhovoru s tím, že nájemní bydlení zejména v Praze bude jeden z hlavních proudů developmentu.

Z průzkumu Aktuálně.cz vyplývá, že lidé nejenže preferují vlastní bydlení, ale to nájemní v nich častěji vzbuzuje negativní emoce, polovina ho navíc považuje za drahé a určené hlavně pro mladé. Jak chcete u Čechů změnit tento postoj?

Motivace pro developera je spokojený klient, pro klienta je to dobré zázemí, klid a jistota dlouhodobosti a tu my zaručujeme. Lidé musí najít v nájemním bydlení důvěru a mám pocit, že se to začíná pomalu dařit. Uvolňují se jim ruce, nemají dlouhodobé závazky a konzervativní pohled na život, chtějí měnit práci i bydlení. Nutno podotknout, že situace v jiných městech bude ale dost odlišná, než je tomu v Praze. Nájem není startovací bydlení a lidé už ho tak přestávají vnímat. Navíc developer má větší šanci než soukromý pronajímatel, že opravdu něco ovlivní – má možnost projekt měnit v čase, potažmo ho obohacovat. V developerských projektech lidé platí nájem a mají kolem toho i řadu služeb, což u klasických pronájmů nefunguje. My na Fragmentu budujeme služby a obchody, které zlepší kvalitu života jak lidem v okolí, tak samozřejmě i nájemníkům. U developerského projektu je navíc předpoklad, že ho firma bude chtít nadále pronajímat, protože za tímto účelem vznikl, kdežto u fyzické osoby, která pronajímá byt, jistotu, že ho za rok neprodá, nemáte.

Jak z pozice developera vnímáte situaci na realitním trhu v posledních pěti letech, zažíváme v Česku podle podle vás krizi bydlení?

Nevnímáme to jako krizi posledních let, jde o dlouhodobý trend hodně podpořený zdlouhavými povolovacími procesy. Letos k tomu všichni zaznamenali velký posun, na vzestupu jsou úrokové sazby, ceny materiálů i energií. Někdo tento mix označuje za aktuální krizi, ale ve skutečnosti jde o důsledek mnohaletého vývoje, se kterým se teď musíme vypořádat. U developmentu se proto začínají měnit strategie, jak k nemovitostem přistupovat a zda se opravdu připravovat jen striktně na prodej, nebo se naopak zaměřit na nájemní bydlení. Nicméně aktuální situaci bych zatím neoznačoval za velkou krizi bydlení, ale za krizi vlastnického bydlení. Bohužel to kvůli pomalé výstavbě můžeme přirovnat k nemoci, která se může brzy rozšířit na celý trh uspokojující potřebu bydlení v Praze.

Co pro vás znamená segment nájemního bydlení – je to budoucnost, reakce na aktuální dění na trhu nebo minoritní část byznysu, kterou chcete včas podchytit?

Pro nás je to budoucnost. V Evropě jsou na nájemní bydlení všichni zvyklí, zejména ve velkých městech to je běžná věc. V Česku jsme zatím trochu pozadu, ale směřujeme stejnou cestou. Nájemní bydlení bude jeden z hlavních proudů developmentu. V Česku jsme zatím zvyklí na to, že jenom to, co vlastníme, se počítá. Tak jsme byli vychovávaní rodiči. Ale tento vzorec bude pomalu zanikat. Už dnes je, zejména u generace Z, trendem si věci a služby půjčovat – od auta přes koloběžku až po filmy a hudbu. A takto to bude i s bydlením.

U našeho projektu Fragment sledujeme, že mladé páry ve věku 25–35 let už nechtějí žádat o hypotéku, chtějí komfortně bydlet, být blízko centra a práce. Nechtějí nic zařizovat, investovat našetřené peníze do nábytku a vybavení a fixovat se na jednu lokalitu. Odráží to i trendy z pracovního trhu, kdy lidi už v jedné v práci netráví 10 let, ale po pár letech mění pracovní pozice, a tím pádem i místo bydlení. Vlastnické bydlení fixuje lidi na jedno místo, hypotéka jim pak svazuje ruce.

Řada z nich by ji i přesto chtěla, ale kvůli výši úrokových sazeb je pro ně nereálná.

Ano, vysoká úroková sazba pro velkou skupinu obyvatel bohužel de facto znemožňuje vlastnické bydlení, takže se hledá alternativa. Zůstává otázkou, jak oslovit lidi, aby nájemní bydlení přijali za své, respektovali ho, dlouhodobě v něm bydleli a aby pro ně výše nákladů byly přijatelné.

Jedním z problémů nájemního bydlení je nejistota, která primárně pramení z krátkodobých smluv na jeden rok. Jak k tomuhle přistupujete vy?

Máme nastavené nájmy na rok, ale pokud chce někdo bydlet dva, tři nebo pět let, tak mu to umožníme. Je to o důvěře, komunikaci a dohodě. Ve Fragmentu máme 140 jednotek, což zase není tak velké číslo, ale máme velkou možnost si vytvořit osobní vztahy s nájemci. Do budoucna chceme stavět další nájemní projekty v odlišných segmentech, ty pak budou uspokojovat potřeby jednoho zájemce v různých životních fázích.

„Velcí vlastníci bytů, například Heimstaden na Ostravsku, jsou v jiné pozici než drobní investoři. Vlastní 40 tisíc bytů a jejich cíl je, aby měli co nejmenší počet neobsazených bytů. Takže se chovají trochu jinak než ten, kdo vlastní jeden byt, ten si vybírá. A dneska už není pravda, že problémového nájemníka nelze dostat z bytu, řeší to dobře uzavřené smlouvy i soudy se tím zabývají daleko rychleji než před 20 roky.“ Milan Taraba, předseda Sdružení nájemníků

Pro koho je podobné bydlení vlastně určené?

Úplně pro všechny. Máme poptávku staršího páru, kterému se líbí Karlín a chce všude chodit pěšky, oproti nim je mladý pár, pracují v Karlíně, oba si tam chtějí užívat služeb a pohodlně bydlet. Překvapilo nás, že většina nájemníků jsou Češi. Navíc s námi většina nediskutuje ceny nájmů, což mě šokovalo, jen se ptají na vybavenost bytů, použité materiály a dodavatele.

Pro většinu lidí je ale výše nájmu velmi důležitá. Jak se pohybují ceny pronájmů u vás?

Kopírují ceny nájemného v novostavbách v Praze, my navíc nabízíme kompletně vybavené byty. Srovnáváme si samozřejmě celý trh, abychom neuskočili a měli ceny adekvátní.

Jak by podle vás vypadalo řešení bytové krize týkající se nájemního bydlení?

Musí se víc stavět, to je základ. Praha potřebuje deset až dvacet tisíc bytů ročně, tomu se zatím vůbec neblížíme. Pak by tu vznikla dostatečná nabídka, která vytvoří konkurenční prostředí. My tu prakticky narážíme pořád na jednu věc – proces schvalování staveb je neúměrně dlouhý, od první myšlenky až po výstavbu klidně uběhne pět až deset let, což je hrozně dlouhá doba, a takto nedokážete potřebu bydlení okamžitě uspokojit.

Jak byste si představovali spolupráci s krajskými městy?

Zrychlení schvalování stavebního procesu je základ a pak také spolupráce na denní bázi, protože každý ze subjektů má svůj zájem. Město chce, aby se lidi nestěhovali pryč, bydleli a měli v okolí služby, a developer chce stavět, pronajmout nebo prodat a mít vyvážené prostředky tak, aby mohl stavět dál. A pokud se bavíme o spoluvlastnění bytů s městem, tak i to je o dohodě, obě strany si musí jen pohlídat, aby jim to ekonomicky vycházelo. Město si pak potřebuje ujasnit, co samo chce – pokud od developera dostane byty, tak musí mít představu, koho do nich umístí a pro koho je daná lokalita vhodná.

Vilová čtvrť Malvazinky se nachází jen pár minut chůze od rušné ulice Radlická na pražském Smíchově. Kolemjdoucí, kteří si kopeček nad dopravní tepnou vyšlápnou, se přitom okamžitě ocitnou v oáze klidu. Lokalita plná zeleně a architektonických skvostů okouzlila i dvaačtyřicetiletou Alici a jejího o rok mladšího partnera Vlada, kteří si tam už 13 let pronajímají byt v třípatrové prvorepublikové vile. O stěhování do vlastního v současnosti neuvažují.

„Sdílím názor architekta Adama Gebriana, který bydlí v nájmu na Malé Straně a říká, že kdyby chtěl žít na podobném místě ve vlastním, nikdy by na to finančně nedosáhl. Přijde mi lepší platit nájem a bydlet v krásném starém domě s velkou zahradou, na který bychom jinak neměli, než abychom si brali hypotéku na vlastní byt někde v paneláku. Líbí se mi, že tady se sousedy žijeme trochu jako na vesnici, dokonce jsme si s nájemníky vedlejšího domu vystřihli díru v plotě, aby naše děti mohly přebíhat z jedné zahrady do druhé,“ přibližuje Alice a zve na návštěvu.

„V režimu bydlení současné České republiky, který je založený na soukromém vlastnictví, je tento názor pozoruhodný, protože je spíš menšinový. Nájemní bydlení je obvykle vnímáno jako přestupní stanice mezi původní rodinou a vlastním bydlením mladých dospělých nebo je stigmatizováno jako bydlení pro ty ‘neúspěšné’, kdo si nemohou dovolit vlastní bydlení. V tomto kontextu je důležité, že i veřejně známé osobnosti mluví o tom, že bydlení v nájmu má své výhody.“ Petr Kubala, sociolog

Po cestě do prvního poschodí, kde pár bydlí ještě se svou malou dcerou, míjíme na chodbě krabice s vínem. „Soused je vinař, tak nám tu nechává lahve na rozebrání. Kdykoli si chce někdo vzít, udělá si jenom čárku u svého jména a na konci měsíce se vyrovnáme,“ ukazuje Vlado na přiložený papír. Po letmé prohlídce bytu se přesouváme na zahradu, kde je díky stínu stromů v červencových vedrech o něco příjemněji. Ještě než usedneme na stoličky k dřevěnému soudku a Alice nám nabídne koláč, všímáme si venkovní kuchyně, kterou místní obyvatelé využívají při společných večeřích. Idylku dotváří sousedka Anna, která na nás po chvíli z okna v přízemí volá, jestli si někdo nedá kávu.

Do atraktivní části Prahy, o které si dnes většina mladých lidí může nechat jenom zdát, se Alice s Vladem paradoxně nastěhovali v období vrcholící ekonomické krize. „Ve vile dlouho žila stará paní, která pak umřela, jediná její podnájemnice odešla jinam a dům zdědily její vnučky. Trochu ho uklidily, vymalovaly a za lacino ho začaly pronajímat. Když jsme se o něm přes inzerát dozvěděli, byly všechny tři byty volné, a protože jsme tehdy ještě neměli děti a byli jsme zvyklí žít v malém prostoru o nějakých 65 metrech čtverečních, vybrali jsme si ten nejmenší v nejvyšším patře. Zaujala nás terasa s výhledem na město,“ vzpomíná Vlado.

„Sousedi jsou kamarádi, vždycky se dohodneme“

Rodák ze Slovenska přišel do Prahy před dvaceti lety jako student a dlouhé roky bydlel v podnájmu se svou spolužačkou z vysoké školy. Když se s Alicí, která na rozdíl od něj v Praze vyrostla, později doslechl o prázdné vile na Smíchově, navrhl svojí kamarádce, jestli by tam nechtěla žít taky. „Hledali jsme další lidi, kteří by dům osídlili s námi. Moje spolužačka se sem nejdřív nastěhovala se svým bratrem a pak sem přivedla ještě svou sestru. Postupně jsme vilu zaplnili skoro samými svými kamarády, a jak jsme v průběhu let zakládali rodiny, tak jsme se v jednotlivých bytech prostřídali. Když se nám s Alicí narodila Adinka, potřebovali jsme do většího, a tak už teď bydlíme v bytě, který má kolem 90 metrů čtverečních,“ popisuje Vlado.

Částka, kterou fotograf na volné noze a jeho partnerka pracující v marketingu platí za měsíční nájem, byla podle jejich slov od začátku nízká a pod pražským průměrem zůstává i v době rostoucí inflace. „Když jsme se v roce 2009 bavili se slečnou z advokátní kanceláře, která někdejší majitelky zastupovala, říkala nám, že má sama ráda novostavby, a když je to takový oprýskaný starý barák, nechali ceny nízko. Přestože vila za tu dobu vlastníky změnila a nájemné se samozřejmě trochu zdražilo, pořád platíme mnohem méně, než kdybychom šli do nějakého nově zrekonstruovaného bytu,“ pochvaluje si Vlado.

„Zajímavé je, že i v podmínkách nájemního bydlení se za specifických podmínek (majitelka v zahraničí, tichá dohoda mezi obyvateli a majitelkou, sestěhování kamarádů), mohlo vytvořit bydlení, které v sobě zahrnuje určité participativní prvky. Propojení zahrad, hlídání dětí, venkovní kuchyň, půjčování věcí, společné trávení času i střídání bytů podle potřeb jednotlivých rodin dělá z nájemního bydlení něco víc. Je otázka, jestli do budoucna nebude, v českém prostředí velmi nejistý, nájemní vztah (řetězení smluv na dobu určitou, možnost zvedat neomezeně nájem po vypršení smlouvy) překážkou pro rozvoj takovéto komunity.“ Petr Kubala, sociolog

„Myslím, že jsme pro současnou majitelku tak trochu zlatý důl. Může se spolehnout na to, že jen tak neodejdeme, že se o vilu i zahradu staráme a že sem sami pořizujeme věci jako třeba sekačku na trávu. Sama žije ve Francii, takže je ráda, že za ni vyřešíme cokoli, co se tady stane. Taky jí vyhovuje, že si mezi sebou snadno rozpočítáme výdaje. Máme společný plynoměr, sdílíme poplatky za elektřinu. Když jsme si chtěli vybudovat venkovní kuchyň, všichni jsme se na ni složili. Používáme aplikaci, ve které si zapisujeme, kolik kdo utratil za věci pro obecný užitek – kdo platí internet, kdo nakoupil nádobí a podobně. Pak si na to vždycky jednou za rok vzájemně přispějeme. Kdybychom se sousedy nebyli kamarádi, nejspíš bychom se na všem tak snadno nedohodli,“ upozorňuje Alice.

S Vladem se shodují, že svou sousedskou komunitu ve vile na Malvazinkách berou skoro jako rodinu. „Samozřejmě se mezi sebou občas do krve pohádáme. Nakonec se ale vždycky dokážeme zase usmířit a dohodnout. Tím, že se všichni tak dlouho známe, je pro nás přirozené si vzájemně pomáhat. Začíná to už maličkostmi, jako když někomu dojdou při vaření vajíčka. Každý z nás má pro jistotu klíče od ostatních bytů, a když sousedi zrovna nejsou doma, může tam vejít, vzít si, co potřebuje, a pak jenom nechat vzkaz, že v ledničce chybí dvě vajíčka. Taky si navzájem hlídáme děti, a v minulých čtyřech letech jsme dokonce všichni vyráželi na společnou dovolenou. Říkali jsme tomu teambuilding,“ usmívá se Vlado.

„Trápí nás jen to, že po nás dcera nic nezdědí“

Přestože se na něj s Alicí obracejí další kamarádi, kteří by v domě na Malvazinkách chtěli bydlet, a čekací listina už je pořádně dlouhá, má smíchovská vila i svoje úskalí. Starý dům pochopitelně vyžaduje investice a ty nejnutnější, jako byla například renovace koupelny, byla podle nájemníků majitelka ochotná zafinancovat. Přiznávají ale, že pokud by byt sami vlastnili, uvažovali by nad jeho zútulněním trochu jinak.

„Kdyby byl náš, nechali bychom si třeba do koupelny dát luxfery, nebo bychom razantněji upravili kuchyň, ve které nám majitelka jenom vyměnila troubu a podlahu,“ říká Alice. „Taky by se nám líbila krbová kamínka, což by ale nejdřív vyžadovalo komín, a to už jsou velké investice. Když nevíme, jak dlouho tady zůstaneme, nechce se nám do toho peníze vkládat. Momentálně máme s majitelkou podepsanou roční nájemní smlouvu, která se automaticky prodlužuje,“ doplňuje Vlado.

„Jedna z největších výhod nájemního bydlení je jistá flexibilita, možnost stěhovat se za prací nebo za zážitky a fakt, že člověk není zatížený hypotékou.“ Petr Kubala, sociolog

Připouští, že hypotéku na vlastní byt by si s Alicí dovolit mohli. Na druhou stranu by se museli smířit s bydlením v menších prostorách na méně lukrativním místě, což ani jednoho z partnerů neláká. „Nezrekonstruovaný byt v prvorepublikové vile se zahradou dnes může stát třeba patnáct milionů, takže bychom pravidelně spláceli klidně i šedesát tisíc, což je šílené,“ zdůrazňuje Alice. Možnost, že by kvůli vlastnímu bydlení odešli z Prahy do nějakého menšího města, kde ceny nemovitostí nejsou tak vysoké, partneři v současnosti vylučují. Jako důvod zmiňují omezené pracovní příležitosti v jejich oborech i nedostatek volnočasového vyžití.

Alice ani Vlado zároveň nevolají po tom, aby stát zajistil, že se vlastnické bydlení pro mladé Čechy opět stane dostupným. „Kamarád, který žije v Curychu, nám říkal, že tam osmdesát procent obyvatel platí nájem a bere to jako úplně běžnou věc. Proto si myslím, že se nájemní bydlení nakonec stane normou i pro porevoluční generace v Česku. Zatím se vypořádávají s touhou něco vlastnit, která tady byla dlouho zakořeněná, ale jak budou víc a víc cestovat po světě, zvyknou si postupně na to, že dneska bydlí tady a zítra zase někde jinde. Mému založení je takový přístup blízký. Nemám potřebu věci vlastnit. Naopak mi vyhovuje, že kdybychom se rozhodli náš byt opustit a odletět třeba na Fuerteventuru, můžeme vyrazit klidně hned zítra,“ uvažuje Alice.

„Naopak jako největší výhody vlastnického bydlení se uvádí jednak zajištění na stáří, kdy už není potřeba platit nájem, a také právě možnost odkázat svým dětem bydlení.“ Petr Kubala, sociolog

Otázkou je, jestli se Alice a Vlado s nájemním bydlením spokojí i v pozdějším věku. Zatím ale obavy z nejisté budoucnosti příliš neřeší. „Trápí nás jedině to, že po nás Áďa nic nezdědí. Na druhou stranu díky nám bude mít spoustu hezkých zážitků, protože peníze, které bychom dávali na hypotéku, místo toho vynakládáme na cestování,“ vyzdvihuje Alice.

„Byla bych ráda, kdybychom tady na Malvazinkách mohli zůstat do té doby, než Adinka dospěje a půjde na vysokou školu. Až s námi přestane chtít bydlet, představuju si, že bychom se odstěhovali někam do zahraničí, nejlíp k moři. Líbilo by se mi, kdybychom na stará kolena byli někde v teple,“ dodává.

Hypotéky jsou drahé a dostupnost nájemního bydlení v Praze je tristní. Češi chtějí byty radši vlastnit než si je pronajímat, situace na západ od českých hranice je přitom opačná. Podle urbanisty Petra Hlaváčka (STAN) důvěra v nájemní bydlení svědčí o důvěře ve společnost. Přimět Pražany, aby se nebáli bydlet v bytech, které jim nepatří, podle něj chvíli potrvá. „Vysoké procento nájemného bydlení v západních zemích reprezentuje větší důvěru ve společnost než ten opačný poměr. Ukazuje to, že nájemník počítá s tím, že se k němu vlastník bude chovat slušně, že zákony jsou nastaveny řádně,“ vysvětluje v rozhovoru bývalý náměstek pražského primátora pro oblast územního rozvoje a územního plánu. (Rozhovor vznikl před komunálními volbami – pozn. red.)

V Praze je nejhůře dostupná nabídka bytů k pronájmu za posledních osm let, pro řadu lidí je ale jedinou variantou. Co Praha v posledních pěti letech udělala pro podporu nájemního bydlení a co dále plánuje?

Začnu obecně. Nájemní bydlení je u nás podstatně méně populární než vlastnické bydlení. Jeden z důvodů, proč k nabídce bytů do nájemního bydlení přistupují developeři pomalu, je otázka daně z přidané hodnoty. Když prodáváte konečný produkt, tak odpočítáváte DPH. Když si naproti tomu dům necháte k pronájmu, tak ne. To je nejdůležitější ekonomický důvod, proč se do nájemního bydlení investoři neženou. Myslím, že se teď ale situace mění, protože u prodeje bytů začíná být nedostatek koncových klientů. Teď totiž nastává souběh růstu cen a nedostupnosti hypoték. Investoři sice pořád investují, pořád se ještě staví. Ale pokud by se ta situace neměla uklidnit, tak nastanou potíže. Jednou z cest pro soukromé investory je nájemní bydlení a někteří o něm uvažují.

A nyní k té Praze, ta má mírně omezené nástroje. Například v Kodani, která sama byty nestaví, stát vědomě předal městu staré přístavy s tím, že má připravit plány a rozprodat pozemky investorům. Z výdělku má hradit infrastrukturu, především metro. Město tak také mnoho let koná. K tomu mají ekonomickou dohodu s investorem, domlouvají se na určitém podílu městského a družstevního bydlení. Tímto systémem tam pak nabíhá městský bytový fond. V Praze plánujeme používat městský fond podobně jako Kodaň – tedy pro křehké skupiny obyvatel a pro podporované profese. V Česku v logice mladé demokracie a nedůvěry v samosprávy došlo k masivní privatizaci pozemků, a Praha má proto pozemkovou držbu poměrně malou. Hned na začátku volebního období 2018 jsme se proto dohodli, že už prodávat pozemky nebudeme a doprivatizujeme jen to, co je rozjeté. V hlavním městě je teď asi 30 tisíc městských bytů, které jsou významnou měrou v držení městských částí. Myslím si, že do budoucna by je měla spravovat jedna organizace tak jako v mnoha městech v zahraničí.

Jaký vliv bude mít na nájemní bydlení Pražská developerská společnost, která má na starosti zhodnocení městských pozemků a výstavbu především projektů dostupného nájemního bydlení?

Jejím úkolem je stavět městské domy. Někomu se zdá, že to trvá dlouho, což je pravda, protože nejdřív běžely dlouhé debaty a pak nějakou dobu trvalo, než došlo k oficiálnímu založení společnosti. Díky tomu až teď máme první vlaštovky, které jsou v různých fázích stupňů přípravy: od změny územního plánu až po architektonickou soutěž. V první etapě připravujeme asi osm tisíc bytů. Myslím, že dalších osm tisíc bytů se bude moci připravovat, protože v té první skupině nejsou započítány Letňany, kde je městská držba významná. Architektonicky nejzajímavější je Palmovka, která je ve vazbě na radniční budovu Prahy 8. Vznikne tam celá městská čtvrť s asi dvěma tisíci byty. Připravuje se také lokalita Nové dvory, kde město postaví vlastní čtvrť, vznikne tam významná stanice metra, kde vyroste škola, školky, náměstí, zeleň a po dohodě s Prahou 4 dokonce malý kulturní dům. To vše jsou budoucí městské čtvrti. Zatím máme vizualizace a lidi mi píšou: „Super Petře, vydrž, je to dobrý“, anebo naopak: „Jsou to zase jenom vizualizace.“ Ale já za čtyři roky víc neumím…

Zajímala by mě kontinuita přijatých opatření. Tento rozhovor vznikl těsně před volbami, čtenáři už v tuto chvíli vědí, jak dopadly. Existuje ale mezi stranami vůbec nějaká dohoda, jak řešit situaci s nájemním bydlením?

Já věřím, že je to společné téma, protože bydlení má bohužel potenciál rozdrobit sociální smír. Ten přitom minulý režim primárně nezamýšlel, byl spíše jeho vedlejším produktem. Prostupnost městem různými sociálními skupinami byla vedlejším produktem normalizace a my ji ztrácíme. Město svými kroky doplňuje urbánní sociální strukturu i o křehké skupiny obyvatel. Jestli to dopadne tak, že něco bude stavět město, něco bude formou takzvané baugruppe, to teď nedovedu říct. Primárně to ale má být zásobník městských bytů a město v tom má být aktivní. A věřím tomu, že na hlavním principu je shoda napříč politickým spektrem a o detailech může být legitimní politická debata. Od kolegů z pravice bych očekával, že budou chtít víc procent na volném trhu, kolegové zleva méně, ale bude to víc otázka kombinace politiky a ekonomiky.

Jak se v souvislosti se stavbou městských bytů stavíte k potřebným skupinám, jako jsou samoživitelky, nízkopříjmové skupiny a mladé páry? Kolik procent a jaké místo by v těch místech měly mít?

To jsou skupiny, pro které jsou městské byty určené. Plus podporované profese, což se dost často kryje. To nezřídka bývají mladé páry.

Takže se bavíme o těch nezbytných profesích, jako například policisté a řidiči….

Ano, a zároveň jsou to ty křehké skupiny, rodiče samoživitelé, rodiny s dětmi a senioři. To je ostatně důvod, proč to děláme. V rámci pravidel pro developery, která jsme nastavili v rámci Metodiky spoluúčasti investorů, se investoři zavazují k tomu, aby vedle budov investovali také do veřejné infrastruktury, do které patří například výstavba škol, školek, parků nebo tramvajových tratí. Uvažujeme také o tom, že by prostředky ze spoluúčasti mohly sloužit k financování zvýhodněného nájmu. Je to takový mnichovský model. Byty budou patřit investorovi, ale na dohodnutou dobu (v Mnichově to bývá deset až patnáct let) je obsazuje město. Mnichov pak doplňuje nájem na tržní úroveň, takže investor o nic nepřijde, získá nájmy dva, jeden od nájemníků a jeden dotační. Na ono dorovnání nájmu bychom použili prostředky investorů právě pro ty skupiny, jako jsou mladé rodiny. Například starší projekty v Berlíně z 80. a 90. let ukázaly, že mladá rodina je dnes v jiné ekonomické situaci, než v jaké bude za pět či deset let. Systém může být nastaven tak, že rodinu podporuje v nejobtížnější chvíli, kdy se stará o malé děti a pracuje třeba jen jeden člen domácnosti. Za těch zmíněných cca deset let ale už budou pravděpodobně schopni na trhu obstát. Neříkám, že si budou moci koupit byt, ale třeba budou moci jít do tržního nájmu. To je vize, jak dále pracovat s materiálem pravidel pro investory, aby sloužil rodinám, které nespadají mezi křehké skupiny typu samoživitelek nebo seniorů, ale mají to i tak těžké.

Jak se díváte na podporu bydlení například v Rakousku, kde musí developer při stavbě projektu vyčlenit určitou část na státem regulované nájemní bydlení. Jedná se o příbuzný model?

Je třeba mít na mysli, že to je státní zákon a je to na nějakou debatu. Ten poslední projekt znám, je vedle vídeňského hlavního nádraží. Zajistil, že nemusíte vylézt z vlaku a trojkou přejíždět na další nádraží, abyste mohl jet do Říma. Ty dvě trati propojil a vytvořil nové vídeňské nádraží. A u něj vznikla na jedné straně administrativní čtvrť a na té druhé velký obytný soubor. Tam to město pouze organizovalo. Pozemky zůstaly drahám, ty je prodávaly developerům na základě plánu zpracovaného Vídní. Dokonce tam ani nebyl převod, že by dráhy daly pozemky městu, ale samy inkasovaly peníze a hospodařily s nimi. Na to je zákon. Byty zůstávají ve vlastnictví investora, dokonce na to můžou čerpat půjčku od města. Když se pak prodávají, tak se při tom rozhodování bere v potaz přidaná hodnota, kterou investor do nemovitosti přináší, třeba nějaký sdílený prostor, například kus přístupného dvora. Určité procento obsazuje město, určitou část si může obsazovat investor a zbytek se dává volně na trh. Otázka směřuje spíš na ministerstvo pro místní rozvoj, protože tento systém řeší zákon a nejspíš se jedná o součást zákona o podporovaném bydlení, o tomto Praha sama nerozhoduje.

Bavíme se o inspiracích v zahraniční, je pro vás třeba právě Kodaň tou hlavní inspirací, nebo je to spíš Vídeň?

Kodaň je nádherná, ale nepoužitelná inspirace, protože výstavbě předcházel převod majetků ze státu na město. Vídeň je také skvělá inspirace, která vychází z faktu, že po rozpadu Rakouska-Uherska vlastníci půdy platili vysoké daně, město využilo příležitosti a velmi navýšilo svoji majetkovou držbu. Navíc tam funguje dohoda se státními organizacemi na principu, který my taky nemáme. Nejbližší inspirací Praze je podle mě Mnichov. Zaprvé tam provádějí městskou výstavbu a k tomu dělají velmi podobné dohody s investory jako my. Na základě nich město získává poměrně vysoké procento bytů, které využívá a tím pomáhá diverzitě obyvatel města. Je to všechno křehké, vyžaduje to politickou práci a vyvažování. Jeden bonmot říká: „Mnichov je pro bohatý a chudý.“ Je tam totiž střední třída, která nemá na svoje vlastní bydlení, ale nevztahují se na ně ani dotace.

Jeden z rozjetých projektů Prahy vzniká na Černém Mostě. Komu má sloužit, jak bude vypadat a jak se to nájemní bude lišit od komerčního?

Sdílenou politickou pravdou je, že městské nájemní bydlení nemusí generovat vysoký zisk, ale nemělo by generovat ztrátu. Má vytvářet prostředky na obnovu bytového fondu a z toho se nájem vypočítá. Co se týče Černého Mostu, stoprocentně se zde chceme zaměřovat na podporované profese, také na samoživitele a seniory. Černý Most je totiž už teď hodně zatížený složitějšími sociálními případy a to by klidu na sídlištích neprospělo.

Jak by vaše vize podpory nájemního bydlení vypadala v ideálním případě? Minulý rok se podařilo schválit asi devět tisíc nových bytů, i když třeba by bylo více než deset tisíc.

Hodně zjednodušeně říkáme, že se ve městě má stavět deset tisíc bytů a bylo by dobré, aby dva tisíce připadaly na městskou výstavbu. Když si řekneme, že teď připravujeme osm tisíc bytů a dalších osm tisíc máme v zásobě, tak od teď za tři roky máme 16 tisíc bytů na následujících osm let. Vycházím ale z toho, že budou urbanizační trendy pokračovat tak jako dosud, což ale není jisté.

Aktuálně.cz si nechalo udělat průzkum z něhož vyplývá, že lidé by nejenže preferovali vlastní bydlení, ale nájemní bydlení v nich vyvolává negativní emoce – mají strach, že o bydlení můžou kdykoliv přijít, a placení nájmu vnímají jako vyhazování peněz. Jak zmíněné problémy řešit a budete se snažit postoj obyvatel k nájemnímu bydlení změnit?

Zkusím na strašně těžkou otázku odpovědět jednoduše a zajímalo by mě, co třeba říkají kolegové sociologové. Západoevropský standard je zhruba osmdesát procent nájemního a dvacet procent vlastnického bydlení. U nás je to naopak, ještě vyšší číslo je například v Rumunsku. Čím to je? Národ tu byl dlouhodobě držen v nějaké situaci, kdy si vlastní bydlení spojil s nějakým statusem. Právo předělat si vafky nebo koupelnu bez nutnosti se někoho ptát hraje také roli. Zajímavé ale je, že ve skutečnosti vysoké procento nájemného bydlení v západních zemích reprezentuje větší důvěru ve společnost než ten opačný poměr. Ukazuje to, že nájemník počítá s tím, že se k němu vlastník bude chovat slušně, že zákony jsou nastaveny řádně. Takže odpověď zní, že změna smýšlení možná je, jen kořeny sahají tak hluboko, že se to nedá změnit ze dne na den.

Adéla a Vojtěch Píchovi se před třemi lety přestěhovali z centra Olomouce do vesnice v Beskydech, kde našli útočiště v domě Vojtovy babičky Marie. Pro mladý pár to bylo v daný moment nejlepší řešení. K rozhodnutí je dovedla nejistota ohledně záměrů nového majitele jejich olomouckého bytu, který s nimi odmítl řešit budoucnost nemovitosti. A vytoužená představa o domku přímo ve městě vzala za své, když pár zjistil, že si ho nemůže dovolit.

„Měl jsem vždycky romantickou vizi, že tady budu bydlet. Adéla ale dlouho nechtěla a dlouho se s tím sžívala. Zatímco já jsem u babičky trávil prázdniny, v druhé části domu bydlí bratranec a rodiče bydlí 300 metrů od nás, ona tady byla cizí,“ svěřuje se čtyřiatřicetiletý učitel Vojtěch Pícha na zahradě domu v Kunčicích pod Ondřejníkem. S ženou Adélou, která se živí jako projektová manažerka, a dvěma syny Oldřichem a Edou v něm bydlí tři roky. Babička už nežije, Vojtěch po ní nemovitost zdědil poté, co spolu dva roky dům sdíleli.

„Nechtěla jsem bydlet ani tady, ani s babičkou. Nechtěla jsem jí vstupovat do jejího prostoru. Byl to pro mě krok zpátky v nabyté osobní svobodě, komfortu a soukromí,“ popisuje dvaatřicetiletá Adéla. Babička Marie původně obývala celý dům, a aby v něm mohli žít všichni společně, přestěhovala se do přízemí. První patro, ve kterém byl dětský pokoj Vojtova otce, babiččina ložnice a půda, mladý pár zrekonstruoval na obytnou jednotku 2+kk. Celá rodina sdílela koupelnu a záchod v přízemí.

Nájemníci nemají co diktovat

Způsob života na vesnici se od toho v olomouckém bytě výrazně lišil. Osmdesát metrů čtverečních si tehdy pronajímali pod tržní cenou za devět tisíc korun i s poplatky. Dům patřil majitelce, která žila v Itálii, příliš se nestarala ani o výši nájmu, ani o údržbu nemovitosti. To ale Píchovým a dalším nájemníkům nevadilo. Vnímali to jako „daň“ za nízký nájem, a potřebné věci si zařídili a opravili sami. Takové podmínky navíc přivedly do domu lidi podobné povahy a životních hodnot. Během pěti let, kdy Píchovi v domě bydleli, tu vznikla přátelská komunita. „Bylo to ideální bydlení. Velký byt za nízkou cenu v centru Olomouce se skvělými sousedy. Mohli jsme zaklepat na každé dveře a o něco poprosit nebo se na něčem domluvit,“ vzpomíná Adéla, máma osmiletého Oldřicha a pětiletého Edy.

Na jaře roku 2018 začali Píchovi přemýšlet o tom, že by si rádi koupili dům v okolí Olomouce, který by si opravili. Měli vizi, že by se do něj mohli přestěhovat za dva roky. S dvoumilionovým rozpočtem ale zjistili, že nemovitost, která by nebyla v úplně katastrofickém stavu, neseženou.

Ve stejnou dobu se změnil majitel jejich stávajícího domu. Rozhodl se jej zrekonstruovat, byty předělat na menší jednotky a zvednout nájmy. „Když dům koupil, s ostatními nájemníky jsme jej požádali, jestli by se s námi nesetkal a neprobral, co s domem zamýšlí. Nechal mě setkání zorganizovat, pak ale nepřišel a vzkázal, že mu nebudou nájemníci nic diktovat, když on je přece vlastník,“ popisuje Vojtěch. „Nebyla tam žádná spolupráce a náš názor ho nezajímal. Chtěl nás vystrnadit,“ dodává.

Přístup podnikatele původní nájemníky z domu vyhnal a přátelská komunita zanikla. „Doteď si pamatuju ten pocit brzkého konce. Lidé se potkávali na chodbách a bavili se o tom, kdo se kdy stěhuje. Bylo to smutné,“ vzpomíná Adéla.

Manželé se po negativních zkušenostech shodují v názoru, že by měl trh s bydlením regulovat stát. „Je možná až zločin, že tomu tak není. Daň z nemovitosti je nastavená příliš nízko, měla by být progresivní. Stát by měl regulovat nájemné a podporovat družstevní výstavbu. Pro spoustu lidí se kvůli nedostupnosti hypoték stává nájemní bydlení nutností, ale jeho ceny se při větší poptávce stále šponují nahoru, to je neudržitelné,“ říkají.

S nápadem přestěhovat se k babičce do domu, který na svého vnuka Marie Píchová přepsala už v jeho 18 letech, přišla Vojtova máma. „Tehdy nám říkala: Děcka, vždyť tady už máte barák, je tam taky záchod a neplesniví to tam,“ směje se Adéla, která se tak rozhodla slevit ze své představy bydlení v okolí Olomouce. „Chtěla jsem, aby za námi mohli občas známí dojet odpoledne na kávu. S našimi možnostmi a požadavky na koupi domu jsme se ale stejně začali od Olomouce postupně vzdalovat,“ vysvětluje.

„Tady se odkrývá ona nejistá podoba nájemního bydlení. Změna majitele může významně narušit dosavadní uspořádání bydlení v konkrétním domě a to, co se zdálo jako „ideální bydlení“, se velmi rychle zhroutí.“ Petr Kubala, sociolog

„Můj život se začal točit v kruhu“

Od první myšlenky bydlení v rodinném domě tak neuběhlo ani půl roku a čtyřčlenná rodina se urychleně stěhovala do vesnice obklopené beskydskými lesy. Zatímco Vojtěch tam měl rodinu a spoustu známých, Adéla si musela nové vazby vybudovat. S manželem se navíc vyměnili na rodičovské dovolené. S tehdy ročním Edou byl doma Vojtěch, pak ho ale vystřídala Adéla. V Olomouci pracovala ve vzdělávací organizaci jako projektová manažerka a lektorka. V práci ovšem nemohla z nového bydliště pokračovat a Vojtěch ve frýdecko-místeckém regionu lépe sehnal práci jako učitel.

„Šla jsem z města na vesnici, z práce na rodičovskou a ještě z bytu do domu za babičkou. Pamatuju si, že se to na mém sebevědomí dost podepsalo. Z prostředí zajímavých témat jsem se ocitla znovu na rodičovské, kde jsem měla pocit, že jsem ve sdíleném domově přišla o část svobody a soukromí,“ vzpomíná Adéla. „Měli jsme tehdy navíc jenom jedno auto, takže se mé teritorium smrsklo mezi dva nedaleké lesy. Chybělo mi, že v Olomouci jsem jen vyšla na náměstí a potkala jsem známé,“ vzpomíná Adéla.

„Běžnou praxí jsou v České republice tzv. mezigenerační transfery. I v případě Vojtěcha a Adély takovýto transfer vidíme. V krizové situaci, kdy se kvůli nejistému nájemnímu bydlení a nedostupnému vlastnickému bydlení v okolí Olomouce museli odstěhovat, sehrál dům s babičkou v Beskydech naprosto zásadní roli. Takovéto bydlení nebylo vnímáno jako naprosto ideální, ale v nastalé situaci bylo potřeba se s mnohými věcmi smířit. Za celkově jiných okolností by ovšem volby Vojtěcha a Adély probíhaly jinak a vedly by je jiným směrem.“ Petr Kubala, sociolog

Po přestěhování proto trpěla apatickými náladami. „Asi jsem se mohla lépe socializovat v komunitě lidí kolem Oldovy školky, ale neměla jsem energii. Nechtělo se mi nic iniciovat ani organizovat,“ svěřuje se mladá maminka, která se stále snažila realizovat pracovně a organizovala třeba Dizajntrh v Olomouci. „Měla jsem pocit, že se můj život točí v kruhu. Ráno odjíždí Vojta do Jičína do školy a večer se vrací. Mezitím je hraní s legem, chystání svačin a náročné úpravy bytu a zahrady,“ popisuje Adéla, která v současné době pracuje v inovačním centru v Ostravě na mezinárodních projektech a podpoře podnikání v regionu. Do práce dojíždí každý den téměř hodinu.

„Musela jsi to zničit?“

Aby se v novém bydlišti cítila lépe, bylo pro Adélu důležité vymezit si svůj prostor. „Potřebovala jsem udělat nějaký radikální řez, abych cítila, že je to můj domov. V našem patře jsem například strhala staré dřevěné lakované obložení kolem stěn. Potřebovala jsem navíc od Vojty vědět a cítit, že se může moje představa domova realizovat, že si to zrekonstruujeme po svém,“ říká. „Domy z 60. a 70. let se mi navíc nikdy nelíbily. Nemohla jsem se ani ztotožnit s ,tváří domu´, s tím, že ,takhle´ náš domov vypadá,“ svěřuje se.

Rekonstrukci ale těžce nesla jeho původní obyvatelka, Vojtova babička. „Vždycky se ptala: A muselo to být? Jako by říkala: A musela jsi to zničit? Tak hezky jsme to před 60 lety udělali,“ vzpomíná Adéla. Mladý pár společně popisuje, že si musel pro spokojené soužití nastavit hranice. „Nebylo to tak, že by tady měla najednou nějaké vetřelce. Žili jsme v symbióze, ale vocaď pocaď,“ říkají.

Vojtěch v souvislosti s babičkou ale také mluví o pocitech viny. Mrzelo ho, že s ní netráví víc času, na druhou stranu se ale chtěl věnovat své vlastní rodině. „Občas jsem si za ní sedl dolů a probírali jsme se starými fotkami a vykládali si, ale každý den jsem na ni čas jednoduše neměl,“ popisuje. Adéla dodává, že si s ní minimálně jednou týdně dala kávu, v létě společně sedávali na zahradě a také jí nakupovali a uklízeli.

„Myslím si, že jsme jí nejvíc dali zpět na té emoční úrovni. V domě bylo živo a nebyla sama. Moje poslední vzpomínka na ni je, jak Eda slaví narozeniny na zahradě. Babičce dal někdo na hlavu klobouk, protože svítilo slunce, a ona jen tak sedí v tom klobouku a dívá se. Je spokojená, protože jsou kolem ní lidi,“ popisuje Adéla.

Museli jsme se naučit říkat, co potřebujeme

Když se zhoršil babiččin zdravotní stav a začala trpět demencí, celá rodina ocenila, že na ni někdo dohlíží. Minulý rok zemřela na mrtvici a byl to pro všechny šok. „Připravovala jsem se naopak na to, že tady bude žít ještě třeba deset let,“ popisuje Adéla. Dolní patro ale nezůstalo prázdné dlouho, s manželem prostor dočasně poskytli ukrajinské rodině. „I když jsou zcela nekonfliktní, už se těším, až budeme mít dům jen pro sebe. Chceme jej využívat celý. Dole uděláme kuchyň a nahoře bude velká ložnice,“ říká.

Stěhování, rekonstrukce a soužití s babičkou Marií mělo vliv i na jejich vztah. I když měli po přestěhování období, kdy se hodně hádali, dnes říkají, že je to posilnilo. „Museli jsme se naučit vyjadřovat naše představy a potřeby – co se nám líbí a nelíbí. Například jsem musela jasně popsat, proč je pro mě rekonstrukce domu důležitá,“ říká Adéla. „Podstatné pro mě také bylo, že když jsme chtěli něco jinak než babička, Vojta se postavil za mě a opravdu jsme to udělali tak, jak jsme potřebovali,“ říká Adéla a její muž se přidává: „Co se týkalo oprav domu, jsem spíše konzervátor, ale v tomhle jsem musel držet basu s Aďou. Navíc mě přesvědčila, že i moderní úpravy se dají dělat hezky,“ říká.

Na otázku, jestli se už Adéla cítí v Beskydech doma, odpovídá, že částečně slevila z ideálních vizí. „Už vím, že mít představu je jedna věc a dojít k ní je věc druhá. Vymýšlet složitosti někdy nemá smysl. Na druhou stranu vidím, že jsme už velkou část zrekonstruovali a že se to mění. Až uděláme dole kuchyň a nahoře budeme mít velkou ložnici s terasou, snad si budu i říkat: Ty jo, my si žijeme uprostřed hor na vysoké noze.“