V brazilských pralesích žijí stále dle původních zvyklostí indiánské kmeny. I když už i k nim začínají doléhat vymoženosti moderní civilizace. Podobně jako v Mayově Vinnetouovi měli Apačové Klekí-petru, stejně tak i jihoameričtí Jawalapitiové měli a mají svého „bílého otce“. Ten první pocházel z Bystřice pod Hostýnem a jednalo se o mezinárodně uznávaného etnologa Vladimíra Kozáka, známého také jako bílý muž z obrazu Zdeňka Buriana. Ten druhý pochází z Prahy a je to rovněž etnolog – Mnislava Zeleného dokonce adoptovala rodina náčelníka a dala mu jméno Atapana.
Mnislav Zelený
Mnislav Zelený se narodil 3. srpna 1943 v Praze. Je český etnolog, indián, spisovatel a novinář. Podnikl řadu výprav mezi jihoamerické indiány. Před 26 lety byl adoptován rodinou náčelníka Jawalapitiů. V letech 1996 až 2001 byl velvyslancem České republiky v Kolumbii a Ekvádoru. V posledních letech je znám také svými kontroverzními názory na multikulturalismus a "čistotu" genofondu.
„Pražského indiána“ zajímal osud Vladimíra Kozáka a změny, kterých doznaly „jeho“ indiánské kmeny, které v Kozákově době žily na úrovni doby kamenné. Vydal se proto po jeho stopách, po 26 letech se také vypravil za kmenem Jawalapitiů, do něhož byl adoptován. Na jeho nové cestě mezi brazilské indiány ho doprovázela i Česká televize v čele s režisérem a kameramanem Vladimírem Šimkem a s autorkou scénáře Kamilou Šimkovou. Vznikl tak dokument České stopy: Muž z obrazu, který ČT odvysílá v úterý 11. října.
Při pátrání v brazilských muzeích se ukázalo, že nebýt Čecha z Bystřice pod Hostýnem, Brazilci by neměli detailně zdokumentované původní indiánské kmeny. Vladimír Kozák byl všeuměl – indiány nejen fotil a filmoval, ale také maloval nejrůznějšími technikami či je sochal, sbíral také jejich tradiční nástroje. Jeho pozůstalost je uložena v brazilském muzeu Paranaense a čítá téměř 40 000 položek.
Selfíčka a plazmy v chýších
Ačkoliv Jawalapitiové dodržují v mnohém původní zvyklosti – od malování těla po složité duchovní rituály, Kozák by se ale patrně nestačil divit, kdyby dokument ČT zhlédl. Mimo jiné by viděl domorodce, jak si pořizují selfie s mobilem na tyči nebo jak „sjíždějí“ počítače v internetové místnosti.
Podle etnologa Zeleného, neboli Atapany, však tento vpád moderních technologií neznamená konec jejich tradiční kultury.
„Díky nesmírnému charismatu náčelníka Aritany mladí většinou zůstávají s kmenem a neodcházejí do měst. Mobil jim potravu neuloví. Takže oni musí lovit ryby, kapybary a tapíry, pěstovat maniok, čili žijí jako před tím, bydlí v chýších na zemi nebo v hamakách, akorát k tomu mají tyhle prostředky naší šílené civilizace.“
„Jo, akorát teda mají v chýších plazmy a večer koukají na fotbal nebo na filmy,“ doplňuje ho režisér dokumentu Vladimír Šimek. „Ale jen do 20:30, pak je blackout a je klid.“
Rituály a tradice? Především je tu svoboda
Dokumentem se táhne příprava českého etnologa na pohřební rituál – vymalování a výzdoba těla či očistné drásání kůže rybími zuby. V běžný den to ale podle filmu vypadá, že ani sám náčelník oděv moc neřeší a zkrátka má navléknuté sportovní trenky.
„Neexistuje tam žádný protokol, jednou ten náčelník byl úplně nahatý, jindy měl jen korálky a někdy bundu a kalhoty. Je tam prostě svoboda jednotlivce, ale zároveň jsou tito svobodní jedinci schopní tvořit velmi silnou komunitu, vysvětluje „Atapana“.
Mnislava Zeleného jako správného etnologa zajímá i charakter genofondu, na což má vyhraněný názor. „Mají čtyřicetiprocentní dětskou úmrtnost a je to tak dobře, protože přežijí jen ti zdraví. Když se narodí dítě postižené, zabijí ho, jsou to přírodní národy a takhle to v přírodě chodí. Mají čistý genofond, a ne zaplevelený jako my. My se snažíme každého zachránit, přežít zuby nehty a uměle prodlužovat věk a sypat do sebe kilogramy antibiotik.“
Výjimkou u Jawalapitiů nebyly ani přílety tryskáčů s turisty či zpeněžení pohřebního rituálu vpuštěním diváků.
Jawalapitiové jsou výkladní skříní vlády
Podle slov Zeleného ale kromě pár turistů za drahé peníze do oblasti jinak nikdo nesmí – badatelé, cestovatelé ani vědci. Jawalapitiové na řece Xingu mají podle něj velkou výhodu, že si z nich Brazílie udělala svou výkladní skříň toho, jak se země chová k indiánům. Nechává jim velké území (pro 1500 indiánů vláda nechává 33 tisíc kilometrů čtverečních) a dává jim peníze. To ale v Amazonii z 95 procent neplatí, rychle mizí nejen indiánská území, ale i domorodci.
"Jinde žijí kmeny v dřevěných boudách; namačkaní na malém prostoru v naprosto nuzných podmínkách. Jawalapitiové jsou privilegovaní, vláda je podporuje, byli by hloupí, kdyby odcházeli. Tady se mají výborně, nemusí pracovat, peníze dostanou a kamery měli lepší než já," líčí autor dokumentu Vladimír Šimek.
Poznání moderní civilizace – ať již při návštěvách turistů nebo prostřednictvím internetu – mění smýšlení indiánů, avšak podle Atapany nijak zásadně. Na dotaz, zda stále ještě plně důvěřují šamanovi, když vědí, že my máme antibiotika, etnolog odpovídá:
„Na antibiotika nehrajou. Oni navíc nemoc a smrt neřeší na rozdíl od nás nijak dramaticky. Od malička věří tomu, že když někdo zemře, tak se nic neděje, život jde dál, pouze jiný. Oni tam jsou zvyklí na jinou pravdu, která je podstatně přirozenější. Nestresují se, jsou v pohodě, klidu, nespěchá se, člověk si užívá den, všechno je tam zdravé a čisté. U nás je vše podvod – od jídla po politiku, tam je vše transparentní.“
Mnislavu Zelenému se rovněž nelíbí označování zdejších kultur za „primitivní“. To si podle něj jen myslí západní civilizace, která u nich postrádá svoje znalosti. „Jenže oni znají stovky názvů hvězd, tisíce rostlin a vědí, jak je mají používat, znají desítky názvů rodinných vztahů, my každému říkáme ‚strejdo‘. Znají jména svých předků daleko do minulosti a velmi je ctí, my jsme rádi, že víme, jak se jmenuje náš praděda, ale hlavu máme přecpanou spoustou nesmyslných vědomostí. Museli byste tam žít, abyste jejich pravdu a moudrost pochopili," uzavírá svérázný Atapana, indián z Prahy.
