Nechal jste si někdy vykládat karty?
Nechal, ale na rozdíl od hlavní hrdinky filmu A pak přišla láska… jsem za to neplatil. Vždycky jsem se k tomu nějak připletl, protože mám ve svém okolí překvapivě hodně lidí, kteří se tarotu nebo ezoterice věnují. Poprvé jsem si karty nechal vyložit, když jsem nastoupil na FAMU.
Jak jste se k tomu přichomýtl?
Prváci tradičně pořádají mikulášskou party pro své starší spolužáky i absolventy, jenže na katedře režie tyhle večírky vždycky bývaly slabší. Chtěli jsme to udělat líp, a proto jsme tam mimo jiné pozvali mého rodinného známého, který četl z tarotových karet. Paradoxně kdysi sám vystudoval filmovou školu v Písku, ale pak se z něj stal šaman. Domluvili jsme se, že každému vyloží jednu otázku zdarma, a když jsem k němu během večera zašel, vyvěštil mi první vážný vztah. Dokonce mi ho předpověděl na den přesně.
Čím si vysvětlujete, že se trefil?
Dodnes tomu nerozumím. Stalo se to, když jsem byl v New Yorku. Na mobilu jsem měl plnou paměť, tak jsem si řekl, že bych si konečně mohl odinstalovat Tinder. Pak jsem si to ale rozmyslel a místo toho aplikaci otevřel, protože jsem byl zvědavý, na koho v New Yorku narazím. Nakonec z toho bylo hned druhý den rande.
Zůstal jste i po téhle zkušenosti vůči ezoterice skeptický?
Ano, protože i když se všichni občas setkáváme s věcmi, které nám připadají nevysvětlitelné, věřím, že se nakonec vždycky nějak vysvětlit dají. Zároveň mám kamarádky, které se o tarot zajímají, vědí, co jednotlivé karty znamenají, ale nevyužívají je jako věštecký nástroj. Když si je vykládají, tak se spíš samy sebe ptají, jestli je význam karet relevantní ve vztahu k tomu, co se jim zrovna v životě děje. Takový přístup mi připadá v pohodě.
Byla zmiňovaná zkušenost s tarotem prvotním impulzem k tomu, abyste o ezoterice natočil film?
Do jisté míry ano. Zároveň se ale na scénáři výrazně podílely herečky, které do něj vnesly vlastní zkušenosti. Hned od začátku na něm spolupracovala Sara Venclovská, jejíž máma ezoterice propadla. Sám jsem znal podobný případ taky. Všímal jsem si, že se z ezoteriky stal velký byznys, že lidé platí absurdní peníze za nebezpečné rady a že o tom moc nemluvíme. Proto jsem chtěl téma zpracovat s lidmi, kteří vědí, jaké machinace v tomhle světě fungují a kam až tahle záměna spirituality může člověka dovést.
Během natáčení jsme se ve volných chvílích koukali na bizarní internetová videa různých šarlatánek, které na Bali pořádají kurzy, jak se napojit na ženskou energii kreativity - a chtějí za ně sedmdesát tisíc. Na druhou stranu jsme ve štábu měli Terezu Hofovou, která ve filmu hraje kartářku a sama se zabývá kořeny alchymie v českém prostředí, takže nechtěla, abychom se tomu fenoménu jenom vysmívali.
Film začíná právě internetovým videem, ve kterém Tereza Hofová v roli kartářky své příznivkyně přesvědčuje, že za věštění nic nechce. Když za ní pak ale nešťastná matka s dcerou jedou na ozdravný pobyt, ukazuje se, že realita je jiná. Do jaké míry podle vás současný boom ezoteriky souvisí se sociálními sítěmi, kde se lidé mohou uzavírat do světa alternativních pravd?
Sociální sítě v tom hrají zásadní roli. V úvodu filmu koneckonců citujeme z videa, na které jsem skutečně narazil. Fascinovalo mě, že jeho autorka během deseti minut zvládla použít všechny možné způsoby morální manipulace. Dokázala probudit pocit viny, chvíli se pasovala do role zachránkyně, chvíli se zase tvářila, že je jen průvodkyně a že její klientela nese zodpovědnost sama. Nakonec do toho zatáhla ještě covid. Podobných videí najdete na sociálních sítích spoustu a někteří ezoterici mají klidně i čtyřicet tisíc sledujících.
Ke mně se videa s ezoterickou tématikou na Facebooku ani Instagramu nedostávají. Zdá se, že na základě algoritmu můžete poměrně rozšířený společenský fenomén úplně minout.
Anebo mu na základě algoritmu můžete naopak propadnout. Stačí, když si jednou něco s ezoterickou tématikou vyhledáte, a sociální sítě vám hned podobných příspěvků začnou nabízet víc. Najednou jste jimi obklopený, což jsem během natáčení sám zažil. Nějakou dobu jsem se tím bavil, ale pak se to začalo strašně opakovat. V jednom kuse na vás vyskakují nápisy jako sebeláska, sebejistota nebo odhodlání s fotkami polonahých lidí na Bali. Jedinou cestou ven je pokaždé odkliknout, aby vám Facebook nebo Instagram takový obsah už nezobrazoval. Případně začít divoce vyhledávat jiné téma.
Ve vašem filmu pomoc kartářky vyhledá žena v krizi středního věku, která pracuje jako psycholožka v oblasti marketingu. Leckdo by přitom očekával, že racionální, analyticky uvažující lidé budou vůči ezoterice imunní.
Osoba v blízkém okolí mojí rodiny, jejímž příběhem jsme se ve scénáři inspirovali, byla taky velmi vzdělaná. Ve chvíli, kdy je člověk vnitřně zraněný, cítí se psychicky špatně a propadá beznaději, se ale ezoterika stává rychlým řešením. Potřebuje totiž od někoho slyšet, že všechno dobře dopadne. Naše hrdinka zároveň ve své práci řeší, jak s lidmi manipulovat, aby nakupovali výrobky klientů. Sama techniky psychologů zná tak dobře, že k nim nemá důvěru, a proto dá před odbornou pomocí přednost kartářce.
Když jste film A pak přišla láska… nabízel zahraničním distributorům, ukázalo se, že v jiných zemích není ezoterika ani zdaleka tak populární jako v Česku. Čím to je?
Myslím, že to souvisí s českým ateismem - vyhnali jsme náboženství, a tak se nám teď spiritualita projevuje v jiných podobách. Dokonce jsem četl, že v Evropě patříme mezi země s největším množstvím sekt. Válet se na pláži, zatímco objevujeme svoje vnitřní já, je pro nás zřejmě bezpečnější variantou než být křesťanem, muslimem nebo buddhistou.
Film vstupuje do kin jen rok po premiéře vašeho celovečerního debutu Zrcadla ve tmě. V něm jste zase otevřel téma strachu z průměrnosti a nenaplněných ambicí u mladé generace. Viděl jste mezi svými vrstevníky hodně lidí, kteří prožívali zklamání z nedosažených snů?
Ano, tohle téma řeší většina mé sociální bubliny, včetně mě. Zrcadla ve tmě tak pro mě byla hodně osobním, terapeutickým filmem. Současná podoba kapitalismu mladé lidi tlačí k tomu, aby v něčem vynikali, odlišovali se od průměru. Když ale člověk ideál vlastní výjimečnosti nenaplňuje, může se snadno dostat do deprese. I mě potkala deziluze z toho, že spravedlnost neexistuje a když nemáte štěstí, můžete se snažit, jak chcete, ale stejně to nikam nevede.
V jisté životní fázi jsem zjistil, že i když člověk něco dělá pořádně, nemusí za to být pochválený. Přes všechno úsilí se mi nedostávalo zpětné vazby, kterou bych si zasloužil, což mě frustrovalo. Věci, kterým jsem se věnoval, mi kvůli tomu najednou přestaly přinášet radost a hrozně brzy jsem vyhořel.
Jak jste se s tím vyrovnal?
Pomohla mi kniha britského novináře Olivera Burkemana s názvem Čtyři tisíce týdnů. Tak dlouho trvá průměrný lidský život a prvních dvacet let člověk navíc ve většině případů zahodí, takže by si měl položit otázku, jak chce naložit se zbytkem. Mně kniha dovedla ke smíření s tím, že nic nedává smysl. Když vidím, kam společnost směřuje v době klimatické krize, říkám si, že tady stejně všichni brzy shoříme, a to mě paradoxně uklidňuje. Už nemám žádné nároky na úspěch ani slávu a chci si jenom užít samotný moment, kdy něco svobodně tvořím.
Oba vaše filmy řeší současná témata, takže by se s nimi mohlo mnoho diváků ztotožnit. Je ale v Česku vůbec možné, aby nezávislé, nízkorozpočtové snímky přilákaly do kin slušný počet lidí?
U Zrcadel ve tmě se nám to moc nepovedlo, i když jsme měli slušně našlápnuto. Loňský podzim byl ale v kinech šílený. Promítalo se snad dvacet českých filmů a uspěly dva. Ani Zrcadla ve tmě nedosáhla návštěvnosti, jakou jsme si představovali, přestože jsme to ustáli ještě docela dobře. V případě filmu A pak přišla láska… si na čísla ještě musíme počkat, ale děláme všechno pro to, aby se dostal k co nejvíce lidem.
Neštěstí je, že teď čeští diváci chodí do kina buď na marvelovky, které jim nabízejí hlučný spektákl plný výbuchů, anebo na oddechovky, aby se zasmáli a měli se dobře. Nevybavuju si žádný dramatický film, který by měl v Česku za poslední roky návštěvnost přes sto tisíc. Nikdo nechce vidět nic vážného, což zároveň do jisté míry chápu. Nejdřív přišel covid, potom válka a inflace. Všichni jsou tak znavení, že už se nechtějí nořit do ještě většího smutku. Nezajímají je filmy, které ukazují, co se ve světě děje, protože už toho mají dost ve zprávách. To ale pro českou kinematografii není dobrá zpráva. Pokud totiž tvůrci budou jen reagovat na momentální poptávku, budou naše filmy víc a víc odtržené od reality.
O tom ostatně píšete i ve svém manifestu Tady a teď z letošního června. Kritizujete, že v současné české kinematografii převažují romantické komedie plné sexistických vtipů, nebo životopisné filmy, které stavějí pomník obecně přijímaným historickým postavám. Proč jsme sklouzli právě k těmhle žánrům?
Romantické komedie v jednu chvíli začaly být u diváků úspěšnější než ty černé, které u nás dominovaly v nultých letech, a tak je postupně nahradily. Jejich výhodou je, že se po promítání v kinech lépe prodávají komerčním televizím a zároveň se do nich dá snadněji umístit product placement.
Historická dramata u nás vznikala už před rozpadem Československa a se začátkem nového tisíciletí na tuhle linii úspěšně navázaly filmy Musíme si pomáhat a Želary. Natočit dobovou věc navíc bývá politicky bezpečné. Většina českých filmů o osobnostech a událostech 20. století má v sobě totiž antikomunismus, který je v naší společenské debatě dodnes přítomný a na kterém se skoro všichni shodnou. Diváci si rádi potvrdí, jak byli komunisti zlí, případně si nostalgicky zavzpomínají na dobu svého mládí, a dostanou tak nekonfliktní, odpočinkové retro.
Šimon Holý (28)
- Vystudoval režii na FAMU. Loni uvedl do kin svůj celovečerní debut Zrcadla ve tmě a letos na něj navázal filmem A pak přišla láska… Připravuje snímky Thinking David a Chica Checa.
- Věnuje se také hudbě. Je podepsaný pod soundtracky k filmům Parádně pokecal, Rodinný film, Všechno bude a Hranice lásky. Hudbu složil i ke všem vlastním snímkům.
- Společně s Hanou Trojánkovou Biriczovou moderuje popkulturní pořad Kompot na Radiu Wave. Pro tutéž rozhlasovou stanici režíroval podcastové seriály Zkouškový a Rozchod.
Státní fond kinematografie letos ani napotřetí nepodpořil výrobu vašeho filmu Thinking David, který vypráví o coming-outu mladého gaye na židovské obci. Původně jste ho přitom plánoval natočit jako svůj debut. V čem je problém?
Radním Státního fondu se na filmu některé věci nelíbí a chtějí, abychom je změnili. Na to ale nechceme přistoupit. I odborníci ze zahraničí nám dali za pravdu, že by ty změny filmu neprospěly. Už když jsme o podporu před dvěma lety žádali poprvé, byl mezi námi generační rozpor. Když jsem členům rady vysvětloval, že by film měl vzniknout, protože se teď ve společnosti zvyšuje homofobie a antisemitismus, nikdo z nich nic takového neviděl.
Přitom jsem jim o tom říkal na základě vlastních zkušeností. Thinking David je totiž můj osobní příběh. Chodil jsem na židovskou základku i židovský gympl a na gymplu jsem se postupně vyoutoval. Po nedávném teroristickém útoku v Bratislavě už snad o naléhavosti tématu není pochyb. Proto věřím, že nám radní napočtvrté výrobu schválí.
Ani si nevzpomínám, kdy se naposledy nějaký český film tématu coming-outu věnoval.
No právě, česká kinematografie témata společenských menšin dlouhodobě opomíjí. A to se týká nejen queer lidí, ale třeba i romské nebo vietnamské komunity. Proto chci přispět k tomu, aby u nás byly minoritní skupiny reprezentované více.
Ve filmu Thinking David je menšinová identita hlavním tématem, ale dá se s ní pracovat i jinak. V Zrcadlech ve tmě máme postavu, která je bisexuální, aniž bychom to přímo zmiňovali. Ve filmu A pak přišla láska… zase u jedné postavy naznačujeme asexualitu. Přijde mi srandovní, když si na sociálních sítích někdo stěžuje, že je teď gayů, leseb a trans lidí všude plno. Přitom o jejich problémech většina společnosti skoro nic neví a to by se mělo změnit.
