reklama
 
 

Sexshopy, exotické restaurace i divadlo, Čech natočil dokument o telavivském nádraží

21. 3. 2019 7:35
Podívejte se na upoutávku k filmu Central Bus Station. | Video: Frame Films |  02:07
Centrální autobusové nádraží v Tel Avivu se při otevření v roce 1993 stalo největším na světě. Předimenzovaná sedmipatrová budova měla původně sloužit jako obchodní centrum, výstavba nakonec trvala 26 let a spolkla nejen spoustu materiálu, ale především peněz. Na první pohled odpudivé místo však skrývá mnoho zajímavých zákoutí a příběhů. Právě ty se rozhodl před dvaceti lety prozkoumat americko-izraelský publicista Yonathan H. Mishal. Při jedné z prohlídek pro veřejnost se seznámil i s Kristinou Nedvědovou, ta pak záhadnou budovu představila českému režisérovi Tomáši Elšíkovi. Společně představují dokument s názvem Central Bus Station v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Telavivské autobusové nádraží je druhé největší na světě, denně jím prochází desítky tisíc lidí. Jak jste se potkali vy dva?

Yonathan H. Mishal (Y. M.): Tomáše jsem poznal díky Kristině (Nedvědové, spoluautorce námětu, pozn. red.), která přišla na moji tour. Pak jsem o ní chvíli neslyšel, až se jednoho dne ozvali s tím, že by o nádraží chtěli natočit film. Původně to měl být film s příběhy sedmi různých lidí, protože budova má sedm pater. Ale nakonec bylo těžké najít lidi, které bychom do filmu zapojili.

Tomáš Elšík (T. E.): S Yonathanem jsme se potkali v kavárně a dali jsme se do řeči ohledně centrálního autobusového nádraží, které mě velmi zajímalo. Když jsem zjistil, že v jeho okolí žije spousta různých menšin, bylo pro mě ještě zajímavější, protože jsem mohl vyprávět příběh těch lidí. To, jak je nádraží ovlivnilo a jak mu dodali jinou tvář.

Vnitřní prostory nádraží zabírají plochu 230 tisíc metrů čtverečních a společně jej vlastní tisíce lidí. Jak jste tedy dostali povolení na nádraží natáčet?

Y. M.: Nádraží řídí za všechny vlastníky jedna firma. Nedostali jsme úplně písemné povolení, ale manažer o nás věděl a byl s tím v pohodě, nechal nás vyprávět příběhy lidí. Na něco nám dal specifické povolení a u něčeho prostě přivřel oči.

T. E.: Musím říct, že Yonathan navíc dělá nádraží velmi dobré PR, protože jej ukazuje z té lepší stránky, než ve skutečnosti vypadá. Což je pro ně velmi důležité, protože zároveň upozorňuje na obchody a organizace, které se na nádraží nachází. Měli jsme pár omezení, nesměli jsme třeba snímat vchody nebo ochranku, ale jinak jsme mohli natáčet cokoliv. S policií jsme problém neměli, protože je to soukromá budova.

Jak a kde jste se dozvěděli všechny informace o budově? Hlavní architekt se ke stavbě příliš nehlásí, nemá ji ani v životopise…

Y. M.: Pohybuji se v uměleckém světě, takže jsem kdysi potkal dva architekty, kteří o nádraží dělali výzkum a procházeli taky archivy. Spoustu informací mi řekli a pak jsou to turisté, kteří absolvovali moji prohlídku nádraží a po ní si vyhledávají další zajímavosti, které mi posílají.

T. E.: Pro mě to bylo úplně jiné, Yonathan mi všechny zajímavosti o nádraží řekl. Během natáčení jsme pak nachodili tisíce kilometrů křížem krážem po nádraží, abychom jej poznali do detailu. Pozorovali jsme lidi, snažili se jim porozumět, a dokonce jsme na několika místech přespávali. Natáčením jsme strávili dlouhé měsíce, od rána do večera.

Yonathane, zákoutími centrálního autobusového nádraží provázíte dvacet let, přitom budova pro vás byla ze začátku taky velmi cizí. Proč jste se rozhodl ji prozkoumat a ukazovat ji i ostatním?

Y. M.: Byl jsem prostě zvědavý. Objevil jsem místo, které nikdo neznal. Je obrovské a pravděpodobně jej neprojdete úplně celé. Bylo to pro mě prostě zajímavé. Jednou se mě moji kamarádi zeptali, jestli bych jim nádraží taky neukázal. Vzal jsem je na prohlídku a tak to všechno začalo.

Ve filmu uvádíte, že je to jediné místo v Izraeli, kde můžete být sami a kde se zároveň můžete úplně ztratit. Přitom bych řekla, že za ty roky už musíte znát všechna zákoutí téhle sedmipatrové budovy.

Y. M.: Pořád všechna neznám. Na nádraží totiž není mapa, takže není jasné, kam všude se můžete dostat. Je to tak velký prostor, že se v něm můžete ztratit, což je zároveň velmi unikátní.

T. E.: Navíc tam můžete najít spoustu zajímavých věcí, třeba v pátém patře je obrovský obchod s parfémy. A během natáčení jsme našli nové místo, kde Yonathan nikdy předtím nebyl. Teď už je bohužel zavřené, takže situace se na nádraží neustále mění.

V budově je údajně taky chráněná krajinná oblast kvůli výskytu netopýrů. Pořád to platí?

Y. M.: Netopýři už tam nejsou, protože místnost uzavřeli. Ale létají i na pár dalších míst, díky tomu, že nádraží jsou dvě budovy, mohou netopýři mezi nimi přelétat.

Co všechno lze kromě parfumerie, filipínských obchodů, jidiš knihkupectví a alternativního divadla na centrálním autobusovém nádraží najít?

Y. M.: Je tam súdánská restaurace, indické, nepálské nebo eritrejské restaurace. Je tam nemocnice pro imigranty, kde pomáhají těhotným imigrantkám.

T. E.: Je tam galerie moderního umění nebo taneční kluby. Jidiš knihkupectví vlastně funguje jako umělecký hub, chodí sem herci, žongléři, zpěváci… všichni, kdo potřebují místo, kde by mohli něco předvést.

Y. M.: A taky sexshopy. Je to zajímavé, protože vidíte, že do nich chodí všichni - vojáci i náboženští představitelé. Na nádraží jsou i tři různá ruská knihkupectví.

T. E.: Nebo třeba nepálský taneční klub.

Y. M.: Koná se tam fanzinový festival a je to oblíbené místo pro skejťáky. Konají se zde vánoční oslavy pro filipínskou i ruskou komunitu.

Jaká nejdivnější věc se vám na telavivském nádraží stala?

Y. M.: Jednou jsem šel se dvěma kamarády na party, potřebovali si odskočit na záchod, a protože jsem měl klíče, řekl jsem jim, ať mě následují po schodech dolů. Otevřeli jsme dveře toalet a najednou mi jedna kamarádka řekla: "Ne ne, nechci tam jít, slyším nějaké divné hlasy." Ptal jsem se jí, o čem to mluví. A když jsem nastražil uši dovnitř, uslyšel jsem divné skřeky. (Snaží se je napodobit.) A nikdo tam nebyl. (Udělá dramatickou pauzu.) Tak jsme utekli.

T. E.: Pro mě byl nejzvláštnější čas strávený v opuštěném kině během natáčení filmu. V kině neslyšíte nic kromě sebe, protože prostor je odhlučněný. Čekali jsme tam na jednoho z protagonistů, přešlapovali jsme na místě a jediné, co jsme slyšeli, bylo křupání těl mrtvých švábů. Strávili jsme tam možná pět hodin a byl to fakt zvláštní zážitek.

Aktéři Central Bus Station

Yonathan H. Mishal

  • Novinář, průvodce
  • Narodil se v USA izraelským rodičům. Během jeho dospívání se přestěhovali do Izraele.
  • Pracuje pro OSN v New York City a píše o umění pro několik izraelských časopisů.

Tomáš Elšík

  • Filmový režisér a střihač
  • Vystudoval filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku a střih na FAMU
  • Je autorem snímků Ruce re voluce či Message from Dement, za kterou získal ocenění FAMUfestu.
  • Jeho absolventský snímek Central Bus Station získal Zvláštní uznání poroty Česká radost na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

Politici o demolici telavivského nádraží dlouhodobě diskutují. Yonathan však ve snímku zmiňuje, že ohromnou stavbu je téměř nemožné zbourat. Myslíte si, že nádraží vůbec někdy přesunou?

Y. M.: Situace se vůbec nezměnila. Pořád se o tom jenom mluví, po každých nových volbách v Tel Avivu starosta tvrdí, že nádraží zbourají. Ukážou veřejnosti plány, které ale nejsou podepsané. Na demolici nejsou peníze a neexistuje ani žádná jiná alternativa. Odjíždějí odtud autobusy do všech koutů Izraele. Pokud jsou lidé v centru Tel Avivu a míří na jiná místa, pojedou z centrálního autobusového nádraží.

T. E.: Nádraží je pro politiky zkrátka téma. Benjamin Netanjahu letos o nádraží mluvil ve spojitosti s migranty, kteří místo obývají, že je odtud vyžene. Nádraží je velký dopravní uzel, přijedete na něj, i pokud do Izraele letíte na návštěvu.

Y. M.: Myslím, že případné zavření nádraží bude trvat ještě velmi dlouho, a pokud k němu nakonec dojde, nebude to dobré. Místo by zůstalo opuštěné, dokud by někdo nenašel peníze na to, budovu strhnout. Kdyby tudy nejezdily autobusy, nikdo by tam nechodil. I komunita migrantů žije díky tomu, že zde lidé nakupují, nakupují tam ale jenom proto, že tudy prochází a čekají na svůj spoj.

Na začátku snímku vyjevuje Yonathan své pocity ohledně Izraele. Z nich ale spíš vyplývá, že zemi moc rád nemáte. Hodláte se odstěhovat spíš zpátky do USA, kde jste se narodil?

Y. M.: To spíš vychází z postavy, jak ji napsal Tomáš. Izrael mám rád.

T. E.: Já mám taky rád Izrael, ale není to zaslepená láska.

Y. M.: Jsem velmi kritický, ale postava ve filmu je vůči zemi ještě kritičtější, než jsem já sám. Navíc jsem se už přestěhoval, už dva roky žiji v New Yorku.

Telavivské autobusové nádraží už víceméně znáte, vydáváte se na průzkum nádraží i v jiných městech a zemích?

Y. M.: Zkoušel jsem to v New Yorku na nádraží Port Authority a Grand Central Terminal, ale to se nedá srovnat. Chtěl jsem najít nějaké jiné zajímavé místo, ale zkrátka to nejde.

autor: Magdaléna Daňková | 21. 3. 2019 7:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama