Obyčejně před rozhovory přemýšlím nad připravenými otázkami, musím se ale přiznat, že toto je první, před kterým jsem více přemýšlel nad tím, co si vzít na sebe.
To je také dobře, myslím si ale, že se vám i přesto povedou koncipovat otázky, které mě byť přes možná menší přípravu dostanou k tématům, na které jsem ještě neodpovídal.
V životě se totiž setkáváme s nespočtem situací, přičemž každá může vyžadovat jiné nároky na oblékání. Umí se podle vás lidé správně rozhodovat, co si na různé příležitosti obléct?
Řekl bych, že schopnost přirozeně rozlišit, pro jaké situace se hodí určitý typ oděvu, v sobě máme všichni. Důkazem je to, že se lidé oblečou jinak na první rande, úplně přirozeně se pak oblečou jinak na výjimečné situace, jako je třeba pohovor nebo nějaká slavnost typu svatby, u které také všichni víme, že musí být potvrzeno naším oděvem, že se jedná o výjimečnou událost. Všichni máme tu schopnost rozlišovat, že náš oděv hraje jistou roli v některých konkrétních situacích.
Ve své knize Smart Casual píšete: "Dobře oblečený muž, myslím tím vkusně a stylově oděný muž, je spíše vzácností. Mnohdy je takto vypadající muž vystaven nelichotivému hodnocení od ostatních, často i nevybíravými slovy." Vidí v tom snad lidé pozérství, když se někdo hodnotně obleče?
Někteří jistě mohou. Myslím si, že své role tam hrají různé aspekty, jeden z nich může být i závist, že ten muž, který je oblečený takovým způsobem, jak to v knize popisuji, má tu sílu se takto obléci. Roli tam však může hrát i pozitivní aspekt, a to je třeba obdiv, který lidé přesto nedokážou vyjádřit, a tak dotyčného radši shodí často až posměšným slovem jako "šampón" nebo "metrosexuál".
Mám obavu, že to může být jak jeden, tak druhý důvod. Třeba se to těm lidem spojuje s něčím, co je pro ně negativní - dobře oblečený může například znamenat nepracujícího, nebo také někoho, kdo vynakládá prostředky a čas na péči o vlastní tělo.
Nepochybně též musí záležet, v jakém prostředí se dotyčný pohybuje. Ve velkých městech to lidé musí vnímat jinak než v těch menších.
Četnost toho hodnotného oděvu v těch menších městech je zřejmě nižší, to ale ještě neznamená, že to je procentuálně. Myslím si, že to procento je v Česku hodně podobné, jestli se tady v Karlíně setkáme se 100 muži, tak to odpovídá tomu, co se tady v Karlíně děje, jaké firmy tady jsou, jakým způsobem se tady kdo uchází o místa a kdo ta místa navštěvuje.
A dost podobně, pokud to bude ve Vyškově na náměstí, nic proti Vyškovu a proti Moravě, je dost možné, že právě to prostředí, které tam je - firmy, lidé, schůzky, které se tam dějí - bude spíše živnou půdou pro méně stylové oděvy.
Je vůbec možné, aby se toto vnímání obrátilo k lepšímu?
Časem určitě. Je k tomu potřeba otevřenost lidí k jakékoliv jiné další změně. My muži tady v Česku, podobně jako velká část německých a rakouských mužů, tíhneme mimo ta veliká města k více laxnímu přístupu k oblékání. Což se ale postupně mění, protože dochází k výměně vizuálních informací. Sociální sítě typu Instagram nebo YouTube nám přibližují styl mužů za hranicemi, kde se můžeme inspirovat.
V knize taky zmiňujete: "Když kupujete chytře, máte z toho radost. Dobře pořízené věci se dobře nosí. Jestliže nosíte "dobré" věci, cítíte se lépe, a když se cítíte dobře, je to na vás vidět a jste zapamatovatelní. Snadněji tak dosahujete svých cílů v osobním i profesním životě." Napadá mě, jestli člověk spíš nedosahuje svých cílů, i když není oblečen stylově?
Tato úvaha, která každou větou graduje do jiného typu myšlenky, mně je vlastní. Myslím si, že oděv má možnost ovlivňovat naši náladu a to, jak se cítíme. A to, jak se cítíme, je podle mého názoru jistou součástí toho, jak budu na vás působit a jak budete působit vy na mě.
To, jakým způsobem se budeme k tomu člověku i k sobě samému chovat, jakým způsobem budeme sedět, mluvit, to všechno může mít dopad na ten úspěch. Nemělo by to však být interpretováno tak, že jen oblek vám zajistí úspěch.
Co si měli politici obléct na poničenou Moravu
Když mluvíme o úspěchu, zvolili podle vás politici správné oděvy, když přijeli na tornádem poničenou Moravu? Očekává se od nich totiž nějaká pomoc, naskytuje se otázka, jak měli mezi tamní obyvatele, ještě s ohledem na prostředí, přijet oblečeni, aby jim dali najevo svou sounáležitost.
Myslím si, že politik by měl v prvé řadě vyjadřovat to, co je, tedy politik. Takovéto výjimečné situace si myslím, že by mohly být vhodné pro nějakou sportovnější eleganci, kdy si ten mužský politik může vzít chinos (decentní kalhoty, pozn. red.), k tomu boty, které nebudou oblekové, ale nebudou to taky pracovní boty, budou to něco jako tenisky, a vezme si košili a bluzón. Nemyslím si, že by tam měl vstupovat v nějakých modrákách nebo pracovním oděvu.
Pokud ovšem nepracuje…
To ano, na druhou stranu jeho činnost bude mnohem více užitečná, když si v tom okamžiku sice udělá obrázek z toho místa, ale namísto toho, že začne pracovat fyzicky, házet lopatou nebo něco nosit, je podle mého názoru lépe, když využije své kompetence toho, proč je politikem, a způsobí, že těm pracujícím, případně poškozeným, se dostane snáze, rychleji a více podpory, pomoci, případně mediální pozornosti, je-li to potřeba.
Jeho činnost podle mého nesouvisí s tím, aby se populisticky postavil k lopatě a pět minut tam na kameru něco přehazoval. Navštívit toto místo, vyjádřit sounáležitost i tím oděvem, tedy nepřijít tam v tmavě modrém saku, v košili a s kravatou, ale přijít tam trochu sportovně a elegantně, zachovat si tu tvář politika, je podle mého lepší než vidět nějaké divadlo.
V Česku podle vás chybí návod, jak jednat s blízkými, dětmi a přáteli v rodině. Nakolik jste čerpal ze zkušeností z vlastní rodiny?
Velmi. V knize popisuji nejenom obecné trendy, jakým způsobem vytvářet hodnotné a harmonické vztahy, o čemž už psalo mnoho autorů přede mnou v různých jazycích i dobách, ale pokusil jsem se to interpretovat do dnešní doby a v souvislosti s tím slovem etiketa. Zdali čirou náhodou nemůžeme považovat domov za jedno z míst, kde můžeme etiketu aplikovat, aniž bychom se tomu nějakým způsobem divili, nebo to považovali za něco, co nás bude v rodině svazovat.
Velká část toho, co je tam napsáno, je něco, co mně pomáhá mé přátelské, společenské a rodinné vztahy rozvíjet a udržovat je. Zaznamenal jsem do ní ale i opačné situace, které mi tyto vztahy poškodily, případně zničily.
Kdo ale definuje správné chování v rodině? Každá totiž může být zcela odlišná.
Myslím si, že to definuje společnost jako taková. Chování v rodinách bylo ve viktoriánské době zcela jiné a normou bylo něco jiného. Ani etiketa není diktována nějakými osobami, ale reakce společnosti na různé akce jsou jakýmsi signálem, co je pro tu společnost přijatelné, většinové a adekvátní.
Chování v rodinách má zcela jistě odlišné úrovně, avšak většina rodinných příslušníků v této době v naší zemi ocení, že se muž bude chovat k ženě nějakým způsobem, to znamená vhodným, nebude jí ubližovat, svým dětem nebude sprostě nadávat. Toto si myslím, že může být normou pro každou rodinu. A takovouto nějakou ucelenou představu o tom chování v knize popisuji, byť zacházím i do jiných detailů.
Jaké detaily máte na mysli?
Je pro mě vhodné zmínit, že třeba chování doma ovlivňuje také to, zdali je tam uklizeno. Nepořádek může v lidech vyvolávat dojem nepříjemného pocitu, a ten pocit se neobrátí vůči tomu konkrétnímu nádobí, ale může se po dlouhodobém pozorování projevit v nespokojenosti s prostředím domova.
Nebo i to, že společná snídaně může vypadat trošku jinak, než že si někdo vezme rohlík s párkem a jí ho v chodbě nebo na cestě po schodišti. Popisuji tam, že ta společná snídaně může vypadat trošičku jinak, a také jak by mohla vypadat, jsou to inspirace.
Co je ale základním pilířem toho, jak bychom se doma měli chovat?
Respekt, úcta, empatie, směřování k harmonii. Měl by to být soulad, jako když hrajeme na nějaký nástroj, aby ten akord správně zněl, takovýto soulad mám na mysli.
Měl jste někdy problémy s komunikací v rodině, které jste díky knize vyřešil?
Bylo to obráceně, vyřešil jsem problémy v rodinné komunikaci a do té knihy jsem to napsal tak, abych předešel nebo pomohl, případně inspiroval ostatní k tomu, že hovořit o těchto problémech znamená předcházet tady těmto problémům v komunikaci. Kniha však moc není o komunikaci, je více o chování.
Nejde to ale ruku v ruce?
Ano, jde to společně, ale chování může být i mlčky a může být líbivé i nelíbivé. Nemusí k tomu být verbální doprovod.
Největší prohřešek? Nerespektování druhého
Jaké jsou pro vás největší prohřešky v domácnosti?
Asi nejméně vhodné je, když v domácnostech osoby nerespektují toho druhého člověka, jeho potřeby, touhy a přání. Kvůli tomu vzniká prostředí, které je nepříjemné pro jednu či druhou osobu.
Může to být kupříkladu to, že lidé mají obecně rádi, když jsou k nim ostatní milí, chápaví, nebo jim projevují nějakou úctu a respekt tím, jak se k nim okolí chová. To znamená, že třeba při obědě počkám na toho, kdo připravoval jídlo. Nebo aby si partneři vzájemně pomáhali při výchově dětí, anebo se třeba ozvali v momentě, kdy přestává fungovat chování jednoho k druhému.
Přiučil jste se sám něčemu novému?
Hromadu věcí jsem si díky psaní knihy zvědomil. Nečerpal jsem z externích zdrojů, snažil jsem se popsat ten harmonický domov na základě zkušeností a příběhů, které se mi staly, nebo jsem slyšel, že se staly. Poučení pro mě jako pro autora je nejvíce v tom, že když jsem to popisoval, měl jsem z toho dobrý pocit. A chtěl bych, aby si minimálně podobný pocit zažili ti, kteří to budou číst.
I před napsáním té knihy jsem se snažil žít podle toho, co jsem tam napsal. Nedošlo k nějaké zásadní změně, že bych začal vnímat chování v rodině jinak. Věřím ale, že u těch, kteří to budou číst, k nějakým takovým změnám dojít může.
Protože se profesně zaměřujete na oblékání, téměř s jistotou očekávám, že bude zahrnuto i v Etiketě domácí.
V jistých kapitolách ano. Oblečení podle mě vyjadřuje, co si myslím sám o sobě, jakou mám hodnotu sám pro sebe, a takový oděv mám i doma. Jaký vztah mám k ostatním lidem, můžu vyjádřit i oděvem. A nemyslím tím to, že budu doma ležet na gauči v obleku, ale na druhou stranu to taky neznamená, že to budou ty nejhorší oděvy, které nemůžu nikam jinam nosit, řekněme nějaké vytahané tričko a děravé tepláky, které opravdu neříkají "mám tě v úctě, moje partnerko".
Přesto domov pořád beru mimo jiné jako místo, kde mohu chodit tak, jak chci já, kde není společnost, která by na mě kladla určité nároky.
Tím se vracíme na začátek našeho rozhovoru, oděv ovlivňuje to, jak se cítíte. Podle mého názoru to nemusí být nutně ten oděv, který je nevzhledný, může být vzhledný a pohodlný zároveň.
